Píšu tyhle pondělní komentáře už od roku 2014 a čtenářů jsou desetitisíce. A poměrně dost lidí mi pak píše.

No, a protože jsem lenoch (respektive „produktivita práce se sama neudělá“) – využiju jeden dopis k dnešnímu komentáři.

Když jsme tedy ještě u té lenosti, někde jsem četl, že lenost a strach jsou hlavními motivacemi lidí pro jejich konání, pokrok, vynálezy a tak. Asi to nebude pravda, ale nezní to na první pohled pitomě.

Ale zpět k dopisu. Píše mi pan učitel ze základní školy s 22letou praxí.

„Dobrý den pane Klausi,

Poslední dobou se potýkám s velmi nepříjemným nešvarem ze strany některých rodičů.

Rodiče jdou s dítětem do poradny a tlačí na psychology, aby jejich dítěti napsali „potvrzení“ o nějaké dysfunkci, které by mohli využít k individuálnímu studijnímu plánu a snížení nároků na učení.

Vzhledem k tomu, že tyto děti učím 4–5 hodin týdně, domnívám se, že u mnoha z nich není takového potvrzení potřeba. Dítě je naprosto normální, jen ze strany rodičů není schopnost dítě donutit k soustavnému studiu nebo se nemají čas s dítětem učit.

Já jako vyučující mám individuální výukový plán podepsat. S tím však nesouhlasím a některým studentům jsem takový plán nepodepsal.

Co však budu moci dělat, když na mě bude vedení školy vyvíjet nátlak, abych podepsal a ulevoval studentům, kteří to z mého hlediska nepotřebují.

Navíc tento způsob přináší do rodin nemalé finanční prostředky (na péči o dítě apod.), které vyplácí stát v mnoha případech naprosto zbytečně. O to více tlačí rodiče na školu i učitele, aby svým přístupem (úlevami a speciálním přístupem) podporovali dítě, že je neschopné standardní výuky, a oni dostávali sociální dávky. Velké množství rodičů to pak dělá jen pro získání finančních prostředků. Bohužel toto potvrzení vydávají různé instituty (např. Apla), u nichž je předpoklad, že jejich zájem je mít takových studentů co nejvíce už z existenčních důvodů. Sleduji vývoj tzv. inkluze a čím dál více mám pocit, že to je program  skupiny prospěchářů a kariéristů, kteří nemají skutečný zájem na kvalitě výuky, ale pouze sledují „svůj” zájem.

Toto považuji za nepřípustné.

Taková práce pak nedává smysl a je nespravedlivá vůči ostatním studentům a neúměrně zatěžuje  jak školu a její zaměstnance, tak i zbytečné vyplácení finančních prostředků všech daňových poplatníků.

S vedením školy jsem na toto téma již komunikoval, ale právě jejich kariéra je spojena s podporou inkluze, a tudíž nemají zájem s tím něco udělat.

Nevím, na koho bych se měl dále obrátit a co můžu případně udělat, pokud chci zdravotní rozhodnutí rozporovat a žádat o zdravotní přezkum.

…“

Tolik pan učitel.

Co k tomu dodat? Brutální rozmach všech možných „papírů na hlavu“, které se mají zohledňovat při všem možném a je s nimi spojený nemalý „byznys“ – je skutečně v českém školství smutnou realitou.

Abych pana učitele doplnil z druhé strany, já jsem zase zažil nemálo rodičů (většinou šlo o matky), kteří(ré) mi nesli(y) potvrzení podobné validity, že je dítě naopak „nadané“.

Tak jsem jim vždy říkal: „A jak je asi tak nadané, prosím? Jako Einstein? Nebo nějak míň? Jestli jako Einstein – asi tu pro něj budeme všichni trochu pitomci, mnou počínaje, mladá paní…“

No jo, ale vy jako škola, ať už jde o dyskalkulika (přeloženo do češtiny „blbej na matiku“), nebo má potvrzení, že může každých dvacet sekund zařvat, „běž do hajzlu, účo“, a hodit po ní penál (to se třeba jmenuje „krombiální syndrom agresivity“ nebo tak nějak vědecky podobně) nebo u paní psycholožky spočetl trojčlenku v průměru o 10 sekund rychleji než dva výše zmínění případi – tudíž je nadaný. Tak vy jako škola na ně musíte vést papíry a agendu a spolupracovat s pedagogickým centrem a kontroluje to inšpekce.

Tak všem učitelům přeju, aby mezi těmi dvěma póly měli i nějaké normální děti ve třídě. Bez papírů.

Jediný, kdo čte komentáře před odesláním do redakce, je moje žena. Většinou mi nic neradí, ale občas řekne, ať tam něco nedávám nebo přidám. No ale tentokrát prý musím uvést, že o tom strachu a lenosti mi řekla ona. Já si to sice nemyslím, ale mám trochu strach a jsem trochu línej to v knihovně hledat. Stačí takhle, Lucinko?