KOMENTÁŘ: Husákovy děti – Václav Klaus ml.

Chtěl jsem napsat něco klidného, a tak nad tím v autě cestou z kanceláře dumám… a v rádiu hrají hit „Husákovy děti“. Hrají to koneckonců skoro neustále, pokud tedy zrovna nehrají Turbo „Chtěl jsem mít“.

Nenadávejte mi. Zaprvé je advent, zadruhé proti Chinaski ani Turbu nic nemám. Ba si dokonce myslím (protože jsem Husákovo dítě), že Richard Kybic a spol. byli na poli „měkkýho rocku“ lepší. Protože dřív…

A už jsem přímo v tématu článku.

Jsem totiž veterán „Husákových dětí“. Narozen září 1969, tj. když Gustav Husák v plné síle přebíral od Dubčeka moc a volal: „nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické…“ – už jsem se vyvaloval mamince v bříšku. No a týhle generaci bude už zanedlouho padesát.

Bylo nás hodně. Na našem sídlišti bylo pět škol narvaných po střechu a třídy byly třeba od A až do G. Starší ročníky měly školu odpoledne a mladší dopoledne.

Na kole se jezdilo zpravidla na nějakém o dost větším, takže člověk nedosáhl na sedlo a musel šlapat ve stoje. Půjčovalo si ho víc dětí. Kolo moc nebrzdilo a nikdo neměl helmu. I přesto se kupodivu všichni dožili dospělosti (jsme hrdinná generace).

Lítali jsme po škole venku. Nevím, co jsme vydrželi dělat čtyři hodiny venku, ale domů se šlo, až než začala tma. Někdy jsme házeli hliněné hroudy na kluky z Mimoňské ulice, protože my jsme byli Českolipská. Teď už je tam spousta zeleně a stromů, ale tehdy to bylo jen bahno a beton. Mezi klukama se to dost pralo, ale když někdo pěkně dostal – kupodivu se nejednalo o „šikanu“ a neřešilo se to s dospělými.

Sídlištní hospody byl docela humus, kam se neslušelo moc chodit, ale jako kluci jsme tam museli v neděli chodit pro pivo do džbánu. Holčičky nemusely.

Děti vůbec často chodily nakupovat, nikdo nejezdil do obchodu autem a polovina rodin auto neměla.

Závodně jsem lyžoval a máma mi ušila rukavice i bundu a upletla čepici. Nebyla švadlena, byla ekonomka. Tehdy to tak ale dělaly skoro všechny maminky. Boty se sice kupovaly v obchodě, ale přes ulici byl švec, kde se boty nechávaly pravidelně opravovat.

Telefony jsme měli doma (byli jsme moderní sídliště) a taky tam bylo pár věčně obsazených budek, kde na sebe lidi přes sklo klepali, ať už to ten volající ukončí. Ale mobily (natož „chytrý“) neexistovaly, místo nich měly děti na krku klíč od bytu.

Máti někdy tak v roce 1980 byla za svou sestrou v Austrálii a cestou zpět při mezipřistání v Singapuru koupila Nintendo. Takovou pidi-elektronickou hru se třema čudlíkama, kde pejsek Snoopy odpaloval míčky a poskakoval přitom po třech stanovištích. Dneska by si s tím žádné dítě nehrálo ani půl minuty, ale u nás ve škole to bylo něco kosmického, co nikdo nikdy neviděl, a i o dva roky starší spolužáci stáli o přestávce v řadě, aby si mohli chvíli zahrát.

Četli jsme knížky. Jako děti i jako puberťáci. Televize měla jen jeden program (už tehdá byl „veřejnoprávní“) a dávali tam stejný kulový jako dnes na 156 programech.

Myslím, že naše generace dorazila normalizační komunismus. Ani ne tak proto, že byla na vysokých školách v roce 1989, ale prostě – tahle generace už nechtěla komunismus opravovat jako v roce 1968. Až na pár trapných kariéristů a svazáků žila hodně paralelně. Někteří chodili na metal, někteří jezdili vlakama s usárnama a na Portu, holkám se dost líbili Depeche Mode a chodily v černém oblečení, což bylo dost provokativní, neboť v černém jinak chodily jen o dvě generace starší vdovy na vesnicích.

A bolševik už nějak neměl energii tu mladou generaci účinně ovlivňovat.

Ale nechme politiku, je advent.

Když jsme u dospívání, kluci se na gymplu v posledním ročníku fakt učili, protože hrozila vojna dva roky někde na východním Slovensku a na vysokou fakt nebrali každého. (Vysokoškoláci chodili na vojnu jen na rok.)

Osmdesát procent mladých lidí na vysokou nešlo a od osmnácti normálně pracovali.

Holky měly často dítě v 19 letech.

Všichni se snažili vypadnout od rodičů co nejdřív. Asi jako ti ptáci vyletět z hnízda, tak nějak atavisticky.

Ale nechci tím říct, že my jsme byli lepší. Bylo to jen jiné. Teď mi přijde, že mazané „staré“ děti chtějí mít výhody dospělých i komfort mláděcí. Jedna známá popisovala historku, jak její 16letá dcerka dopoledne 5. prosince chtěla penízky na antikoncepci (s argumentem – „přece nechceš být babička“) a večer se domáhala mikulášské nadílky.

Nebo jiný známý má podobně starou dceru (16), která má přítele (taky takového klučinu, snad spolužáka) – a oni ho berou s sebou (platí to) třeba na dovolenou, protože by jinak dcera nejela. Tak tam s nima sedí na snídani a tak. No jo, jiná doba. My jsme se teda snažili rodičům vyhýbat, jak to jen šlo, protože u některých prudších fotříků hrozilo taky pár facek. Bára Tolarová musela být až do osmnácti v osm doma. Přes to nejel vlak.

Ale vždyť ti rodiče, co jim teď všechno dovolují, platí a opečovávají ratolesti do bezvědomí, to jsme my, Husákovy děti.

Tak vyčkejme, zda vyjde na východě hvězda a přinese novou naději, popřípadě s klidem zvažme, že ten běh času a střídání generací běží tisíce let – a „tak to má být“.