Článek
Bavit se o velikosti kontrolovaného území v případě pouští je ryze hypotetické, jde o to, kdo drží města a komunikace.
Zejména ztráta Ramádí je bolestná, město se nachází jen sto kilometrů od Bagdádu, na klíčové silnici ze Sýrie do irácké metropole. Islámský stát silnici z větší části ovládá, i když ji kvůli náletům nemůže využívat, jak by chtěl. Po ovládnutí města ovšem může lépe zásobovat ze syrského týlu své bojovníky ve Fallúdži a podobně jako už vloni ohrožovat Bagdád.
Ramádí přitom padlo i přes značnou podporu Iráku ze strany Washingtonu. Spojené státy stojí v čele koalice podnikající nálety na pozice Islámského státu, dodávají iráckým bezpečnostním silám výzbroj a cvičí je. Jednotky nasazené v Ramádí sice američtí instruktoři necvičili, ale i tak se těžko dá omlouvat rychlost, se kterou prchaly irácké vládní síly z Ramádí, když na ně zaútočili odhodlaní, ale mnohem méně početní bojovníci Islámského státu. Prchali stejně jako před rokem v Mosulu a v Tikrítu.
Za rok se moc nezměnilo a milióny vydané na pomoc iráckým silám byly v lepším případě vyhozeny z okna, v horším se v podobě dodaných amerických vozidel včetně tanků dostaly do rukou nepřítele. Není divu, že americký ministr obrany Ash Carter mluví o absenci vůle iráckých jednotek bojovat, což je podle něj problém, který se musí řešit.
Když americký prezident Barack Obama zmiňoval v souvislosti se ztrátou Ramádí, že budování opevnění a systému velení v irácké provincii Anbár neprobíhají dost rychle, měl pravdu. Jeho vyjádření ale jen potvrdilo, jak moc skřípe spolupráce mezi Washingtonem a Bagdádem. Ramádí, jak uvedl i Obama, bylo dlouhodobě ohrožené, jeho část ovládali bojovníci Islámského státu už na přelomu let 2013 a 2014, tedy půl roku před bleskovou ofenzívou, při které dobyli severovýchod Iráku v čele s dvoumiliónovým Mosulem. Přesto nebyla jeho obrana včas zajištěna.
Dosavadní úspěchy v boji s Islámským státem v Iráku, kdy se podařilo osvobodit řadu měst, nemohou zamaskovat problémy. Zatímco spolupráce s Kurdy funguje i přes hranice se Sýrií, s Bagdádem to už tak lehce nejde, i když premiéra Núrího Málikího, který komplikoval spolupráci s USA, jak to jen šlo, vystřídal otevřenější Hajdar Abádí. Jasně se to ukázalo při bojích o Tikrít, do kterých Američany vedená koalice dlouho ani nezasahovala, protože Bagdád spoléhal zpočátku jen na pomoc Teheránu.
Íránští generálové byli strůjci většiny iráckých vítězství v bojích s Islámským státem, kterých ale bylo dosaženo většinou poblíž íránských hranic nebo v oblastech se značným podílem šíitského obyvatelstva. Jakmile se boj přenesl do čistě sunnitských oblastí, už výsledky tak zářné nebyly, což ukázal už vleklý boj o Tikrít a naléhavá žádost Bagdádu o letecké údery.
Operace k osvobození Mosulu do roka a do dne už byla odpískána, takže má Islámský stát více času vybudovat obranná zařízení, na což už vypsal tendr. Zdůvodnilo se to potřebou napřed zabezpečit Ramádí a osvobodit provincii Anbár. Jak skončila ofenzíva iráckých sil u Ramádí, je dobře známo.
Spolupráce s místními sunnitskými kmeny příliš nefungovala, daly většinou přednost svým radikálním souvěrcům před bagdádskou vládou prosazující zájmy šíitů. Z dob sektářské války si dobře pamatují na šíitské eskadry smrti napojené na policejní složky a o zásah současných šíitských milicí moc nestojí. Stejně tak ústřední irácká vláda nespěchá vyzbrojit sunnitské kmeny – co kdyby se nakonec obrátily proti ní.
Ale právě jejich vyzbrojení a finanční podpora ze strany Američanů spolu s masivním posílením amerických sil vedla v roce 2008 k ukončení sektářského konfliktu a porážce Al-Káidy v Iráku, předchůdkyně dnešního IS. Pomoc sunnitských kmenů je klíčová, Spojené státy nejsou v současné době v situaci, kdy by mohly do Iráku zase poslat 160 000 příslušníků pozemních sil. Válka v Iráku skončila a proti jejímu pokračování by byli jak Američané, tak Iráčané.
Barack Obama říká, že Spojené státy utrpěly porážku, ale válka prohraná není. Má pravdu. I když je ztráta Ramádí, Palmýry a přechodů bolestná, nepředstavuje významný zvrat na bojišti. Rychlý postup radikálů do hloubi Iráku nehrozí. Ovšem neprohrát a zvítězit je rozdíl.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Boje ukázaly, že Islámský stát se dá porazit, otázka však je s kým, protože USA přiznávají, že samotné letectvo to nezvládne. Na zemi však bojují odhodlaně jen Kurdové. Irácké síly moc přesvědčivě nepůsobí a nasazení šíitských milic v sunnitských oblastech hrozí eskalací sektářské války. Spojit se s Íránem se Američanům z pochopitelných důvodů nechce, takže se jejich strategie ocitá ve slepé uličce, k čemuž ještě přispívá to, že Islámský stát má bezpečné zázemí v Sýrii. Kromě iráckého severu, kde válčí se syrskými milicemi YPG, nemá IS na zemi protivníka. V Sýrii se zase vládní síly soustředí na uhájení západu země proti radikálům z jiné organizace An-Nusra. A té jde více o porážku Asadova režimu než o boj s IS o moc.