Článek
Vyprávěl mi před nějakými patnácti lety, že v mládí hrál hokej. Postavu nemá jako Jágr, takže do něj soupeř s chutí vrazil. Když spadl, tak do něj ještě kopl. A když se začal zuřivě bránit, přišel ke zlomenině. Přesto ani tak nedělal mrtvého brouka, a jakmile se dal dohromady, vyběhl zas na led a znovu se pral.
Zvláště na pravé straně politického spektra si vybavuji hodně lidí, kteří se chytali po ustavení Sobotkovy vlády za hlavu: „Zaorálek ministrem zahraničí? Matrjoška a samovar!“ Dějiny hned nachystaly kulisy, do kterých mohl jakýkoli prokremelský politik vplout se vší parádou. Rusko anektovalo Krym. Sociální demokracie, která nominovala Lubomíra Zaorálka do čela Černínského paláce, v mžiku v sobě objevila snahu být po vůli především postkomunisticky naladěným voličům. Jen ten ministr byl v tomhle lokále nějakej divnej.
To všechno jsem si vybavoval během pondělního semináře v Poslanecké sněmovně k dění na Ukrajině a v Rusku, který Zaorálek ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií zorganizoval, moderoval a z panelistů přirozeně poutal největší pozornost. Ta se znásobila, když média zveřejnila jeho výrok, že přesně ví, že na východě Ukrajiny operuje „deset a půl tisíce ruských mužíků“.
Věru tím radost Kremlu a jeho českým přátelům, v první řadě příteli Sergeje Lavrova a Vladimira Jakunina, který momentálně pobývá na Pražském hradě a věří ruskému ministrovi zahraničí více nežli celému NATO, vůbec neudělal. Dá se očekávat, že po tomto výroku prudké nájezdy tentokrát nikoli soupeřů, ale hráčů ve vlastních oranžových dresech na postavičku bez Jágrovy robustnosti ještě zesílí.
Na debatě během tohoto semináře byl pouhým okem vidět rozkol ve společnosti. Hlásili se lidé, kteří mentálně pobývali ve zcela odlišných světech. Na jedné straně šedovlasí veteráni, jejichž mládí a produktivní věk proběhly v době vlády KSČ a bipolárního světa s SSSR a USA v hlavních rolích – a kteří podle toho, co říkali, v té době také navždy zůstali.
Pak zástupce malých českých lidí, v jehož hlavě vévodí změti vymyšlených informací, přímých lží a polopravd, které tam napěchovala kremelská propaganda, zoufalé volání Jen si nenaštvat Rusa, jinak tady všichni pochcípáme!, což také „jménem všech lidí“ naléhavě přednesl přítomným.
A v neposlední řadě mladý aktivista, který sice plamenně hájil práva separatistů na východě Ukrajiny, ale jak se vzápětí v debatě ukázalo, o tom, co jsou zač a co se tam vlastně děje, kromě vlastních idealistických představ živených opět kremelskou kuchyní, mnoho neví.
Na straně druhé byli také mladí lidé. S evropským rozhledem, s jasným zakotvením v euroatlantické civilizaci a s odhodláním veřejně říci našim politikům, především prezidentovi, že jejich jménem v této celoevropské krizi rozhodně nevystupují.
Zaorálek se snažil vyslechnout každého. Jen jednou se tvrdě ohradil proti diskutujícímu z prvního tábora, který se pokusil udělat z debaty kádrovací pohovor s tím, že panelista, který se mu nelíbí, nemá právo vůbec mluvit. To pak z ministra nemluvil moderátor ani diplomat, ale člověk, který je ve skutečnosti plně na straně euroatlanticky založených občanů. Také proto, aby právě oni měli dobrou munici, vypustil podle mě údaj o deseti a půl tisíci ruských mužíků na Ukrajině.
Blíží se klíčový zápas: v březnu má ČSSD sjezd. Zaorálek potřebuje pro to, aby se udržel v Černínu, potvrzení ve funkci místopředsedy strany. Jiní borci v oranžovém trénují opakování brutálních nájezdů, které na vlastním ministrovi a místopředsedovi už vyzkoušeli během krymské anexe. Přesto neuhýbá.
Zaorálek je jen člověk. Když na semináři opakovaně připomínal, kterak mluvil tu s Obamou, tu s Kerrym, tu s Lavrovem, tu s íránským kolegou ministrem, povážlivě se blížil k výrazivu poručíka Duba. Leckomu nesedí, a to v kontrastu s neuhýbáním v ruské krizi, Zaorálkův smířlivý postoj k Číně. Věci se ale nejlépe hodnotí srovnáváním.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Na poli, kde působí český ministr zahraničí, se vyskytuje ministerský předseda, který se točí na obrtlíku tak rychle, že mu není možné nahlédnout do tváře (metafora vypůjčena od Gogola). A muziku se snaží tvrdit prezident, kterého včera jeden z osmi statečných z Rudého náměstí srpna 1968, Viktor Fajnberg, vyzval, aby už „konečně sundal ten šaškovský převlek, ve kterém hraje tu frašku napsanou Putinovými lidmi“.