KOMENTÁŘ: Jak se střílí na bombardéry - Martin Koller

Následující text je napsán tak, aby byl pokud možno pochopitelný pro neodborníky, takže vždy nepoužívá přesnou terminologii.

Bombardér se koncepčně podobá velkému dopravnímu letounu. Je velký a má velké rozpětí křídel. Motory jsou nejčastěji umístěny v křídlech nebo v gondolách pod křídly. Některé sovětské dopravní a bombardovací letouny z období po druhé světové válce měly prakticky stejnou základní konstrukci, například Tu-104 a Tu-16, který je vidět i v Muzeu letectva a kosmonautiky VHU ve Kbelích. Dopravní letoun sestřelený nad Ukrajinou můžeme pro zjednodušení přirovnat k americkému strategickému bombardéru B-52, který mohli mnozí vidět opakovaně v rámci dnů NATO v Ostravě.

V přední části se nalézá posádka a většina elektroniky, včetně komunikačních prostředků. V trupu je náklad. V prostoru centroplánu, tedy středu křídel v trupu a místech připojení k trupu a dále ve křídlech jdou palivové nádrže. V některých případech se část palivových nádrží může nalézat i v trupu, ale především v prostoru těžiště letounu (třetina hloubky křídla u klasicky řešeného typu), tedy opět kolem centrovánu.

Postarší B-52 se pohybuje lehce podzvukovou rychlostí, stejně jako moderní dopravní letouny. Přeletová rychlost je obvykle kolem 900 km/h, přičemž rovněž záleží na výšce letu nad mořem.

Pozemní protiletadlové raketové systémy středního dosahu disponují řízenými střelami, které dosahují několikanásobně větší rychlosti než bombardér B-52 nebo dopravní letoun. Konkrétně starší verze Buku létá rychlostí kolem 3 600 km/m. S využitím radiolokátoru jsou schopny ho detekovat na vzdálenost několika desítek kilometrů v jakoukoli denní dobu a za každého počasí a na zhruba třetinovou vzdálenost přesně zaměřit.

Řízené střely jsou zpravidla naváděné podle paprsku radaru. V koncové fázi letu se již zaměřují vlastním radiolokátorem. V přední polovině trupu střely je bojová hlavice. V případě Buku má hmotnost 70 kg. Tvoří ji trhavina, obvykle brizantní (s velkou detonační rychlostí) a její obal ve tvaru válce nebo soudku. U starších typů je obal (pouzdro) vybaven vrypy, které umožňují rozklad při explozi trhaviny na zhruba stejně velké a těžké střepiny. Může jich být i několik tisíc. Modernější typy mají v materiálu obalu zalité kuličky těžkého kovu. Při dopadu na cíl dělají kulaté otvory.

Některé typy hlavic mají navíc vpředu kuželovou kumulativní vložku, které směřuje teplotu, tlak a materiál této vložky zformované do paprsku vpřed. Střepiny se po výbuchu pohybují v podstatě detonační rychlostí trhaviny. Trhavinu přivádí k explozi (iniciuje) elektronický zapalovač. Ten obvykle funguje buď jako kontaktní při nárazu na cíl, nebo jako distanční při průletu kolem cíle v nejmenší vzájemné vzdálenosti. Pokud řízená střela nezasáhne cíl, dochází k jejímu zničení autodestrukcí.

K ničení bombardérů sloužily a dodnes slouží stíhací letouny. V posledních několika dekádách se pro ně používá označení víceúčelové bojové letouny, protože se rozšířilo spektrum jejich úkolů. Současné typy dosahují obvykle maximální rychlosti kolem 2 500 km/h. Záleží na výšce letu a množství a druhu výzbroje, munice, případně různých kontejnerů a přídavných palivových nádrží nesených pod křídly.

Bitevní letouny slouží primárně k ničení pozemních cílů a oba zavedené typy A-10 (USA) a Su-25 (Rusko) jsou podzvukové. Jejich maximální rychlost je nižší než maximální rychlost dopravního letounu. Výzbroj stíhacích letounů tvoří obvykle automatické kanony ráže 20 až 30 mm s kadencí (rychlost střelby) až několik tisíc ran za minutu.

Vzhledem k množství munice v zásobnících mohou vést palbu maximálně několik desítek sekund. Kanony jsou pevně lafetovány v trupu letounu a střílí v jeho ose vpřed. Pilot tedy musí mířit celým letounem. Jejich účinný dostřel je maximálně kolem 3 000 metrů. Maximální dostřel je podstatně vyšší, ale vnější balistika znemožňuje přesnou střelbu.

Jednotné náboje se skládají z nábojnice a střely. Střela je v podstatě malý dělostřelecký granát plněný trhavinou, kterou iniciuje zapalovač při dopadu na cíl. Existují i protipancéřové (průbojné) střely bez trhaviny, které jsou určeny k ničení obrněných cílů na zemi. Střely jsou obvykle vybaveny svítícími stopovkami, takže pilot vidí, kudy letí. To mu umožňuje korigovat palbu manévrováním letounu.

Podvěšenou útočnou výzbroj tvoří různé druhy řízených střel. Ty mají dosah od několika do až několika desítek kilometrů podle druhu, typu a konstrukce. Například ruský typ středního dosahu R-27 má bojovou hlavici o hmotnosti 39 kg, dolet 80 až 130 km podle výrobní verze a rychlost letu kolem 5 200 km/h. Ruský typ krátkého doletu R-73 má hlavici o hmotnosti 7,4 kg, dolet 30 až 40 km podle výrobní verze a rychlost letu 3 000 km/h.

Obě uvedené řízené střely používají ruské i ukrajinské letectvo. Mají buď samonaváděcí hlavice, které vyhledávají cíl samostatně pomocí tepelného vyzařování jeho motoru (R-73), nebo kombinaci řízení z letounu a vlastního malého radiolokátoru, případně jiné hlavice (R-27). U současných typů samonaváděcích řízených střel pilot letounu musí vyhledat cíl, dostatečně se přiblížit a zaujmout takovou polohu, aby hlavice střely cíl zachytila. Po vypuštění z letounu se střela navádí sama a obvykle zasahuje prostor motoru cílového letounu.

Cílový letoun se ani po zásahu řízenou střelou pozemního protiletadlového raketového kompletu typu Buk nemusí rozpadnout ve vzduchu. Pravděpodobné by to bylo pouze při kontaktním zásahu, kdy působí nejen střepiny, ale i tlaková vlna trhaniny. I tak by měli mít piloti možnost hlásit havárii. V případě zásahu bombardérů B-52, například nad Vietnamem, se to běžně dělo.

Zasažené bombardéry létaly i řadu kilometrů, než se zřítily. I v případě zásahu do prostoru centroplánu a odpadnutí křídel by pád ze standardní letové výšky trval dostatečně dlouho pro vyslání krátké informace o havárii.  V případě nekontaktního zásahu a dopadu střepin na letoun by byla taková doba ještě delší. Podle vzdálenosti mezi letounem a hlavicí a vzájemné polohy zasáhne cíl přibližně (v nejlepším případě) třetina, častěji desetina či patnáctina střepin. Kinetická energie střepin rychle klesá, takže se sice rozlétnou až na vzdálenost kolem 100 m, ale účinné proti trupu jsou jen v desítkách metrů.

Pokles tlaku v přepravním prostoru osob nevede k destrukci draku trupu. Zasažení střepinami může vést k proražení pláště trupu a narušení konstrukce, ale nemusí vést k sestřelu. I s proděravěným trupem se dá letět. Střepiny mohou prorazit otvory o průměru maximálně několika centimetrů, takže ani pokles tlaku vzduchu v prostoru pro cestující není okamžitý. Většina řídicích systémů a rozvodů paliva je zdvojená. Na velké letouny se proto odpalují obvykle dvě pozemní řízené střely.

Pokud se piloti nad Ukrajinou neozvali, lze předpokládat následující možnosti. Byla zasažena pilotní kabina a piloti vyřazeni z činnosti účinkem hlavice a prudkým poklesem tlaku. V druhém případě mohlo dojít k zasažení komunikačního zařízení, které bylo vyřazeno z činnosti, a piloti komunikovat nemohli. Nelze zcela vyloučit ani rušení komunikace. Ale to by měla zaznamenat černá skřínka, která je na komunikační systém připojena vodiči. Tudíž ji nelze rušit.

V případě použití letecké samonaváděcí řízené střely by rovněž nemělo dojít k okamžité destrukci letounu a přerušení komunikace. Tento typ střel je určen k ničení bojových letounů, které jsou podstatně menší a většinu objemu jejich trupu tvoří motor(y) a palivové nádrže. Střela obvykle zasahuje motor zezadu nebo z boku.

Zásah do trupu dopravního letounu je málo pravděpodobný. U dopravních letounů, které mají krátké motorové gondoly s velkým průměrem, však existuje rovněž infračervené vyzařování vpřed, takže řízená střela by mohla být vypuštěna z boku i na vstřícném kurzu z různých úhlů. Hlavice samonaváděcí řízené střely je konstrukčně podobná hlavici velké pozemní střely, včetně konstrukce zapalovače.

Má však hmotnost trhaviny nanejvýš v kilogramech. Proto zasahuje cíl střepinami menší hmotnosti, maximálně v desítkách metrů a exponenciálně nižším počtem. V případě zasažení motoru může dojít k požáru a poškození konstrukce křídla.

Letouny však mají hasicí zařízení. Konstrukce křídla se vzhledem k jeho velkým rozměrům nemusí zbortit. Zásah leteckou protiletadlovou řízenou střelou proto nemusí vést nutně k sestřelu letounu a dává pilotům dost času na odvysílání informace o havárii. Pravděpodobnost zásahu uvedeným typem střely do kabiny pilotů a tím jejich okamžitému vyřazení je vysoce nepravděpodobná.

V případě střelby z kanonu(ů) bojového letounu dochází k explozím střel, které při ráži kolem 20 mm vyrazí v potahu trupu otvory o průměru zhruba 20 a více centimetrů, u ráže kolem 30 mm zhruba 30 a výše centimetrů.

Záleží na úhlu dopadu a konstrukci konkrétní munice a rovněž tloušťce potahu draku trupu. Představa, že letouny střílí jakýmisi železnými kulkami, které dělají kulaté otvory, je mimo současnou realitu. Něco takového neplatilo pro letecké kanony už za druhé světové války. Železných střel by mohl útočník vystřílet desítky, ne-li stovky a velký letoun pokračovat v letu. Piloti by měli plno času na odvysílání hlášení.

Výjimkou by byla palba vedená na pilotní kabinu, která by je vyřadila z činnosti okamžitě. Ale i v takovém případě by bylo logické použití standardní výbušné munice, která má mnohonásobně vyšší účinek. Zásahy leteckou kanonovou municí by byly u dopravního letounu jednoznačně identifikovatelné z hlediska velikosti, tvaru a stop po trhavině. Navíc by se našly jejich střepiny, podle nichž by bylo možné je identifikovat z hlediska druhu, typu a výrobce.

Vyskytuje se však ještě jedna možnost, a to teroristický útok silnou náloží trhaviny v prostoru pilotní kabiny nebo centrovánu v nákladovém prostoru. V prvním případě by byli piloti vyřazeni okamžitě, ve druhém by exploze blízko nádrží proměnila letoun v ohnivou kouli. K odpálení by mohlo dojít nejen časovacím zapalovačem, ale i signálem ze země nebo z jiného letadla.