Prezident Miloš Zeman kupříkladu prohlásil, že sankce v mezinárodních vztazích zásadně smysl nedávají. Jako příklad uvedl dlouholetou politiku sankcí proti Kubě, která neuspěla v oslabení či odstranění režimu Fidela Castra.

Jiní významní politici citovali amerického politologa a bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera, který prohlásil, že sankce jsou vždy výrazem selhání politiky. Tedy výrazem jakési impotence politiky nebo bezmoci.

V rovině méně obecné se pak různí politici a komentátoři vyjadřují o smyslu sankcí uvalených na Rusko. Někteří se domnívají, že tyto sankce Rusko nedonutí ke změně chování, protože jsou příliš slabé. Jiní si stěžují na spirálu sankcí, z níž ani jedna strana nevyjde bez šrámů. Vypočítávají se přitom škody, které sankce napáchají pro náš vývoz, dovoz, atd.

Jistý názorový zmatek v debatě o smyslu sankcí působí skutečnost, že politici a analytici, kteří o nich mluví, nerozlišují mezi dlouhodobými sankcemi, jejichž cílem byla nebo je změna režimu, a sankcemi, které jsou reakcí na určité nepřijatelné chování jednoho nebo více států v mezinárodních vztazích.

Prezident Zeman a další mají do jisté míry pravdu v tom, že sankce namířené na změnu režimu v té které zemi nebyly obvykle účinné, zejména pokud nebyly doprovázeny dalšími kroky. Některé diktátorské režimy v reakci na sankce volily ještě větší izolaci nebo hledaly spojenectví se zeměmi, které jim nabídly spolupráci.

Kuba je dobrým příkladem. Castrův režim nebyl ve své původní podobě „komunistický“. Ale protože se Kubě jako spojenec nabídl ve svízelné situaci Sovětský svaz, Kuba se postupně stále více zaštiťovala komunistickou ideologií.

Na druhou stranu lze polemizovat s Kissingerovým výrokem. Má jistě pravdu v tom, že sankce jsou selháním politiky, ale zároveň je třeba uznat, že politické řešení některých konfliktů a situací v mezinárodních vztazích není prostě možné. Na škále možných reakcí stojí  sankce obvykle mezi politickým řešením a ozbrojeným konfliktem. A ona často vzývaná potřeba „vrátit se k jednacímu stolu“ není obvykle bez nějaké formy nátlaku na agresora možná.

A to navzdory tomu, že jednostranně uvalené sankce povedou nejspíš k protisankcím, a že navíc má v dnešní globální ekonomice sankcemi napadená země dost možností hledat odbytiště pro svoje výrobky či suroviny, nebo naopak hledat nové dodavatele, jinde.

Vezmeme-li dosavadní sankce proti Rusku jako modelovou situaci, pak lze nastolit několik zásadních otázek. Tak především se musíme ptát, zda chování Ruska mělo zůstat bez odezvy, a doufat, že Rusko přijde k jednacímu stolu nebo samo změní své chování i bez nátlaku.

Ponecháme-li stranou argumenty těch, kdo tvrdí, že Rusko má na agresivní chování vůči Ukrajině nárok nebo že má kus pravdy, kterou bychom měli respektovat, jsou zde i ti kritici sankcí, kteří tvrdí, že sankce jsou prostě neúčinné. Argumentují i ekonomickými dopady na Západ, který sankce uvaluje, a také tím, že by se s Ruskem mělo spíš vyjednávat.

Většinou ale nenabízejí odpověď na to, jak k produktivnímu vyjednávání Rusko přimět. I proto je tento druh argumentace často zahalen do obecných frází o tom, že lepší než sankční válka by bylo politické jednání. Jenže když dovedeme tuto argumentaci do logických konců, v podstatě říká, že Rusku by se mělo ustoupit. Snad by se s ústupky spokojilo.

Ti, kdo politice „appeasementu“ nevěří, sázejí naopak spíše na sankce. Otázka ovšem je, zda mohou uspět právě ty sankce, které byly zvoleny.

To se bohužel nedozvíme hned. Dopady sankcí mají často kumulativní efekt, který je dlouhodobý. Kupříkladu výrazné zhoršení životní úrovně může politickou elitu negativně postihnout až s odstupem času, kdy nadšení z nacionalistické politiky a teritoriální agrese postupně vystřídá uvědomění větší části veřejnosti, že to může být drahý špás.

Navíc je v současném nastavení západních sankcí vůči Rusku zatím jedna zřejmá slabina. Ačkoliv ty poslední jsou pro Rusko bolestivé v tom, že omezují ruský dovoz technologií, které Rusko samo nedokáže vyrobit a jež potřebuje pro svoji armádu i energetický průmysl, nemíří přímo na ekonomickou podstatu režimu.

Tou je skutečnost, že Rusko je de facto ropný „emirát“, tedy že exportuje primárně suroviny. Pokud jde o vývoz jiných produktů, než jsou suroviny, je objem jeho vývozu menší než malé Belgie.

Je tedy jasné, že jediný skutečně účinný druh sankcí by spočíval v radikálním omezení dovozu ruské ropy a plynu do zemí EU. Jenže na to není EU připravená ani ekonomicky, ani politicky.

Navzdory tomu se zdá, že i již přijaté sankce mohou mít určitý účinek. Ukazuje se totiž, že Rusko kromě zavření ropných a plynových potrubí (což si nemůže reálně dovolit) nemá příliš způsobů, jak účinně odpovědět. I Putinem vyhlášené potravinářské embargo nakonec ublíží mnohem více lidem v Rusku než na Západě.

Je zde tedy zřejmá asymetrie v ekonomické síle soupeřících stran. I kdyby Rusko dokázalo postupně najít jiná odbytiště a dodavatele, nebude to hned. I proto je předčasné tvrdit, že sankce jsou od počátku neúčinné.

Pokud by selhaly nebo bychom je vůbec nepřijali, existují jen dvě další možnosti. Buď ústupky, které jak víme z historie, se vůči diktátorským režimům nevyplácejí. Anebo otevřená konfrontace. Sankce se na této škále jeví jako poměrně rozumná volba.