Autobusy veřejné dopravy nepokrývají celou trasu, kterou do práce v továrně na předměstí Detroitu James Robertson musí urazit, a tak na cestě tam ujde 13 kilometrů a na cestě zpět 21 kilometrů.

Jeho každodenní putování začalo v roce 2005, kdy mu vypovědělo službu auto. S tím, jak byla v Detroitu omezována veřejná autobusová doprava, se jeho cestování prodlužovalo a v současnosti stráví více času na pochodu do práce či domů než na směně v továrně, kde pracuje jako slévač, píše na svých internetových stránkách Detroit Free Press.

„Nedělám z toho vědu. Prostě dělám to, co musím, abych se dostal ráno do práce. Je to součást mého života,“ uvedl Robertson.

Na auto nevydělá

Za hodinu si Robertson vydělá 10,55 dolaru (asi 256 korun), což mu nestačí na to, aby si pořídil nové auto, platil jeho provoz a pojištění. Detroit Free Press připomíná, že pojištění je v Detroitu jedno z nejdražších ve Spojených státech: ročně vyjde asi na 5000 dolarů.

Robertson tvrdí, že má rád chůzi venku a že má také rád svoji práci i své kolegy. Připouští nicméně, že mu je jasné, že takto nemůže putovat do zaměstnání do nekonečna. „O víkendech hodně spím,“ říká.

Jeho příběh spustil vlnu solidarity

Američanův příběh zaujal 19letého studenta Evana Leedyho, který si všiml, že se lidé v komentářích pod články ptali, jak by mohli Robertsonovi poslat peníze. Na portálu určeném k vybírání peněz na různé projekty nebo na pomoc lidem proto spustil kampaň s cílem vybrat pět tisíc dolarů.

Odezva ale byla mnohonásobně větší a ve středu odpoledne už lidé poslali více než 250 tisíc dolarů. Ozvali se i prodejci automobilů, kteří nabídli vůz zdarma.

Robertsona zájem lidí šokoval, teď se ale těší na nový vůz a možná se i přestěhuje, protože i autem to nemá do práce zrovna blízko. Doteď vstával v osm ráno, aby se dostal na svou směnu, která začíná ve dvě hodiny odpoledne. V deset večer pak vyrážel na cestu domů.

„Beru to tak, že teď začnu znova řídit a že v noci budu spát víc než dvě hodiny,“ dodal pro server People.com Robertson.