Zjistili to výzkumníci z Harvardské univerzity, kteří zkoumali reakci opic na soupeření s cílem zodpovědět otázku, zda rozdíly v chování soupeřících lidí lze aspoň zčásti vysvětlit různými vnitřními pochody v organismu zděděnými po prapředcích.

Před páry šimpanzů učenlivých a šimpanzů bonobo navršili badatelé hromádku sladkostí. Před „bojem“ o jídlo i po něm odebrali vědci opicím sliny a zjišťovali obsah hormonů.

Ukázalo se, že v případě bonobů, jejichž společenství jsou založena na spolupráci a kde dominují samice, byla hormonální reakce zcela jiná než u šimpanzů. Bonobům stoupala v krvi hladina kortizolu, spojovaného se stresem a signalizujícím jedinci nepříjemnou konkurenční situaci.

Machistický hormon útoku testosteron byl naopak typickým produktem organismu šimpanzů, kteří žijí v tvrdě soupeřících skupinách. Ubití konkurenta tam není nic vzácného a násilná agrese vůči jiným šimpanzím tlupám patří takříkajíc k běžné praxi těchto opic.

„Šimpanzí samci reagovali tak, jako by soutěž znamenala přímou hrozbu jejich postavení, zatímco bonobové ji řešili změnou hladiny kortizolu, jako by to pro ně byl prostě stresující podnět,“ řekla Victoria Wobberová, šéfka týmu.

Podobné hormonální reakce přitom vykazují podle povahy i lidé. Části z nich – té, která nevyhledává boj, napumpují žlázy v zátěžové situaci do těla kortizol. Druhá část - „bitkaři“- na ni reaguje tvorbou „agresivního“ testosteronu.

I u prašimpanzů se možná obě hormonální reakce vyskytovaly v rámci týchž společenství. Poté, co se vývojová větev šimpanzů oddělila od předků lidí, však vznikly dvě větve téhož rodu, které se liší „společenským zřízením“ i reakcemi na stresové problémy.