Před 385 lety byl zavražděn Albrecht z Valdštejna, skvělý vojevůdce i křikloun

Záviděli mu majetek i postavení a snažili se přesvědčit císaře Ferdinanda II., aby se svého generalissima zbavil. Tvrdili, že vojevůdce je zrádce, připravuje spiknutí a dopustil se prý urážky majestátu.

Císař dlouho váhal. A pak Valdštejn (1583 - 1634) udělal osudovou chybu.

Na 11. ledna 1634 svolal do Plzně své generály a nechal je přísahat věrnost – nikoli císaři, ale sobě. Tím nahrál teorii o spiknutí.

Císaře navíc ovlivňoval jistý intrikán Ottavio Piccolomini, shodou okolností jeden z nejoblíbenějších Valdštejnových spolupracovníků, který právě v jeho vojsku udělal kariéru.

Napsal na Valdštejna udavačský spis, ve kterém tvrdil, že generalissimus se hodlá spojit s císařovými odpůrci a údajně pokořit celou habsburskou monarchii. Dne 24. ledna 1634 Ferdinand II. podepsal císařský patent, jímž oznamoval Valdštejnovo sesazení a možnost užít jakýchkoli prostředků vůči jeho osobě.

Císař se také rozhodl, že dá Valdštejna zatknout a odvézt do Vídně, kde se bude obhajovat. Přitom nemohl věřit tomu, že se Valdštejn vzdá bez boje. Vydal proto supertajnou instrukci – když se Valdštejn nevzdá, bude jej třeba zabít. Navíc Ferdinand prohlásil vojevůdce a jeho dva věrné Adama Erdmana Trčku z Lípy a Kristiána Illova za psance a nařídil konfiskaci jejich majetku.

O tom neměl Valdštejn ani tušení, protože Ferdinand II. se na něj nadále obracel jako na svého generalissima a prosil jej o rady. Valdštejn se o všem dozvěděl až po čtyřech nedělích 22. února. A začal jednat.

Vojevůdce v Plzni trpěl bolestmi. Trápila jej pakostnice, která mu prakticky znemožňovala chůzi, ledvinové koliky a žlučníkové záchvaty. Také srdce neměl v pořádku. Johannes Kepler mu vypracoval horoskop, v němž předpovídal temné období. Pověrčivý Valdštejn z toho trpěl depresemi.

Přesto se po špatných zprávách ihned rozhodl, že uteče do Saska přes Cheb. Dojel tam se svou více než stočlennou družinou 24. února. Cesta byla strašlivá – celé dva dny vezli Valdštejna kvůli bolestem na nosítkách zavěšených mezi koňmi.

V Chebu se ubytoval v pohodlném Pachelbelovském domě se svými věrnými generály Trčkou, Illovem a Vilémem Kinským ze Vchynic. Dům mu půjčil jeho bývalý plukovník John Gordon, který se přestěhoval na místní hrad.

Ostatní bydleli v téměř třech desítkách měšťanských domů. Valdštejn nemohl tušit, že se proti němu mezitím spikli jeho bývalí plukovníci Walter Butler, John Gordon a Walter Leslie. Právě Leslie byl u toho, když se vojevůdce dozvěděl o svém sesazení – klel, nadával a sakroval, až zmlkl vyčerpáním.

U vína Leslie spiklencům vylíčil Valdštejnovu reakci a navrhl, aby byl podle císařova příkazu zabit. Ostatní souhlasili.

V sobotu 25. února 1634 pozval Gordon na banket v chebském hradě Illova, Trčku, Kinského i Valdštejnova sekretáře, doktora Niemanna. V té době už měli spiklenci vybrané vhodné vrahy z Butlerova pluku. Důvěru dostali podplukovník Walter Geraldin, kapitán MacDaniel a rytmistr Walter Deveroux. Ti se obklopili vojáky, kterým mohli věřit. Hosté se dostavili na banket do tzv. Kuchelhausu, menší hradní místnosti. Důvod byl prostý – odtud nemohli utéci.

Všechno začalo idylicky – návštěvníci odložili klobouky a kordy. Jídlo bylo vynikající, vína dostatečná zásoba, takže se všichni dobře bavili. Nikdo si ani nevšiml, že Leslie na chvíli odešel. Dal totiž vyměnit stráže, zavřít bránu a vytáhnout padací most, aby se nikdo z hradu nedostal.

Kolem osmé hodiny vpadl Geraldin se svými dragouny do hodovní místnosti a vykřikl: „Kdo je dobře procísařský?“ Butler, Gordon a Leslie odpověděli voláním: „Vivat Ferdinandus!“ Nato vtrhl dovnitř Deveroux se svými muži a zvolal: „A celý Rakouský dům.“ Kinského probodli nejdřív – ještě než stačil vstát od stolu. Illov se bránil, ale proti hordě mužů mu to nebylo nic platné.

Niemannovi se podařilo utéci do přilehlé kuchyně, kde jej utloukli jako zvíře. Trčka se statečně probil až k bráně, tam jej probodl MacDaniel. Krvavá žeň byla z poloviny u konce.

Vrahy krveprolití rozběsnilo. Zpití krvavou hostinou se vyřítili z hradu a pádili k Pachelbelovskému domu, kde Valdštejn už spal. Bylo deset večer. Zastavili je sice městští strážní, když ale uviděli rozjařené vojáky, raději se stáhli. Před domem dal Geraldin obsadit všechny východy svými lidmi a stráže nechal pobít.

Walter Deveroux utíkal po schodech nahoru, cestou probodl páže a zlomil při tom svůj kord. Nevadilo mu to – jednomu strážci vytrhl partyzánu. Další páže odhodil stranou. V ložnici uviděl stát Valdštejna vedle lůžka v noční košili. Vojevůdce probudil nezvyklý hluk. Působil majestátně i v nočním úboru – Deveroux na chvíli zaváhal, ale potom se povzbudil výkřikem: „Ty špatná, křivopřísežná, stará rebelantská šelmo!“

Valdštejn napřáhl ruku před sebe, ale vzápětí upadl s probodenou hrudí. Dílo bylo dokonáno.

Jednání o Valdštejnově vině přitom zvláštní císařská komise zahájila teprve po vraždě. Objevila pouze pomluvy, žádné důkazy spiknutí. Kardinál Richelieu trefně prohlásil, že Valdštejna zahubila závist podřízených nebo odstavených generálů. A že bylo co závidět.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil na malé tvrzi v Heřmanicích 14. září 1583. Patřil k nejkontroverznějším osobnostem českých dějin. V mládí byl velký výtržník – v srpnu 1599 studoval na protestantské akademii v Altdorfu, což byla univerzita říšského města Norimberka.

Tam jakéhosi Gottharda Livona zranil kordem, za což se octl v norimberském vězení. Městská rada nakonec rozhodla, aby dostal domácí vězení a poté akademii opustil. Než tak učinil, stačil Valdštejn ještě bezdůvodně zmlátit svého sluhu Rehbergera. Výbušnost a záchvaty vzteku jej neopustily celý život. Kromě urozeného původu neměl Valdštejn nic (Valdštejnové odvozovali své pojmenování od hradu nedaleko Turnova). Jen velevysokou ctižádost.

Byl členem jednoty bratrské, a tak v zemi, kde narůstal vliv radikálních katolíků, nemohl pomýšlet na službu u dvora. Proto vstoupil do císařské armády a první válečné zkušenosti získal v boji s Turky v roce 1604. Už tehdy měl zdravotní problémy – trpěl uherskou nemocí, dodnes nevíme, jestli byla pohlavního, či malarického původu.

V roce 1606 přestoupil ctižádostivý Valdštejn ke katolictví. A o tři roky později si vypočítavě vzal bohatou vdovu Lukrécii Nekšovnu z Landeka, a získal tak panství lukovské, vsetínské i další statky. V roce 1614 ovdověl. V době českého stavovského povstání působil Albrecht jako plukovník moravských stavů a střežil neutralitu země.

V roce 1619 přešel Valdštejn s částí pluku a s plukovní stavovskou pokladnou na stranu císaře Ferdinanda II. To vyvolalo velké pobouření. Moravští stavové jej vypověděli jako zrádce ze země a zkonfiskovali jeho majetek.

Krádež pokladny byla nebetyčná drzost a císař ji nakonec stavům vrátil. V císařských službách se ale Valdštejn osvědčil. Byl jedním z nejtalentovanějších vojevůdců všech dob. A také největší vojenský podnikatel. Od roku 1621 půjčoval peníze císaři na vedení války a císař, který neměl finance, se mu odvděčoval konfiskovanými územími v severních a východních Čechách.

Na sklonku života vlastnil Albrecht obrovské území, které bylo státem ve státě. Z vlastních prostředků dokázal naverbovat armádu a udržet si ji. V červnu 1625 byl povýšen do knížecího stavu s titulem vévody frýdlantského podle severočeského hradu Frýdlant.

Jeho rezidenčním sídlem bylo ale město Jičín, které zvelebil. Zřídil v něm manufaktury, které pracovaly pro armádu – např. krejčovskou, ve které se šily uniformy – tím předběhl svou dobu, protože uniformy se prosazovaly až koncem 17. století. Valdštejn byl přísný sám k sobě, stejně jako k vojákům a usiloval o pevnou disciplínu. Armádu zásoboval ze svého panství. A byl velmi sebevědomý.

Valdštejn často vyvolával konflikty se svými podřízenými – křičel, řval, nadával. Měl jeden úspěch za druhým a řídil se svým heslem Invita invidia (Navzdory závisti). A okolí mu opravdu závidělo – peníze, úspěch, slávu. A s tím rostl i počet jeho nepřátel. Patřil k nim i císařův syn – korunovaný český král Ferdinand III.

Do jisté míry nebylo divu, že měl Valdštejn tolik odpůrců. Kromě toho, že úspěch se neodpouští, mohla za tuto skutečnost i jeho povaha. Lékař Eugen Vencovský se vyjádřil o jeho psychice v posledních letech života následovně: „Počal trpět velikášstvím, slavomamem, absurdním sobectvím, které popíralo všechny morální hodnoty. V jeho představách převažovalo naivní sebevědomí zbohatlíka, který si může za své peníze všechno dovolit.“

I jeho povaha jej tedy dovedla k žalostnému konci. A k osudové noci v Chebu.

Jeho život stále poutá pozornost dramatiků, politiků i historiků. Dne 8. května 2002 propůjčil prezident svým rozkazem 1. mechanizované divizi bojový prapor a historický název Albrechta z Valdštejna. Valdštejnovo jméno tak mezi námi žije dodnes.

Může se vám hodit na Zboží.cz: