„Plných 65 procent respondentek se domnívalo, že rakovinu prsu lze chytit od jiné nemocné ženy, 45 procent žen věří, že HIV se lze nakazit při použití stejné toalety s nemocným či při kontaktu rtů a kůže, pětina když na ně takový pacient zakašle,“ řekla Lenka Břesková ze společnosti GSK.

Následky fyzické i psychické

Ale nejde jen o dospělé. Zdravotní stav jejich dětí, z nichž některé nikdy neviděly zubaře, je špatný. Čtyři z deseti klientek azylových domů neví, že astma je nevyléčitelná nemoc. Přitom právě astmatem trpí děti těchto žen velmi často.

Dvě ze tří respondentek jsou přesvědčeny, že se o rakovinu prsu nemusí zajímat až do svých padesáti let. Při dotazu na nemoci přenositelné z matky na plod šest z deseti považovalo syfilis za nepřenositelný, u žloutenky B si to myslelo téměř 40 procent a u HIV necelých 20 procent.

Poznatky jsou podle odborníků zvlášť nebezpečné proto, že tyto ženy v převážné většině na svém způsobu života do budoucna netouží nic změnit a nevidí nejmenší problém v tom, že do stejné životní situace přivádějí potomky.

Sedí mlčky v koutě. Často jsou extrémně závislé na matkách a matky na nich, jak spolu tráví 24 hodin denně Jana Kadaňová, koordinátorka výzkumu

Přitom na dětech se už v nízkém věku projevují následky takového přístupu. „Zkažené zuby u nich vidíte, ale mnohem horší mi přišlo, jak se projevují psychicky. Jsou velmi tiché,“ svěřila své dojmy z práce z terénu redakci Jana Kadaňová, koordinátorka výzkumu pro oblast Čech.

„Sedí mlčky v koutě. Často jsou extrémně závislé na matkách a matky na nich, jak spolu tráví 24 hodin denně,“ dodala. Nejvíce tazatele zarazilo, že matkám nic neříkal termín pediatr.

„Tyto ženy často pocházejí z velmi problematických rodin. Vyrůstaly bez otce, matky o ně nepečovaly. Například se živily prostitucí. Ony si potom našly chlapce, měly děti a pak od nich z různých důvodů utekly,“ líčí Kadaňová a dodává, že jsou naprosto nesamostatné.

„I když zákon omezuje jejich pobyt v azylovém domě, už nehovoří o tom, že se nemohou stěhovat z jednoho azylového domu do druhého. Některé respondentky takto žijí i deset let,“ upozorňuje koordinátorka výzkumu.

„Poznala jsem během práce i ženu s jedním dítětem, která se snažila zachránit a vrátit zpět do řekněme normálního života. Ale ta byla světlou výjimkou. Byly tam ženy ve věku 27 let, které už měly tři děti a neviděly důvod, proč nemít další. Dokonce mi matka jednoho dítěte vysvětlovala, že by ráda další, a ještě než jsme výzkum dokončili, zamilovala se do nějakého místního hocha a nyní čeká dvojčata. Bez vidiny budoucí obživy, zaměstnání nebo změny,“ dodává Kadaňová.

Osvěta nese ovoce

Když navštívila azylové domy dentistka, ukázalo se, že některým dětem neprohlédl chrup lékař nikdy. Některé ženy nebyly u zubaře i 15 let.

„I když pro ně musela být první prohlídka po takové době velmi bolestivá, musím říci, že se všechny rozhodly, že dentistku navštíví a zapíšou se u ní do péče, a tak se i k jejímu překvapení stalo,“ doplnila Kadaňová s tím, že snaha o osvětu a podpora těchto žen přinesla téměř okamžitě ovoce.

Podle registru poskytovatelů sociálních služeb je v ČR 215 azylových domů. Některé jsou určeny jen ženám s dětmi, jiné s omezením věku dětí, další jen ženám či mužům.

Podle sdružení azylových domů se kapacity pohybují mezi deseti až třiceti klienty, dlouhodobě jsou naplněny z devadesáti procent a více. Z odhadovaných čtyř tisíc klientů tvoří převážnou část právě ženy s dětmi.