Článek
„Překonal jsem sám sebe,“ říká číšník s tím, že by jej dříve ani ve snu nenapadlo, že by mohl pracovat v kavárně v této profesi. Původně vyučený čalouník totiž po škole našel své místo v rodinné firmě, kde pracoval ve skladu.
„Měl jsem problém vůbec mluvit s lidmi,“ říká Tomáš o tom, proč raději moc nechodil do společnosti. I v kavárně trpěl zpočátku velkým ostychem. „Byly to mé předsudky, myslel jsem, že budou mít hosté problém a že je přivádím do rozpaků. Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že to tak není,“ přiznává.
Pomohla sestra
Za takovou proměnou stojí Tomášova sestra, která se rozhodla, že šestadvacetiletého muže vytáhne z uzavřené ulity, a tak se na její popud dostal do sociálního podniku kavárny PředMěstí v Šumperku, kde hledali hendikepované zaměstnance.
Přišel do různorodého kolektivu, kde tolerance a spolupráce hrají velkou roli. „Je důležité, aby všichni dávali nádobí i lahve s nápoji na stejná místa, abych nebyl dezorientovaný,“ podotýká mladý číšník. Pochvaluje si také možnost rozvíjet své dovednosti. Díky práci se účastní barmanských kurzů a neustále se učí něčemu novému.
Sociální podnik kavárna PředMěstí staví svoji filozofii na odpovědnosti vůči regionu a lidem, kteří v něm žijí. Kolektiv zaměstnanců je poměrně početný. Čítá kolem deseti až třinácti lidí, kteří mají zkrácené úvazky. Ti se během dvouleté existence podniku sehráli tak, že vytvořili pozitivní atmosféru, která ovlivňuje i hosty kavárny.
Mezi zaměstnanci je také číšník s těžkou cukrovkou nebo pracovnice s mentálním postižením.
„To už je větší nárok na ostatní lidi v kolektivu. Díky práci ale našla nový smysl života, je samostatnější, má nové přátele, získala kontakt s širší společností,“ poznamenala zakladatelka jediného sociálního podniku na Šumpersku Tereza Schreiberová.