Už zase ztrácíme empatii. Saša Uhlová na vlastní kůži zkoumala pracovní migraci

Jak jste vůbec přišla na myšlenku nechat se najmout na nekvalifikovanou práci a poté o tom psát?

Dlouho jsem tápala, jak téma pracovních podmínek uchopit. Chodili za mnou lidi s příšernými historkami, za kolik pracují a jak ta práce vypadá, ale pak se vždycky ukázalo, že nechtějí být jmenovaní ani uvést firmu, kde pracují. Báli se, že by se poznalo, že jde o ně.

Jednou z nich byla i sestra mé švagrové Moniky. Se švagrovou jsme se o tom bavily a já jsem jí říkala, že chci tohle dostat do světa, ale nevím jak. A ona na to, že se prostě musíme nechat zaměstnat my samy a pak to popsat.

Původní plán byl, že do toho půjdeme spolu, ale Monika pak začala dělat jiné věci a mně taky trvalo několik let, než jsem to zrealizovala.

Jinak to tedy nešlo?

Lidi se bojí o své práci mluvit, a to všichni, nejen ti, kteří dělají nízkokvalifikované a špatně placené práce. Pro všechny je citlivá věc mluvit veřejně o svých nadřízených nebo spolupracovnících. Máte s nimi nějaké vztahy, nechcete se vystavovat posuzování, proč jste to udělala…

Další věc je, že některé věci lidi na své práci nevidí, takže by mi je ani neřekli. Když se bavím s kolegy novináři, často se podivují, v jakých podmínkách jsou lidi na špatně placených místech ochotni pracovat. Jelikož vím, že mnohá média nabízejí taky jen dřinu za málo peněz, někdy se jich zeptám, jak touto optikou reflektují svou vlastní práci, a vidím, že jsou tou otázkou zaskočení, že by je samotné nenapadlo to téma vztáhnout i na sebe.

Měla první série reportáží ohlas, jaký jste si představovala?

Ohlas byl dobrý. A byla jsem spokojená i s tím, na co se mě novináři ptali, měla jsem pocit, že opravdu vedeme nějakou debatu. Zdálo se mi, že se nedůstojné pracovní podmínky začaly jevit jako společenský problém. Samozřejmě nejen díky mým reportážím, odbory vedly tou dobou kampaň Konec levné práce a působilo to synergicky. Lidi se ve veřejné debatě shodovali, jak je to hrozné, když někdo dře za jedenáct tisíc. Tehdy jsem si myslela, že posun v náhledu bude trvalý. Jenže jsem se bohužel mýlila.

Poslední dobou mi přijde, že se silněji objevuje zase ten starý narativ – že lidi, kteří dělají za minimální mzdu, nepřispívají dost do společného rozpočtu a tak podobně. Neempatický přístup k těm, kdo pracují v nízkokvalifikovaných pozicích, se vrací.

Myslím, že to souvisí i s polarizací společnosti a se strachem kulturních elit z lidí, kteří nevolí jako ony. Na milost se berou jen ti, kteří pracují manuálně, ale mají „správné názory“. Tímto testem by asi moje polské kolegyně z farmy v Německu neprošly.

Jak „kulturním elitám“ tenhle postoj vymlouváte?

Říkám jim, že ve společnosti je jen nízké procento těch, kteří jsou za všech okolností nenávistní. Velká část lidí projevuje zlobu a frustraci jen za určitých podmínek. Mají třeba i nějaké nelíbivé názory, ale to podhoubí je čistě sociální. Pokud sociální politikou změníme jejich podmínky tak, aby nepřicházeli o svou důstojnost, nenávist zmizí.

Moralizovat o lidech, kteří vycházejí protestovat do ulic, a odsuzovat to, co říkají, je minimálně neproduktivní, a já bych dokonce řekla, že to popírá ideály lidí, kteří takové odsudky vypouštějí z pusy. Nebo snad jde nenávidět „dezoláty“ a být zároveň humanistou? Nějak mi to nejde dohromady.

A samozřejmě že v lidech, ke kterým se stavíme s despektem, to jen zesiluje pocit, že ti, kdo mají ve veřejném prostoru hlas, je vůbec nechápou; příkop se tím hloubí.

Místo toho bychom se měli soustředit na to, aby všichni lidi dokázali najít smysluplnou práci, která je uživí a díky níž si budou připadat užiteční. To by měl být náš společný cíl, vlastně by to měl být cíl každé politiky.

V chystané knize Hrdinové kapitalistické práce v Evropě popisujete, co jste zažila jako migrantka Ola, jež odešla z východní Evropy pracovat na Západ. Přinesly ty cesty ještě něco navíc kromě poznání, že špatně placená, úmorná dřina existuje i na západ od Česka?

Došlo mi, jak migrace za prací zásadně ohrožuje rodinu. Některé z žen, které jsem potkala na farmě v Německu, měly původně manžele, co odjeli pracovat do zahraničí jako první. Ale po roce dvou se manželství rozpadlo, z odloučení, muži si tam třeba někoho našli. Ženy se tak ocitly samy s dětmi, a ačkoli jim muži dál něco posílali, na pokrytí nákladů to nestačilo, takže ženy děti odložily k sestře či k rodičům a jely taky vydělávat ven. Rodina se tím rozpadla podruhé.

Ty ženské jsou pak z toho nešťastné, začnou pít – až dodatečně si uvědomí, jak je to ničí.

Měly nějakou alternativu, která by jim umožnila zůstat doma?

Řekla bych, že skoro ne. Ačkoli v Německu vydělávají relativně málo, hlavně s ohledem na tu dřinu, doma by takové peníze neměly. Přičemž většina z nich ty prostředky potřebuje primárně na základní živobytí, nebo dokonce na splacení dluhů. Zkrátka se ve své zemi ocitly v nějaké situaci, o které nevěděly, jak ji vyřešit jinak.

Pak, když už jsou na Západě a občas si mohou koupit i něco navíc pro sebe nebo pro děti, může se tahle nepoznaná radost stát návykovou a držet je tam dál, i když už doma dluhy splatily.

„Pracovní podmínky jsou jen jedny, protože na světě bude vždycky dost lidí, kteří budou ochotni odjet do jiné země a tam se udřít k smrti,“ píšete. Tohle ale neničí jen pracovní migranty, ale křiví to i pracovní trh, ne? Když je někdo ochotný dělat víc za míň, zaměstnavatelé toho využijí.

Ano, tak to je, a chtěla bych tohle téma uchopit, ale z levicových pozic, aby to nevedlo k osočování migrantů. Není jejich chyba, že touží po lepším výdělku, často jsou k tomu přímo existenčně nuceni.

Nikdo se nakonec nechce udřít k smrti, ani oni nevydrží pracovat sedm dní v týdnu deset hodin denně. Ale nechtějí ani dělat jen osm hodin denně pět dní v týdnu, potřebují si vydělat, a když s sebou nemají rodinu, jsou ochotní pracovat víc a déle. A snáze přistupují na podmínky zaměstnavatelů, které jsou pro místní už nepřijatelné.

Pracovní migrace v rámci EU je tedy podle vás problém?

Je potřeba rozlišovat. Určitě existuje spousta dobrých pracovních příležitostí, pohyb pracovníků je přímo v základu společného evropského projektu. Ale jsou druhy práce, kde to problémy dělá.

Lidi na Západě sociální dumping migrantů, kteří pracují v jedné zemi, ale rodiny mají v jiné, stresuje. Levná pracovní síla z Východu byla i jednou z příčin brexitu. Ve Francii se mluví o polském instalatérovi, který těm francouzským bere práci. Já tuhle jejich perspektivu chápu. Francouzský instalatér musí uživit rodinu ve Francii a má úplně jiné životní náklady.

I když ve Francii jsem zrovna dělala práci, která je tak špatně placená, že je pro místní už zcela nezajímavá. Plat pečovatelky nikoho neuživí.

To by odpovídalo rozšířenému názoru, že imigranti pracují v pozicích, které místní neobsazují.

To ale není tak docela pravda. Za lepších podmínek by o ně místní stáli. Ve vodňanských drůbežárnách, kde jsem sbírala materiál v rámci první série reportáží, dělali i Češi. Ale když to koupil Andrej Babiš, tak s ním přišlo nové vedení, které chtělo provoz zoptimalizovat. Hrozně moc českých zaměstnanců vyházeli a nahradili je cizinci pracujícími přes agentury. A pracovní podmínky se tím pádem tak zhoršily, že pak už o ty pozice Češi zájem neměli.

Jste tedy pro nějaký druh protekcionismu?

Řešení bych viděla ve sjednocení pracovních podmínek. Mluvme třeba o minimální evropské mzdě. A taky pojďme hledat cesty, aby lidi nemuseli z donucení migrovat za prací a opouštět své rodiny. Nejsem tu ale od toho, abych vymýšlela řešení, já ukazuju reálný problém. Řešit to má politická reprezentace.

Na německé farmě jste měli oficiální a neoficiální výkazy práce – pracovali jste daleko víc, než firma přiznávala, ale kontrola, která tam za vašeho pobytu přišla, byla velmi laxní. Zrovna v Německu mě to překvapilo. Pobavili se s vedením, zkoukli od nich nastrčené papíry, neměli vůbec žádnou snahu promluvit s námi. My jsme tedy měli nařízeno se jim klidit z cesty, ale já se přesto pokusila jednoho kontrolora zkontaktovat očima, když šel kolem mého stanoviště, ale on mě vnímal jen jako kulisu. Nemohla jsem tak ani využít naučené fráze, kterými nás vybavili pro případ, že by se s námi inspekce dala do řeči.

Další lidé, pro než jste byli průhlední, byli zákazníci, kteří si jezdili pro zeleninu do obchodu té farmy.

Přiznám se, že mi lezli na nervy, když vystupovali ze svých naleštěných bavoráků, zatímco my padali na hubu. Pokud nás náhodou zahlédli, odvrátili pohled. Ale i oni jsou do jisté míry oběti, do biokrámku si přijeli pro čerstvou zeleninu, tu zeleninu, kterou předtím firma na farmu dovezla kdovíodkud a ze které jsme my předtím odstraňovali nahnilé kusy.

Tu neviditelnost pro zákazníka si umím představit. Připadala jsem si tak taky, když jsem pár měsíců pracovala jako pokojská.

Já jsem to v hotelu v Irsku vnímala rovněž, měla jsem intenzivní pocit, že se můj status propadl, že jsem pouze pracovní síla, ne člověk. Když se na vás pak někdo usměje, jste šťastná jako blázen.

V reportážích popisujete též vztahy mezi lidmi. Špatně se k sobě chovali i spolupracovníci. Je tam hodně křiku, napětí, nervozity, buzerace nejenom od šéfů…

Ta popudlivost vzniká z toho, že dostáváte úkoly prakticky na hranici možností. Kolegové nebyli zlí, až na jednoho člověka nikoho z nich netěšilo druhé trápit. Jedna z kolegyň, která na mě byla při práci v Irsku nepříjemná, se mi potom za své chování opakovaně omlouvala. Měla ze sebe špatný pocit – ale prostě nedávala ten stres.

Když se pracuje na výkon, vaše pomalost někoho, kdo je vyčerpaný, dráždí; oddaluje se čas, kdy směna skončí. Já jsem to podráždění pak začala vnímat i u sebe. Jednou jsem pracovala s paní, která byla taková zasněná a při práci v hale to s ní vůbec neodsýpalo. Musela jsem dost věcí dělat za ni, a taky mě to žralo. Nebyla jsem na ni protivná, ale nevím, jak dlouho by mi to vydrželo. Jste jeden na druhém závislí.

Asi se tam ani nevytvořila žádná solidarita, společná obrana…

Ne, ale ani to není moc překvapivé pro někoho, kdo má trochu odkoukané sociální dynamiky.

Jednou nastal velmi chabý pokus o stávku, když jsme hodně přetahovali, ale ta se nakonec neuskutečnila. Všudypřítomná byla spíš jakási ustrašenost, zvyk, že se čeká na příkaz, takže když jsem si jednou balila cigaretu dřív, než jsme dostali povolení si zapálit, spolupracovnice na mě vyděšeně volaly: „To nesmíš, dokud nám to nedovolí!“

A takové reakce byly běžné, naše skupinka často stála jak hejno vyděšených slepic a čekala na povely. Ani nás nemuseli disciplinovat šéfové, disciplinovaly jsme se navzájem.

Ale večer, když jsme s kolegyněmi popíjely, za mnou občas některá přišla a řekla mi: „Tady je to strašný viď?“ Svou situaci si evidentně uvědomovaly. A najednou ty lidi vidíte s jiným výrazem ve tváři, než jaký nasadí na pracovišti, kde působí jako roboti. A není to vždycky jen tím, že se honí termíny.

Myslím, že člověk naší bubliny povytáhne obočí a řekne: „Proč se nevzbouřili? Proč něco neudělali?“

Mně to divné nepřijde. Ti lidi mají nízké sebevědomí, předpokládají, že stejně nic nezmůžou. Taky nemají moc alternativ, nebo je aspoň nevidí. Ostatně lidi obecně moc nerebelují, ani ti, co si o sobě rádi myslí, že by to udělali. I v daleko bezpečnější životní situaci většinou v práci převládne konformita.

Obecně platí, že když něco existuje, lidi mají sklon si myslet, že je pro to nějaký dobrý důvod, nebo mají strach něco udělat jako první. A rebela nepodpoří, protože se bojí, raději si na něm něco najdou. Ty dynamiky jsou složité.

A roli hraje i to, že lidi z posttotalitní východní Evropy úplně zapomněli, jak hájit svá práva, neumí jít do konfliktu nějakým řízeným způsobem.