Československo byl dobrý a úspěšný projekt, říká slovenský premiér Pellegrini

Jako obdivuhodný, unikátní, politický, diplomatický a organizátorský výkon česko-slovenského zahraničního odboje v čele s Masarykem, Štefánikem, Benešem, Osuským a dalšími. V mimořádně složitých podmínkách – zuřila první světová válka a ještě v červnu 1918 byla německá armáda sto kilometrů od Paříže – dokázali dobře rozeznat historickou příležitost, využít nabízené možnosti a přesvědčit vítězné mocnosti Dohody o potřebnosti ­založení a udržitelnosti československého státu.

Zvlášť významnou roli sehrála při vzniku Československé republiky francouzská politická reprezentace. Jsem proto nesmírně rád, že budu moct v Bratislavě přivítat francouzského prezidenta Macrona.

Bojové aktivity československých legií ve Francii, Itálii a v Rusku byly rozhodujícím argumentem pro podporu Masarykova a Štefánikova projektu. V organizování tohoto ke konci války až 140tisícového dobrovolnického vojska sehrál zásadní roli právě M. R. Štefánik. Vznik ČSR byl také výsledkem aktivit národně uvědomělých slovenských a českých krajanů v USA, kteří připravili Clevelandskou a pak Pittsburskou dohodu a pomohli přesvědčit prezidenta Wilsona, aby podpořil vznik společného státu Čechů a Slováků.

Nedílnou součástí vzniku Československa je Martinská deklarace z 30. října 1918. Slovenská národní rada, složená ze zástupců všech politických stran a proudů slovenské společnosti, v ní uplatnila sebe­určovací právo a vyvázala Slovensko z Uherského království. Vyjádřila legitimní podporu cílům česko-slovenského zahraničního odboje a přihlásila se k soužití s českým národem. Tento samostatný státoprávní akt se udál bez toho, aby deklarační shromáždění vědělo, že už byla vyhlášena ČSR. Zabránil tím všem pokusům zpochybnit vůli Slováků vytvořit společný stát s Čechy a vytvářet tlak na mocnosti, aby ČSR uznaly.

Nejlepší odpovědí na tuto otázku je připomenout si, v jakém stavu byl slovenský národ před první světovou válkou.

Když se začtete do první kapitoly knihy Ľubomíra Liptáka Slovensko ve 20. století, která pojednává o postavení Slováků v Uhersku, do očí vám udeří kruté statistické údaje o tom, jak soustavně klesal počet Slováků na území dnešního Slovenska. Jednak kvůli cílenému odnárodňování a také kvůli masovému vystěhovalectví za prací v rámci Uherska i do zámoří.

Dočtete se, že v roce 1910 bylo v Uhersku, v němž i podle pokřivených statistik žilo 10 procent Slováků, ve veřejných službách, v úřadech a ve svobodných povoláních 230 tisíc lidí. Z toho bylo Slováků jen 2911, místo nejméně 23 tisíc. Ve státní správě na území Slovenska pracovalo 6185 lidí, z toho jen 154 Slováků. V roce 1910 se v celém Uhersku přihlásilo ke slovenské mateřské řeči pouze 1946 lidí s ukončeným středoškolským vzděláním. V Uherském sněmu měli Slováci jen tři poslance, i když proporcionálně jich mělo být 40. Před válkou měly průmyslové společnosti na Slovensku podílnický kapitál přibližně za 300 miliónů korun, slovenský kapitál z toho kontroloval pouze čtyři milióny korun, tedy něco přes jedno procento.

Poměry prostě blokovaly zapojení Slováků do proudu moderní civilizace, bránily jim vyvinout se v rovnoprávný národ, protože jim chyběla organizující síla národní politiky.

Ano, až vstup do Československé republiky umožnil Slovákům zformovat se v moderní národ, protože se dostali ke vzdělání na všech stupních ve slovenském jazyce. Zformovala se slovenská inteligence, vznikly plnohodnotné slovenské politické strany.

I když postupně a s velkými těžkostmi se začaly překonávat obrovské počáteční rozdíly mezi průmyslově vyspělými českými zeměmi a agrárním Sloven­skem. Rozvíjel se slovenský průmysl, výrazně posílil slovenský kapitál.

Co je neméně důležité, Slováci se dostali do demokratických poměrů a osvojili si demokratické tradice, jelikož první ČSR byla jediným demokratickým státem ve střední a jihovýchodní Evropě. Ve třicátých létech jsme už měli svou uměleckou avantgardu, špičkové architekty, lékaře, techniky, definitivně jsme překonali negramotnost a pologramotnost, která byla v Uhersku tak rozšířena. Navzdory sporům o státoprávní uspořádání a autonomii se Slováci stali za několik desetiletí moderním, konkurenceschopným národem. A nakonec si na základě ústavního zákona o čs. federaci, jehož 50. výročí si připomínáme ve stejný den jako 100. výročí vzniku ČSR, mohli vytvořit vlastní stát, který vznikl, podobně jako Česká republika, k 1. lednu 1969. Z původně unitárního československého státu vznikla federace.

Slovo rozpad nemám rád. ČSFR zanikla tak, jak vznikla – na základě přijetí ústavního zákona o zániku federace, po předchozím přijetí ústavního zákona o dělení federálního majetku. Schválilo se 26 mezivládních dohod, které řešily všechny právní a mezinárodněprávní, administrativní, finanční a další problémy spjaté s osamostatněním se SR a ČR. Pokud by se federace rozpadla, sotva bychom měli každoročně společné zasedání české a slovenské vlády a mohli společně oslavovat významná výročí v tomto roce, který vlády loni vyhlásily za rok slovensko-české a česko-slovenské vzájemnosti.

Stále podceňujeme fakt, že ČSFR se k 1. lednu 1993 rozdělila pokojnou a nenásilnou ústavní cestou na dva samostatné následnické státy, které jako nezávislé subjekty mezinárodního práva úzce a bez problémů spolupracují už 25 let. V dnešním světě zmítaném desítkami regionálních konfliktů, občanských válek a plném separatistických hnutí je tento fakt a stále velmi pozitivní vztah našich dvou národů k sobě navzájem čímsi příkladným. Výročí v tomto, jak se říká, osmičkovém roce jsou příležitostí posilovat toto pozitivní vnímání našich vztahů nejen doma, ale také v zahraničí.

Po téměř sto letech můžeme oprávněně říct, že Česko-Slovensko byl navzdory všem historickým peripetiím dobrý a úspěšný projekt. Jeho dnešním výsledkem jsou nezpochybnitelně demokratické státy, které jsou postaveny na národních a evropských tradicích antinacistického a protitotalitního zápasu. Jejich vlády se principiálně vymezují proti politickému extremismu, geopoliticky jsou jasně ukotveny v západním světě prostřednictví členství v EU a NATO. Patříme mezi garanty stability v regionu kromě jiného také proto, že máme jednoznačný zájem na udržení poválečného uspořádání, které bylo zafixované helsinským aktem.

Důležité je také to, že dnes jsou SR a ČR ekonomicky stabilní státy, které patří k nejprůmyslovějším zemím Evropy. Navzdory všem těžkostem se Slovensko i Česko dokázaly úspěšně transformovat, nejsou ekonomickými „troublemakery“ EU, plní kritéria odpovědného nakládání s veřejnými financemi a jsou motorem jejího hospodářského růstu. Co je však nejdůležitější, oba naše spřátelené a spojenecké státy mají předpoklady pro další dynamický rozvoj a svou budoucnost vidí v EU.

V roce stého výročí vzniku Československé republiky, 25. výročí osamostatnění slovenské a české státnosti a 50. výročí pražského jara můžeme s hrdostí konstatovat, že náš způsob dlouhodobého nadstandardního a v nejlepším smyslu slova bratrského soužití, spolupráce a spolupatřičnosti dvou slovanských národů – českého a slovenského – je v evropském i ve světovém prostoru příkladný. Važme si toho a kultivujme naše slovensko-české a česko-slovenské přátelství a spojenectví, protože v těchto složitých časech se navzájem potřebujeme.

My nejsme velmoci, které si mohou říct, že máme pouze zájmy a spojence nepotřebujeme. Nám by mělo záležet na udržování a upevňování našeho přátelství, které má kořeny v 74letém soužití v jednom státě.