Anna Geislerová: Zažila jsem chvíle, kdy jsem chtěla se vším třísknout a zmizet

Kritiky jsme nejvíce prožívali po canneské premiéře. Posedávali jsme, články vycházely v tisku a my jsme si je nahlas četli.

Byly krásné. Nejpozitivněji jsme na nich vnímali to, že novináři nikde nezmiňovali, že je David chlapec s Downovým syndromem, naopak ho představovali jako herce.

Přijde mi, že čeští kritici jsou o něco konzervativnější než zahraniční, kteří jsou více zvyklí na jiný filmový jazyk. Je to nejspíš dané tím, že naši filmaři inklinují k lineárně vyprávěným snímkům s klasickým postupem od krize přes katarzi po rozuzlení.

Karavan je hlavně vizuální, je v něm minimum dialogů. Pro některé lidi je to náročný film, přijde mi, že obzvlášť pro muže. Ti občas mají problém se do něj vcítit. Vyžaduje empatii, která je více ženskou schopností.

Před projekcí vždycky divákům říkám: Dívejte se na něj ne očima a rozumem, ale srdcem. Ciťte ho.

Těžko říct. Nicméně jak ze strany jednotlivců, tak párů se opakovaně setkávám se reakcí, že to někdo má náročné a že sami žijí krásný a vlastně jednoduchý život. Bývá obtížné vyslovit: Uf, to se mi ulevilo, že tohle žít nemusím.

Samozřejmě ano. Film není jen o péči o hendikepované dítě, je také o sdílené mateřské zkušenosti. V minulosti přišly chvíle, kdy jsem chtěla se vším třísknout, zmizet a znovu zažívat svobodu a mládí. To se děje všem matkám i otcům.

Hodně. Ačkoli jsem z ní někdy utíkala a načas žila jinde v Čechách nebo i v zahraničí, nikdy mě nic nepřesvědčilo o tom, že bych se do Prahy neměla vrátit. S přibývajícím věkem tento postoj logicky tuhne, kostnatí.

Čím dál víc si uvědomuji, jaký klid a bezpečí v Praze panuje. Navíc ve srovnání s jinými metropolemi je Praha relativně maličká.

Miluji to tam. K Praze mám otcovsko-mateřský vztah, zato Londýn je takový můj milenec. Podobným způsobem mě dostává i New York, v případě Londýna jde ale o něco hlubšího. Musím mít odtamtud nějakou genetickou informaci, která mě s tímto městem pojí, protože se tam cítím opravdu šťastně.