Prezident nejmenuje Turka? Nic výjimečného

Tradičně nejdál v uplatňování svých pravomocí zacházel prezident Miloš Zeman. Asi nejvíc se to projevilo v létě 2013, kdy po korupční kauze padla vláda premiéra Petra Nečase z ODS a podle tehdejší koaliční dohody (ODS, TOP 09, LIDEM) se měla stát předsedkyní vlády Miroslava Němcová z ODS. Zeman ji ale odmítl jmenovat a nepřesvědčilo ho ani to, že přinesla na Hrad 101 poslaneckých podpisů.

Místo toho jmenoval Zeman úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, kterou považoval za „vládu odborníků“. Podle Ondřeje Preusse z Katedry ústavního práva Právnické fakulty UK zašel prezident v tomto případě ve výkladu Ústavy nejdál od roku 1989: „Bylo zřejmé, že Rusnokova vláda nezíská důvěru. Prezident ignoroval většinu ve Sněmovně, která pak využila možnosti sama se rozpustit. Byly nové volby, a tak tento kabinet skončil.“

Do sporu s premiérem se Zeman pustil, také když odmítl jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu z ČSSD. Podle Zemana Šmardovi chyběla odbornost. Ten pak stáhl svoji kandidaturu a novým šéfem kultury byl jmenován Lubomír Zaorálek ze stejné strany.

Zeman také odmítl jmenovat sociálního demokrata Miroslava Pocheho ministrem zahraničí, i když jej navrhl tehdejší premiér Andrej Babiš z hnutí ANO. Zeman Pocheho označil například za „vítače migrantů“. Nakonec se stal šéfem diplomacie Tomáš Petříček z ČSSD.

Svou si ale Zeman neprosadil, když odmítl Jana Lipavského na post ministra zahraničí. Zeman o něm mluvil jako o „bakaláři“, a zpochybňoval tak jeho vzdělání. Po sporu s tehdejším premiérem Petrem Fialou (ODS) ale v tomto případě ustoupil a Lipavského do funkce jmenoval.

Spory premiéra s prezidentem o ministry nejsou v České republice nic výjimečného, ale Václav Klaus ani Václav Havel neprosazovali svou tak razantně jako Miloš Zeman. Klaus sice zdržoval jmenování úřednické vlády Jana Fischera, ale žádného kandidáta neodmítl. Václav Havel nejdřív odmítl jmenovat Miroslava Grégra (ČSSD) ministrem průmyslu a obchodu, ale po několika dnech politických jednání se Grégr šéfem resortu stal.

Kdyby prezident Petr Pavel odmítl jmenovat některého z ministrů nově vznikající vlády a premiér Babiš by se s tím nesmířil, měl by několik možností. Mohl by například dočasně pověřit řízením resortu někoho jiného, například sebe, nebo podat na prezidenta kompetenční žalobu, říká ústavní právník Jan Kysela z katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK: „Nejpravděpodobnější výtky, které by mohl Ústavní soud prezidentovi „uznat“, jsou například střet zájmů, odsouzení za trestný čin, které přináší zákaz některé činnosti nutné pro výkon funkce, nebo upozornění tajných služeb, že kandidát může být hrozbou pro bezpečnost, a podobně.“

Prezidentovo odmítnutí jmenovat kandidáta navrženého premiérem na ministra je v České republice vnímáno vždycky citlivě, protože v parlamentní demokracii vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, ne hlavě státu. A prezident kandidáta podle Ústavy jmenuje na návrh předsedy vlády.