Autenticitu najdete skrze příběhy lidí všude, tvrdí cestovatel Šrámek

Nebyl, i když vím, že hodně lidí to tak má, protože v sobě potřebují něco objevit a udělat v životě velkou otočku. Já jsem byl ale naprosto spokojený jak lidsky, tak v práci. Lákalo mě ovšem objevit nové kraje a různé kouty světa. Pro mě je motivací poznávat, ne se oprošťovat. V průběhu cest jsem byl stejně se všemi blízkými v kontaktu.

Neobával. Měl jsem dobrou práci, což někdo bere jako výmluvu, aby nikam nejezdil. Pro mě to bylo naopak potvrzení, že mám uplatnění na trhu a neviděl jsem důvod, proč by to tak nemělo být i v budoucnu. Zkrátka jsem se rozhodl a necítil ani trochu výčitky. Nebál jsem se, co přijde. Před touhle první cestou jsem už udělal mnoho podobných rozhodnutí. A jakmile jsem skončil v práci, víceméně jsem hned odjel.

Neměl jsem moc peněz...

Já jsem cestoval logikou, že musím jet do drahé země a najít si v ní práci, která mi pomůže vydělat si peníze a posunout se dál. Ve finále mi to tak vždy vyšlo. Dříve jsem do Norska cestoval už mnohokrát a měl jsem kontakty. Nejel jsem úplně naslepo, měl jsem tam známé a věděl jsem, že budu asi tak měsíc pracovat a pak pojedu dál.

Je rozdíl, když chodíte dva roky do kanceláře, a když se jedete někam živit rukama a víte, že za další měsíc se posunete dál. Bral jsem návštěvu Norska sice jako začátek cesty, ale chtěl jsem si jen vydělat. Navíc jsem přijel na konci listopadu, kdy je tam ještě větší tma než u nás, a to pro poznávání není zrovna ideální.

Další destinací byly Filipíny, na které jsem se dostal skrze známé. Bydlel jsem u nich, přímo u moře. Luxusní začátek cesty. Ale všechny peníze jsem během prvního měsíce utratil a pak se přesunul do Austrálie. Měl jsem v ní domluvenou práci, kde jsem ale za týden neměl co dělat. A tak jsem zažil asi jedinou a největší krizi celé cesty. Byl jsem v drahém Sydney, v zaplivaném hotelu, bez peněz, bez práce. Přemýšlel jsem, co začnu dělat. Nakonec jsem naštěstí práci sehnal a vše ostatní se začalo nabalovat. V jednu chvíli jsem měl práce dokonce tři.

Moje plánování byly asi tři řádky v excelu, kdy jsem si říkal, že z Austrálie bych mohl někam do Jižní Ameriky. Co se bude dít doopravdy, jsem netušil a rozhodoval se spontánně na základě situace.

V Austrálii jsem chtěl za vydělané peníze cestovat, jenže jsem nedostal zaplaceno za významnou část práce, takže jsem se rozhodl zmizet na Nový Zéland. Tam jsem k tomu přistoupil úplně opačně — nejprve jsem úsporně cestoval a vybral si město, kde si poté najdu práci. A tak jsem skončil v Dunedinu na Jižním ostrově, kde šlo všechno hladce. Pak jsem se přesunul na půl roku do jihovýchodní Asie.

Byl to asi jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty. Dorazil jsem na jeden hodně turistický ostrov a pamatuji si, že jsem tam vyčerpáním padl na plážové lehátko. Vzbudila mě nějaká Thajka a já zjistil, že se nacházím v lokalitě, která je součástí místního buddhistického chrámu. Nabídnul jsem se, že bych mohl mnichům pomoci s nějakými pracemi a oni mi za to poskytli bydlení. Strávil jsem s nimi asi týden a půl, bylo zajímavé pozorovat jejich život.

Rozhodně. Mniši jsou vnitřně vyrovnaní, na nikoho se nezlobí, což je přístup, který se mi líbí. Nenecháte na sebe zbytečně přenášet negativní energii. Bavilo mě to také svou jednoduchostí, protože mniši nic nemají, ale ani nic nepotřebují.

Při konci pobytu v jihovýchodní Asii jsem nějaký čas dělal ještě dobrovolníka v Indonésii, abych tu kapitolu nějak uzavřel a minimalizoval finanční náklady. Tam mi říkali, že ještě neviděli člověka, který by měl méně peněz než oni.

Brácha mi nakonec musel půjčit peníze na letenku a já vyrazil do Kanady, kde už jsem v minulosti také byl a jel jsem za přáteli do známého prostředí. Když jsem u jednoho zaklepal na dveře, měl jsem v kapse asi 40 dolarů. Jako tradičně jsem si našel práci, měsíc makal a pak asi měsíc cestoval. Z Kanady jsem se vypravil na Aljašku, kde moje první cesta skončila.

V minulosti už jsem ji také navštívil, takže i tam jsem měl kamaráda. Potřeboval jsem opět pomoci sehnat práci. Ale první dny jsme vyrazili rybařit do Zálivu prince Williama. To byl skvělý zážitek, viděli jsme i kosatky. Po návratu jsem sehnal práci a maloval jsem parkoviště. Rád říkám, že to byl můj kariérní vrchol.

Na Aljašce se mi stal i jeden bizarní zážitek. Byli jsme na lovu lososů a bydleli jsme v chatkách v lese. Po jednom večírku jsem si nad ránem říkal, jak by bylo super spatřit medvěda.

Vydal jsem se od jedné chaty k té svojí, která byla vzdálena asi 200 metrů, a zhruba v půli cesty potkal medvědici grizzly i s mláďaty. A místo abych byl zticha, nenapadlo mě nic lepšího, než je začít odhánět křikem, čímž jsem je vyplašil. Pelášil jsem do chaty a skrz okno pozoroval, co se venku děje. Naštěstí po chvíli zmizeli v lese. Útěk před grizzlym byl fakt zážitek.

Byl jsem v Tennessee. Přiznám se, že například atmosféra Nashvillu, kde chodí holky ve velkých kloboucích a kovbojských botách, má něco do sebe a překvapila mě. Máte tam třídu, kde jsou samé bary, všude jede živá country muzika. A celý region je samozřejmě spojený s destilérkou Jack Daniel’s v Lynchburgu, která svým způsobem utvářela místní historii. Whisky je s městem hodně spjatá, narazíte v něm třeba na sudy jako dekorace.

Hodně mě zaujala právě Indonésie, kde jsem byl na centrální Jávě. Je tam krásná příroda, všude zeleno a spousta sopek, ze kterých je pěkný výhled za úsvitu.

Spousta lidí si stěžuje, že je hrozné, jak všude narazíte na hordy turistů. Když jezdíte podle Lonely Planet, tak asi vždy narazíte na lidi, protože když v knižním průvodci zmíní nějaký odlehlý trek, pojedou na něj všichni, kteří si o něm přečtou. Řekl bych, že je to v zahraničí stejné jako u nás, kde stačí vytáhnout paty z Prahy a podívat se třeba na Moravu. Hned jste v jiném světě a získáte jiné zážitky. Ale přesto myslím, že autenticitu najdete i na vytížených místech, jako je třeba Karlův most, kde máte různé umělce s příběhem. A právě přes něj můžete objevit autenticitu.

Určitě ne, každý hledá něco jiného. Já často finančně dojel do bodu nula, tak by určitě mnoho lidí fungovat nemohlo, protože by to pro ně bylo nekomfortní, což chápu. Někdo chce mít hezké ubytování, tak si raději našetří. A kdo chce poznávat stylem jako já, ten si cestu najde vždy. Vezměte si třeba Ziburu, který také nejde po ničem opulentním, ale spíše po lidech a příbězích, protože je pankáč a je v klidu.

Myslím, že se hodně zlepšila. Jihovýchodní Asie je úplně bezpečná destinace i pro sólo cestovatelky holky, což je všeobecně známé. I Jižní Amerika mi přijde v klidu, ale asi záleží, kde konkrétně člověk je. Věřím, že 90 procent všech příhod se stává v nejvíce turistických destinacích někde na baru, kde jste zranitelní. Někdo vám může dát něco do pití, okrást vás. Ale když jste mimo města na vesnici... Sám jsem nezažil ani jedinou situaci, kdy bych se něčeho bál.

Nám se bude s manželkou teď další dobrodružství odvíjet od narození potomka, ale do budoucna mě láká třeba Nepál. Říká se, že do něj lidé jezdí kvůli horám, ale vracejí se kvůli lidem.

To ano, většinou se to realizuje, než děti začnou chodit do školy. Uvidíme, zda to budou taky dobrodruzi, pak bychom možná někam vyrazili.