Dobrodruh z Poličky ujel na kole 11 000 kilometrů. Odstartoval cestu kolem světa

Navštívil jsem pouze Asii a Evropu. Svou cestu jsem začal přeletem z Prahy do ruského Irkutsku, odkud jsem dále pokračoval do Mongolska, Číny, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a poté do jihokyrgyzského města Osh, odkud jsem přeletěl do arménského města pod Araratem, Jerevanu.

Původně jsem chtěl udělat nonstop nepřerušený přejezd a pokračovat dále z Tádžikistánu do Uzbekistánu, Turkmenistánu, Íránu a tak dále. Bohužel byrokratické potíže se získáním víz do Uzbekistánu a Turkmenistánu mi tento přejezd neumožnily. Z Jerevanu jsem pokračoval přes Gruzii a celé Turecko do Bulharska, Srbska, Maďarska a Slovenska. Tam jsem svou cestu ukončil.

Už jsem v minulých letech několikrát navštívil země střední Asie a říkal jsem si, že by mohlo být pěkné zkusit je projet na kole. Především mě lákalo zdolání Pamir highway, což je silnice, která prochází pohořím Pamír a překonává zde několik průsmyků ve výšce i přes 4500 metrů nad mořem. Jinak jsem tak nějak logicky nastavil linii směrem k ČR.

V sedle jsem denně trávil osm až 10 hodin a najel jsem průměrně 207 kilometrů. To ale nepočítám dny, kdy jsem na kole neseděl. Těch bylo celkem 11. Buď jsem léčil nějaké nemoci, nebo čekal na kolo.

Minulý rok jsem po střední a jihovýchodní Evropě ujel na silničním kole přes 5000 kilometrů za 22 dní, což činí průměr přes 230 kilometrů za den. To ale bylo celkem nalehko a téměř celou trasu po dobrém asfaltu a na silničním kole.

Vůbec to nejde srovnávat s tím, když jedete s plně naloženým horským nebo trekingovým kolem. Mým aktuálním denním rekordem je 401 kilometrů za 14 hodin.

Napadlo mě to po mých dvou předchozích cyklistických výletech po Evropě. Asi jsem si potřeboval odpočinout od práce a uvědomit si, jaké blaho tady mám. Potřeboval jsem prožít něco, co mě naplní a dodá mi sílu. To vše se mi povedlo už během této první etapy expedice. Ale věřte mi, že zadarmo to nebylo.

Spousta lidí se divila, že jedu sám, a ptali se, jestli mi nebude smutno, co když se něco stane... A měli pravdu. Smutno mi občas bylo. Kdybych měl u sebe někoho dalšího, vyrovnávalo by se mi lépe i s některými zdravotními či technickými problémy.

Nicméně překonávání toho všeho samostatně je něco, co mě osobně posouvá v životě dál. Posouvá to hranice mého přemýšlení o smyslu života. Nejde tolik o najeté kilometry jako spíš o poznání a posouvání fyzických i psychických hranic.

Problémů byla spousta. Například když jsem z jednoho čínského města chtěl vlakem přejet asi 800 kilometrů, abych se vyhnul velkoměstským aglomeracím, a musel jsem tam čekat tři dny na kolo, protože to poslali vlakem úplně někam jinam.

Navíc tam skoro nikdo neuměl anglicky a já neumím čínsky. To byl opravdu porod. Byl jsem rád, když jsem z té země odjel.

Největší problémy mě potkaly při přejezdu Pamíru. Tři dny jsem celý otékal, až jsem otekl do takových rozměrů, že jsem ráno ani nemohl otevřít oči. Takových momentů naštěstí už moc nebylo.

Další trable byly s kolem, praskající dráty výpletu, propíchnuté duše, nefungující řazení a podobně. Nepředpokládal jsem, že všechno půjde hladce, ale některé okamžiky bych už nikdy zažít nechtěl.

V každé zemi bylo nějaké místo krásné. Jmenuji například pohoří Pamír, střední Turecko a okolí čínského Kašgaru.

Pro mě je dovolená čas, kdy naplňuji svá přání a touhy. Neumím se moc válet a nic nedělat. Byl jsem teď jeden den doma, a i když mi je poslední dny pořád zle od žaludku, musel jsem sednout na kolo a alespoň na chvilku se projet.

Má cesta by měla pokračovat do Afriky, a to 23. září přeletem do keňského Nairobi, odkud bych chtěl dále pokračovat na jih do Tanzanie, Zambie, Botswany a Jihoafrické republiky.

Návrat mám naplánovaný na Nový rok 2016. Někdy v lednu mám pak v plánu odletět do Jižní Ameriky na poslední etapu expedice.