Rekonstrukce navrátila slavné brněnské vile původní krásu

Příběh vily Stiassni jako by sdílel dramatické zvraty českých dějin minulého století. Prvorepublikovou honoraci tu vystřídali němečtí a sovětští vojáci, pobývali tu prezidenti Edvard Beneš i Václav Klaus, Fidel Castro, Nikita Chruščov i Bill Gates, chvíle plného lesku se střídaly s obdobími zapomnění.

Rozlehlý pozemek na jižním svahu v prestižní čtvrti Pisárky poskytuje krásný výhled, pocit volnosti i radost ze slunce. Ernst Wiesner v okolí postavil několik domů.

Pro mladé manžele Stiassni navrhl rozlehlou, ale jednoduchou kompozici ve tvaru L, složenou ze dvou kvádrů (celková užitná plocha dosahuje 1500 m2).

Hlavní obytná část je orientována k jihu, přízemí obsahuje především společenské místnosti (vstupní hala, salon, jídelna, knihovna, pokoj pro hosty), v patře se nachází soukromá část – ložnice pána domu, ložnice manželky a dcery Susanny.

Každá ložnice má vlastní koupelnu a šatnu, pokoj dcery sousedí s prostornou hernou a má výstup na velkou rohovou terasu.

Druhý, menší trakt tvořil zázemí – servisní prostory a prostory pro služebnictvo. V přízemí se nacházela kuchyň, přípravna, spíž, úložné prostory, v patře pokoj vychovatelky, snídaňová jídelna, prádelna, žehlírna a další místnosti.

Prostory rodiny a personálu byly odděleny, služebnictvo užívalo samostatný vchod a schodiště. Provoz velké domácnosti vyžadoval i další zázemí – na pozemku byl postaven domek zahradníka, vstupní objekt s bytem šoféra a stájemi, garáže a zpevněná plocha pro příjezd automobilů.

Střízlivá architektura odpovídala účelné dispozici, v níž jsou jednotlivé místnosti za sebou řazeny podél chodby a vzájemně navazují v logickém sledu provozu domácnosti.

Obytná část byla harmonicky propojena se zahradou prostřednictvím teras a velké kryté lodžie, která se připojuje k jihovýchodnímu nároží domu. Splynutí domu se zahradou symbolizoval také nazelenalý nátěr fasády a popínavá zeleň, kterou byl dům původně porostlý.

Jednoduchá kompaktní stavba s hladkými fasádami, členěnými pouze šambránami oken a výrazně předsazenou kazetovou římsou, je typickou představitelkou Wiesnerova architektonického stylu, který se nazývá purismus a byl předchůdcem funkcionalismu.

Po vstupu dovnitř se však rázem ocitnete v jiném světě. Leštěný mramor, dřevo z ušlechtilých dekorativních dřevin, zdobné detaily, starožitný nábytek, štukové stropy či květinové závěsy vytvářely spíše iluzi zámeckého prostředí než účelného moderního bydlení.

Na přání paní domu, pocházející z velmi bohaté rodiny, zařízení interiéru navrhl vídeňský architekt Franz Wilfert. Řada vybavení se dochovala, či se jej podařilo objevit jinde: najdeme tu masivní vyřezávané renesanční nábytkové kusy, ale i ladné empírové postele, židle a stolky.

Elegantní a dokonale propracovaný je vestavěný nábytek, především v šatnách. Manželé byli vášnivými sběrateli umění a starožitností, na stěnách původně visely staré obrazy a gobelíny.

V rámci jedné stavby se zde střetli dva různí autoři, dva protikladné přístupy a estetické principy. Oba mají svou kvalitu, a proto se památkáři při rekonstrukci snažili o maximální zachování stavby i interiérového vybavení.

Díky zálibě paní Hermíny ve fotografování a malování se zachovala řada vyobrazení a fotografií jak exteriéru, tak interiéru, které se staly cennou předlohou pro rekonstrukční práce. Dům byl celkově poměrně zachovalý, včetně oken, dveří, štuků, vestavěného nábytku atd. Nezbytné byly opravy železobetonových konstrukcí a opravy a renovace povrchů a vybavení.

Zrenovovány byly původní parkety, nové jsou nátěry, výmalby, koberce, textilie a tapety a také textilní markýzy na jižní fasádě. Rekonstrukci předcházelo detektivní pátrání po historické dokumentaci všeho druhu a rozsáhlá analýza původního stavu včetně všech použitých materiálů. Práce byly prováděny s maximálním důrazem na autentické technologie.

Nejvýraznějším zásahem prošly tři koupelny, které mají nové obklady – repliky původních historických obkladů. Vybavení kuchyně a servisních místností ani žádná dokumentace se nedochovaly, proto nebyly nově zařízeny, v některých jsou kanceláře.

Manželé Alfréd a Hermína Stiassni, příslušníci brněnské „textilní buržoazie“, zakoupili za účelem stavby reprezentativního rodinného sídla počátkem dvacátých let řadu drobných pozemků v Hroznové ulici a sloučili je do velké tříhektarové parcely.

Dům byl postaven v letech 1927–1930 podle návrhu Ernsta Wiesnera, jednoho z čelných představitelů brněnské prvorepublikové architektury. V rozlehlé zahradě s parkovými úpravami později rodina vybudovala bazén, tenisový kurt a tzv. „Sussannepark“ věnovaný dceři.

V r. 1938 majitelé vily, stejně jako její architekt, v obavě před fašismem opustili republiku, následně byl veškerý rodinný majetek zabrán gestapem. Po osvobození Brna vilu obsadila Rudá armáda a zničila část interiérového vybavení. Poté byl objekt znárodněn a od 50. let využíván jako reprezentační vládní vila.

V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo vybudováno parkoviště pro 12 osobních vozů, postaveny hospodářské budovy apod.

Od r. 1982 je vila památkově chráněná, v 80. letech proběhla rekonstrukce podle projektu architekta Kamila Fuchse, syna slavného brněnského funkcionalisty. Snažil se vycházet z původního stavu, prvků a tvarů navržených architektem Wiesnerem. Po r. 1989 se vystřídalo několik majitelů, vila sloužila také jako hotel brněnských veletrhů.

Od r. 2009 je ve vlastnictví Národního památkového ústavu a po rekonstrukci zde probíhají prohlídky pro veřejnost, sídlí zde Metodické centrum moderní architektury, zabývající se poradenskou, studijní a vzdělávací činností. V horní části pozemku byla postavena nová moderní budova COPA, která bude sloužit jako vzdělávací a přednáškový objekt.

Koupelny byly v 80. letech rekonstruovány a obloženy mramorem. Původní vzhled dokládaly staré fotografie a zbytky obkladů s vysoce lesklou bledě žlutou glazurou v ostění oken.

Repliky obkladů byly vyrobeny na zakázku podle dochovaných zbytků obkladů v továrně v Horní Bříze, stejně jako původní obklady. Dnešní předpisy nedovolují použití olovnaté glazury, takže výrobce zvolil technologii dvojího výpalu. Z dlaždice o formátu 200 x 200 mm se následně vyřezal vodním paprskem výsledný formát 149 x 149 mm.

Spodní soklové dlaždice, přiléhající k podlaze malým požlábkem, odléval restaurátor Petr Miklíček ručně do silikonových forem ze speciální keramické směsi namíchané tak, aby odpovídala barevnosti glazury.

Kalibrované obkladačky jsou kladeny se spárou 1 mm. Rohové se zaoblenou hranou se opracovávaly ručně a glazovaly až následně.

Mýdlenky byly zničeny, takže repliky vytvořil restaurátor podle fotografií, rozměr je shodný s formátem obkladu.

Odpovídá Ing. arch. Vlasta Loutocká z Národního památkového ústavu: „Každá rekonstrukce přináší specifické problémy. Někdy i překvapení. U vily Stiassni jsme se setkali například s nezvykle špatnou kvalitou železobetonových konstrukcí, což jsme u tak nákladné a luxusní vily nepředpokládali.

Stropy neměly dostatečnou únosnost, sloupy byly provedeny z nekvalitního betonu s minimem mnohdy nevhodné výztuže, nebyly dodrženy technologické postupy. Náprava těchto poruch byla náročná, musela vyřešit různá konstrukční úskalí a navíc se chovat šetrně k zachované původní interiérové výzdobě.

A ještě jeden moment bych zmínila. V průběhu doby byly provedeny ve vile různé stavební zásahy, jedním z nich bylo i zasklení původně otevřené lodžie, která sloužila rodině k odpočinku i pořádání zahradních slavností. Zasklením vznikl nový obytný prostor, velmi příjemný a frekventovaný, který následným uživatelům vily plně vyhovoval a zdál se být pro vilu neodmyslitelný.

Původní plánová dokumentace Ernsta Wiesnera ale hovořila jinak. Mezi odborníky z řad architektů a historiků umění se rozvinula bouřlivá diskuse o výsledném řešení. Nakonec bylo rozhodnuto o odesklení lodžie, a tak se dnešní návštěvník může plně kochat původním Wiesnerovým konceptem.“

www.mujdum.cz