„Peče rád, takže koláče má u nás na starost on,“ pohlíží s pochopením na syna, jenž nedávno oslavil pětadvacáté narozeniny. Oslovený se usměje a navazuje na voňavé téma: „Ještě dělám výborný chleba.“

Jeho máma ovšem tuto slibně se rozvíjející konverzaci vzápětí utne. „Moc bychom si nepopovídaly, Vojta by nás nepustil ke slovu,“ vysvětluje a stáčí rozhovor k osm let staré události, do dnů, kdy zjistila, že se v jejím těle děje cosi zvláštního.

Únava, hory a schody

„Právě jsme se vrátili domů z jarních prázdnin. Již před nimi jsem byla dost unavená, což jsem ale přičítala dlouhé zimě a množství práce. A najednou jsem zežloutla. Měla jsem barvu citrónu. Přidalo se také to, že jsem nedokázala vyjít ani jeden schod,“ popisuje okamžiky, které ji zavedly k obvodnímu lékaři.

Ten ji obratem poslal ke kolegům, specialistům. Paní Vránovou vzhledem k netradiční barvě pleti hospitalizovali na infekčním oddělení českobudějovické nemocnice, kde téměř vzápětí vyloučili žloutenku. Příčinu změn odhalily další odborné testy. Ukázaly na akutní leukémii.

„Ano, ta diagnóza je hrozná. Ale Vojtíkovi tehdy bylo sedmnáct a Matějovi čtrnáct. Ještě nebyli dospělí. Vojtíšek navíc kvůli postižení potřebuje větší péči než jeho vrstevníci. Musela jsem prostě věřit, že boj s touhle chorobou dáme,“ shrnuje své tehdejší pocity.

Největší oporou v boji s nemocí jí byli její tři kluci: manžel a synové

Největší oporou v boji s nemocí jí byli její tři kluci: manžel a synové

FOTO: archív Nadi Vránové

Ostatně podobných závažných diagnóz si Vránovi vyslechli v minulosti již více. „Vedle Vojtíška měl zdravotní problémy i Matěj, jenž v patnácti měsících v pražském Motole podstoupil operaci srdce,“ přibližuje další z nich a dodává: „Vždy mě podpořil muž. Proto jsem se ani při vyřčení slova leukémie nehroutila.“

To, že je vážně nemocná, nijak neskrývala. „Kolegyně mi pak vyprávěly, že si vždy na svých setkáních přiťukávaly na mé zdraví. Podpořil mě i zaměstnavatel, sousedé. Všichni se snažili nejen mně, ale i mým blízkým pomoci, jak se dalo.“

Ona v té době již ležela na odborném pracovišti v Plzni, kde během několika týdnů podstoupila na hematologicko-onkologickém oddělení první sérii chemoterapií. „Druhá série vůbec neproběhla, protože se již počítalo s transplantací kostní dřeně,“ popisuje.

Ve znamení trojek

„S nemocí mám obecně spojené trojky. Třetího března jsem se dostala do nemocnice v Českých Budějovicích a 3. června jsem podstoupila transplantaci kostní dřeně v Plzni. Vhodný dárce se sice v rodině nenašel, je poměrně malá, ale moje transplantační znaky jsou v populaci průměrné. Což, jak jsem zjistila, je dobré,“ vysvětluje mi s tím, že potenciální dárce se pro ni v Českém národním registru dárců dřeně tedy díky „průměrnosti“ hledal lépe.

Jméno dotyčného dodnes nezná, což je pravidlem podobných zákroků. Ví jen, že je to muž z Čech, který nyní překročil pětatřicítku. „Několikrát jsem mu zprostředkovaně psala, nejprve poděkování a po nějaké době informaci o tom, jak se mi daří. Přes registr jsem pak od něj dostala přání k Vánocům. Doufám hlavně, že má šťastnou a zdravou rodinu,“ přeje svému zachránci jen to nejlepší.

Naďa Vránová

Naďa Vránová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Při počítání doby, během níž intenzivně bojovala s chorobou v nemocnici, dojde zhruba ke čtyřem měsícům. Své kluky vídávala o nedělích, kdy za ní z Borovan do Plzně jezdívali.

„Od začátku léčby jsem si přála být doma na léto, což se mi vyplnilo. Vracela jsem se domů počátkem července. Všechno na sebe – až neuvěřitelně – navazovalo. Moje tělo nové buňky přijalo,“ ohlíží se zpět.

Přísná opatření

Doplňuje, že i v jejím případě se ukázala stará, mnohokrát potvrzená pravda českého přísloví: Všechno zlé je pro něco dobré: „Kluci se o sebe s pomocí okolí starali po celou dobu velmi dobře. Naučili se, až na manžela, vařit. Ve zvládnutí situace jim hodně pomáhali mí rodiče, můj bratr, neteře… Než jsem přišla domů, celá rodina také důkladně uklidila. Odstranili vše, co by mě mohlo ohrozit. Třeba kytky jsme měli raději u sousedů.“

Zavedená opatření pro její návrat k blízkým byla velmi přísná. Možnost dalších komplikací v souvislosti s transplantací totiž byla příliš velká. Mimo jiné nesměla prvních sto dnů doma přijímat vůbec žádné návštěvy. A když se s někým už potkala, probíhala schůzka pod širým nebem. Jejím světem se tak stal pouze jejich dům a okolní zahrada.

S manželem

S manželem

FOTO: archív Nadi Vránové

„Mámě jsme také vařili. Zelenina musela být podušená,“ vstupuje do rozhovoru opět Vojta. Jmenovaná přikyvuje a prozrazuje, že přes všechny útrapy se nikdy ani na chvíli nezamýšlela nad skutečností, proč tehdy onemocněla právě ona: „Díky Vojtíkovi se pravidelně setkáváme s postiženými dětmi, lidmi. S jejich rodiči. Každý máme starosti. A ta má, tedy leukémie, určitě nebyla tou nejhorší na světě.“

Chvíle na odpočinek

Do zaměstnání, na českobudějovický magistrát, se vrátila rok od propuknutí onemocnění.

„Je to již sedm let. Víc se teď šetřím. Nad člověkem visí stále zdvižený prst. Pracuji proto na zkrácený úvazek. Přemýšlím také, kde se pohybuji v době, kdy všichni kolem kašlou, řádí chřipky. A vůbec nemám špatné svědomí, když si o víkendu jen tak čtu,“ vypočítává některé změny v přístupu k životu, které se odehrály po vypuknutí nemoci.

„Kluci mi teď také víc pomáhají. Děláme-li teď doma větší úklid, děláme ho všichni,“ pokračuje a dodává: „Člověk si díky takhle vážné chorobě uvědomí, co je skutečně důležité. A samozřejmě vím, že jsem v jejím překonání měla obrovské štěstí.“

Český národní registr dárců dřeně
Počet dárců k 31. 3. 2018 – 79 054 v ČR, ve světě 32 311 525
Do registru může vstoupit každý ve věku 18 až 35 let. Po písemném souhlasu bude dotyčné/dotyčnému odebrán malý vzorek krve na vyšetření transplantačních znaků. V případě unikátní shody znaků s nemocným budou požádáni o souhlas s odběrem krvetvorných buněk.
Každý čtvrtý nemocný svého dárce kostní dřeně nenajde.
Bližší informace na www.kostnidren.cz.