Pojem „burn-out“ byl poprvé popsán již v roce 1974 H. Freudenbergerem, který jej definoval jako konečné stadium procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí svůj původní entuziasmus a svou motivaci.

Za další symptomy jsou považovány projevy:

  • psychické - duševní vyčerpání, sebelítost, negativismus, cynismus, iritabilita
  • fyzické - únava, vegetativní obtíže, poruchy spánku
  • sociální - nezájem o kontakt, nízká empatie, konflikty

Všechny tyto projevy jsou ale vlastní i dalším psychickým poruchám. Z pohledu laika je tak syndrom vyhoření snadno zaměnitelný s depresí, únavovým syndromem či dalšími psychickými obtížemi.

„Na rozdíl od jiných psychických obtíží však má burn-out syndrom jednoznačnou a specifickou vazbu na profesi a je zde mnoho dalších odlišností. Například od deprese se liší ve spánkovém režimu, kdy vyhořelí jedinci mají potíže s usínáním, zatímco lidé s depresí s časným probouzením, nebo také v obviňování okolí. Zatímco vyhořelí viní ze všeho své okolí, lidé s depresí sami sebe apod. Takto bychom mohli pokračovat ve vztahu ke každé jednotlivé diagnostické kategorii,” vysvětluje klinická psycholožka PhDr. Petra Menclová, PhD. z pražské Kliniky Meridian.

U burn-out syndromu často nalézáme také typické fáze jeho vývoje, které můžeme velmi zjednodušeně charakterizovat pojmy euforie, stagnace, frustrace, apatie.

„I přes svou specifičnost však nemá burn-out syndrom zatím v Mezinárodní klasifikaci psychických poruch svou samostatnou diagnostickou jednotku. Platí, že pokud si nejsme jisti, je lépe konzultovat vše s psychologem, který je schopen odlišnosti od jiných psychických poruch či problémů na základě klinického obrazu i diagnostických nástrojů poměrně spolehlivě stanovit,” upozorňuje PhDr. Petra Menclová.

Kdo je tímto syndromem nejvíce ohrožen?

„Pokud bych měla pro ilustraci popsat typického kandidáta na rozvoj burn-out syndromu, se kterým se ve své praxi setkávám, byl by jím pravděpodobně člověk pracující s lidmi, s vysokým nasazením, jenž na sebe klade až přehnané nároky, je pečlivý a velmi produktivní, prožívající chronický stres, neúspěch zvyklý vnímat jako osobní porážku, neumí dobře relaxovat, má nestabilní sebepojetí, permanentně vnímá časový tlak, má chronický pocit nedostatku kontroly nad věcmi,” dodává psycholožka.

Naopak problém se nejčastěji vyhýbá lidem se zdravým sebepojetím, přiměřeným nasazením, dobrou sociální oporou, asertivitou, dobře plánujícím svůj čas, kteří jsou schopni relaxace a věnují se svým koníčkům.

Postupný nástup

Odborníci se shodují v tom, že u většiny vyhořelých je v první fázi onemocnění typické nadprůměrné pracovní nasazení. Člověk má velká očekávání a spoustu ideálů, přeceňuje své síly a hýří optimismem.

Pak přichází zklamání a často i první konflikty v zaměstnání, někdy i v rodině. Také se mohou projevit první tělesné příznaky, jako jsou bolesti hlavy či poruchy spánku. Kdo si totiž myslí, že burn-out syndrom se podepisuje pouze na psychice, mýlí se. Často je spojen i s bolestmi svalů, zad, s vysokým krevním tlakem, větší náchylností k infekcím a náhlému přibývání na váze, nebo naopak hubnutí.

 Fáze syndromu vyhoření
Pracujete co nejlépe, snažíte se z plných sil. Přesto máte pocit, že vytýčeným požadavkům nemůžete dostát a že vaše snaha není dostatečně ohodnocena. To je situace, která je typická pro to, abyste syndrom vyhoření nastartovali.
Nic nestíháte, vaše práce začíná postrádat systém.
Objevují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že stále musíte něco dělat, avšak výsledkem je jen chaos a další pocit zklamání.
Pocit, že „něco uděláno být musí“ mizí a nahrazuje ho opačný pocit, totiž že nemusíte nic. Dráždí vás už jen přítomnost druhých, přidává se ztráta veškerého nadšení, cítíte se unavení, zklamaní a vyčerpaní.

Léčba syndromu není jednoduchá

Léčba spočívá v individuální terapii, při níž je podstatné obnovení sebedůvěry nemocného. „Člověk trpící syndromem vyhoření potřebuje totálně obrátit svět kolem sebe. Je potřeba, aby udělal tlustou čáru za svými dosavadními stereotypy, začal si znovu věřit a radovat se z maličkostí,“ vysvětluje MUDr. Magdalena Kozlovská, primářka lázní Royal v Mariánských Lázních.

Syndrom vyhoření nelze vyléčit lusknutím prstů. Duše zůstává duší a emoce emocemi, ať je doba jakkoli rychlá a technika jakkoli moderní. „Jestliže duše nezíská dostatek času, tak ani hojení těla nebude rychlé, a hlavně trvalé,“ upozorňuje primářka.

Nemají-li se potíže vrátit, je nutné stanovit si v životě priority, mít jasně stanovené kompetence a nenabalovat na sebe tisíce povinností, které vám způsobují stres, protože nejste schopni je zvládnout. Někdy je dokonce dobré vyměnit povolání. Změna prostředí, které krizi nastartovalo, může být nezbytným krokem na cestě k nápravě.

Bohužel mnozí z nás si něco takového nemohou z existenčních důvodů dovolit. A proto se budou muset spolehnout na to, že se naučí sebereflexi a budou si klást realistické požadavky.