Jednoho rána roku 2008 se dvaatřicetiletá Naomi vzbudila ve svém domě a nepoznávala, kde je. Najednou neměla vzpomínky na svou práci, svatbu, domov ani na syna, kterého ze dne na den nepoznala. Jen tak se vzbudila a myslela si, že je jí opět 15 let.

Důsledkem oné zlomové situace nebylo v jejím případě žádné zranění hlavy nebo následky nehody, jak by se mohlo na první pohled zdát. Její osobní vzpomínky na poslední roky zmizely v důsledku projevu vzácné formy amnézie, která je označována jako disociativní amnézie. Ta je nejčastěji způsobována nadměrným stresem, uvedlo BBC.

Emocionální nebo psychické trauma

Disociativní poruchy (tedy i daná forma amnézie) patří mezi psychologická onemocnění. Je známo mnoho forem, nejčastější bývá například mnohočetná porucha osobnosti. Při těchto onemocněních zjednodušeně řečeno pacienti vytlačují ze svého vědomí veškeré negativní či traumatické zážitky, vysvětlili lékaři z kliniky Mayo.

Podobné to nejspíš bylo i u Naomi, u které ale lékaři neuvedli přesnou příčinu, která podobnou reakci mohla spustit. „Prostě jsem se vzbudila a nepoznávala jsem ložnici, ve které jsem spala, ani mou vlastní postel. Vyskočila jsem z ní v šoku, že jsem na zcela neznámém místě,” cituje její vyjádření server FoxNews.

Po prvních pocitech naprostého zmatku a strachu ji vyděsil i pohled na sebe samu v zrcadle. V odrazu v něm viděla neznámou dospělou ženu, která měla poslední vzpomínku na to, jak šla spát do pokoje, který sdílela jako teenager se svou sestrou.

Ze vzpomínek na osobní život jí toho zmizelo ale daleko víc. Nevybavila si ani svatbu, úmrtí příbuzných, a dokonce ani narození svého syna Lea, kterému bylo v té době 10 let.

Co jí zbylo, byla pouze jakási automatická paměť. Uměla zacházet s novým mobilem, na který si ale nepamatovala, kdy ho dostala, a dokonce stále umí řídit auto. I když neví, jestli nějaké má.

Neznám ho, ale je určitě můj 

„Byla jsem naprosto v šoku. Střídaly se ve mně pocity radosti a děsu, když jsem viděla vlastní dítě, o kterém jsem neměla tušení, že se mi narodilo. Ale věděla jsem, že je to můj syn, podle toho, jak se na mě díval,” uvedla v knize, kterou po svém zážitku napsala, aby se se vším alespoň trochu vyrovnala.

„Nejděsivější byl ale ten neutuchající pocit, že jsem šla den předtím spát a byl rok 1993. Navíc mě zpočátku také děsily všechny ty moderní věci, mobilní telefony a digitální televize. Je zvláštní cítit se duševně na patnáct, ale být v těle dospělé ženy. A navíc zjistit, že můj život není takový, jaký jsem si ho do budoucna plánovala. Pozitivní na tom je ale jedna věc. Vidím teď všechno patnáctiletýma očima, a tak mám možnost nadhledu a jiné perspektivy. Snad mi to pomůže se s tím nějak vyrovnat,” dodala Naomi, které se vzpomínky doteď nevrátily.