„Když jsem se dověděl, že budu vyznamenán, kladl jsem si otázku – proč zrovna já. A pak jsem si odpověděl, že jsem asi pro českou urologii přece jenom něco udělal a že je to hlavně ocenění pražské ‚Hradcovy‘ (pozn. zakladatel kliniky) a v podstatě celé české urologie,“ začal náš rozhovor profesor Dvořáček.

Letos vstoupil mezi sedmdesátníky, ale svůj život bez lékařské ordinace a operačního sálu si nedovede představit. I v tomto věku ordinuje na plný úvazek a je vyhledávaným a vysoce uznávaným urologem.

Jak jste se vůbec k urologii dostal?

Původně jsem chtěl být ajznboňákem. Učarovala mi železnice. Dědeček byl vlakvedoucí, tatínek výpravčí a děti se často zamilují do povolání svých předků. Navíc jsem od mládí vyrůstal v blízkosti železnice a lokomotiv. Podle zvuku jsem je rozeznal. Fascinovaly mě. Mému tatínkovi lékaři za války zachránili život. Měl tuberkulózu a on od té doby měl obrovskou úctu k lékařskému povolání a tu mně i vštěpoval. Stále opakoval, že nejkrásnějším povoláním je medicína. Nedalo se mu odporovat. A tak už v první třídě jsem ve škole na otázku – čím budu – prohlásil: lékařem, respektive chirurgem. A tak se i stalo.

Takže jste začínal jako chirurg a až později jste se dostal k urologii?

Začínal jsem jako chirurg v Čáslavi a kajícně přiznávám, že jsem v té době ještě považoval urologii za chirurgii druhé či třetí ligy. Postupem času jsem ale pochopil, že urologie je zajímavá, že v sobě spojuje komponenty interní i chirurgické. Navíc je v ní spousta náročné operativy. Když se vyčlenila jako samostatný obor, začala se rozvíjet a rozprostřela se do všech věkových kategorií od novorozenců až po ty nejstarší.

A vám zpočátku byl nejbližší jaký věk?

Po založení Urologické kliniky dnešní Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jsem v ní založil dětské oddělení a stal jsem se tak trochu lídrem dětské urologie v tehdejším Československu. Dvacet let jsem se dětem věnoval a myslím, že jsme významnou měrou přispěli k mezinárodní reputaci dětské urologie.

Pak jste čtrnáct let stál v čele urologické kliniky.

Ano. Urologie je krásný obor, který se obrovsky rozvinul za posledních čtyřicet let, a já měl to štěstí, že jsem u toho byl. Dnes už máme mnohem lepší a dokonalejší metody k léčbě zánětu močových cest, inkontinence žen, ale i zbytnění prostaty u mužů. Léčíme také velmi úspěšně vrozené vady dětí. Závažná je i uroonkologie. To není jen karcinom prostaty, ale také rakovina ledvin, močového měchýře a nádory pyje a varlete. Ve všech platí – pokud pacient přijde včas, má nesrovnatelně větší naději na vyléčení než v době nedávné.

Takže urologie už nepatří do druhé, natožpak třetí ligy?

V žádném případě. O našem oboru je hodně slyšet a česká urologie představuje vysoký evropský i světový standard. Máme díky tomu velmi dobré mezinárodní postavení a zvuk.

Přesto ale rakovina prostaty je stále velký strašák.

Je to závažný zdravotní, sociální i ekonomický problém. Postižení mužské populace je veliké a narůstá.

A proč tomu tak je?

Příčina úplně známá není. Zřejmě to souvisí vedle etnických rozdílů se životosprávou a se změnami životního prostředí. Výhodou je, že se dá odhalit v době, kdy nevyvolává žádné příznaky, a to pomocí tzv. prostatického specifického antigenu, označovaného zkratkou PSA. Je to vyšetření z krve pacienta.

Měli by muži chodit na pravidelné preventivní vyšetření?

Rozhodně ano, ale o tzv. screeningu, tedy plošném preventivním vyšetření populace, se stále vedou diskuse, zda je přínosný, nebo ne. Tedy zda muži, kteří od určitého věku by docházeli na vyšetření PSA, vyšetření přes konečník a ultrasonografické vyšetření prostaty, budou z toho benefitovat, nebo ne. Recentní americká studie ukázala, že z takového screeningu žádný profit není, evropská naopak prokázala 25procentní efektivitu. To znamená, že se snížila úmrtnost o 25 procent. Obě studie byly prováděny na různých vzorcích pacientů a uspořádání studií bylo rozdílné. Možná proto ty rozdíly.

V ČR mají muži od 50 let možnost podstoupit preventivní vyšetření na PSA.

Ano. Lékař by měl pacienta upozornit na to, že vyšetřením se odhalí nejen nádory, které ho ohrožují na životě, ale i tzv. indolentní karcinomy, to znamená ty, které by se za normálního života pacienta neprojevily. Objevily by se až na pitevním stole, kdyby pacient zemřel z jiného důvodu. My jsme schopni nádor odhalit, ale nejsme schopni říci, zda je to ten hodný nebo špatný. V medicíně nic neplatí absolutně, a tak existuje i početná skupina nádorů na pomezí, jejichž osud je nejistý na obě strany. Ty jsou vlastně z pohledu pacientů i lékařů nejproblematičtější.

A co pak?

Jsou dvě možnosti. Pokud je to ten zlý, tak je to bezvadné. Včas jsme ho odhalili a máme velkou šanci ho vyléčit. U hodného nádoru jde však o tzv. přehnanou diagnózu a zbytečné léčení, které pacienta zatěžuje, protože má vedlejší účinky. Kromě toho jde i o zbytečné ekonomické náklady. Když to shrnu – od padesáti let věku by muž měl být lékařem informován o rakovině prostaty a zkoušce na ni, ale také o nádorech, které ho nepoškozují. Záleží jen na něm, zda se rozhodne zkoušku podstoupit nebo ne.

Stydí se muži chodit k urologovi?

Někteří ano. Je to pro ně potupa. Vždyť muži kolem padesátky jsou dnes fit, mnozí zakládají druhé, ba třetí rodiny. Měli bychom je ale přesvědčit, aby k lékaři chodili. Každý muž by od padesátky měl mít svého urologa jako žena má gynekologa.

Nemrzí vás, že pojišťovny od ledna budou dopisem zvát na prevenci rakoviny prsu, děložního hrdla, tlustého střeva a konečníku, ale prostaty ne?

Mrzí mě to, ale vzhledem k rozporuplným výsledkům uvedených studií to chápu.

Vyšetření prostaty je prý nepříjemné.

Dělá se prstem přes konečník. Je to trochu nepříjemné, ale nebolí to. Má-li urolog nejistotu, odešle pacienta na biopsii prostaty, která už je nepříjemná. Z prostaty se bez narkózy, pomocí punkce, odejme 12 vzorků. Každý vpich je cítit jako vpich injekce. Materiál pak jde na histologii a ta určí, zda v prostatě jsou nádorová ložiska nebo ne.

Nastupující vládní koalice už ohlásila, že zruší poplatky ve zdravotnictví…

Považuji to za krok zpět. V ČR se lékařská péče zneužívá. Co je zadarmo, toho si lidé zpravidla moc neváží. Lékařské poplatky snížily počet zbytečných návštěv pacientů. Na druhé straně zdravotnictví teď přijde o pět miliard, které se vybraly na poplatcích. Jsem zvědav, kde je stát chce vzít. Lidé odmítají myšlenku podílet se na úhradě kvalitní lékařské péče, ale často neváhají utratit větší sumy za nezdravé jídlo a volně prodejné přípravky s pochybnou účinností. Mrzí mě i přetrvávající blud mnoha lidí, že za zdraví občana je odpovědný stát. To není pravda. Stát může nejvýše pomoci, ale odpovědný za své zdraví je především každý z nás.

Myslíte si, že ve zdravotnictví je dost peněz?

Je jich tam hodně. Vždyť jde o téměř 300 miliard korun ročně. Ale nikdy jich nebude dost. To platí nejen pro Česko, ale obecně. Nové diagnostické metody, léčebné postupy, léky – to vše jde rychle dopředu a stojí obrovské peníze. My jsme například nyní získali 3D laparoskopii, která je obrovským skokem vpřed. Na druhé straně právě tento pokrok v medicíně zachraňuje životy lidí, prodlužuje věk i kvalitu života.

Kromě toho, že denně ordinujete a učíte na fakultě, stihnete mít také čas na své zájmy?

Mým největším zájmem je medicína, koníčkem urologie. Jsem členem lékařského konzilia prezidenta republiky a poradcem premiéra pro zdravotnictví. I v sedmdesáti tedy na nějakou nudu čas rozhodně nemám.