Ferdinand měl už od rána nárazovité záchvaty kašle, ale to mu nebránilo v poklidu se kývat na houpacím koni a nechat si podstrojovat od maminky bonbóny a čokoládu. Pohoda mu vydržela až do okamžiku, kdy vstoupil do dveří strýc a spatřil kašlajícího jezdce na dřevěném oři.

Poté „jakmile jej shlédl, mnoho nepřemýšlel, ihned uchopil po blízku stojící nádobu s vodou studenou a polil hocha. Hoch se ulekl – spadl s koně a bylo po kašli.“ Jaký šok při ztrátě kašle chlapec utrpěl, dobový tisk už nezaznamenal.

Svéráznými léčebnými metodami ovšem Priessnitz neoblažoval zdaleka jen své příbuzné. Slabým dámám – šlechtičnám – ordinoval řezání dříví u otevřeného okna, „by se otužily“, chození naboso a neváhal použít vodoléčbu i u zvířat.

Údajně vyléčil i vzteklého psa, když jej „nejprve polil studenou vodou a houněmi obalil, aby se vypotil, dále čekáno u něho, až zuření opět povstalo, tu byl opět polit studenou vodou a zase zabalen. Za několik dnů s chutí zase žral a byl zdráv.“

Studenou vodou vyléčil i tyfus

Vodní doktor Priessnitz (1799 až 1852) se stal světoznámým a zpopularizoval vodoléčbu jako málokdo. „V létě roku 1847, kdy jsem byl 27 roků stár, onemocněl jsem tyfem. Sám Priessnitz mne na Gräfenbergu vyléčil. Koupal mne ve vodě ledové, ovinoval a vyléčil mne tak, že v listopadu jsme již s kamarádem v Praze Vltavu přeplavali. Na mostě přihlíželo na nás sta a sta pozorovatelů. Ti ovšem na nás pobláznění Gräfenberáci pokřikovali,“ popsal své vyléčení u Priessnitze ředitel jedné z londýnských bank August Pietsch.

Vincenc Priessnitz se narodil 4. října 1799 v Gräfenbergu u Frývaldova (dnešní lázně Jeseník). O léčitelství se zajímal už od mládí – jako selský synek brzy začal pracovat na poli a byl „hnedlinko samý úraz“.

Své úhony si léčil sám. V patnácti si vykurýroval rozdrcený palec ledovou vodou, v sedmnácti mu zase „obilím naložený vůz přejel přes prsa, přední zuby vyrazil a několik žeber vtlačil do hrudi“.

Vincenc Priessnitz byl důvěryhodný člověk.

Vincenc Priessnitz byl důvěryhodný člověk.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Odnesli jej domů a přivolali ranhojiče, který doporučoval přiložení horkých obkladů. Jen co odešel, katastrofami stíhaný Priessnitz „odhodil teplé obkladky, jimiž ho ranhojič trápil, a počal se léčiti sám studenými náčinky, hojným pitím chladné vody a pobytem na čerstvém vzduchu“.

A byl v pořádku. Stejnou metodou uzdravoval i vlastní krávy a vepře. Brzy se k němu chodívali kurýrovat také sousedé.

Nejlépe je běhat po kopcích

Sousedy léčil běháním po kopcích, přikládal jim obklady a omýval je studenou vodou. Od roku 1824 uplatňoval ve své léčbě ledové koupele po předcházejícím pocení, lázně sedací, hlavové, oční a sprchování studenou vodou při každém počasí. V zimě jako v létě. Priessnitz se stával známým – zvlášť poté, kdy v roce 1822 postavil v Gräfenbergu kamenný dům a začal své hosty od roku 1829 léčit ve větším počtu.

Doktorování skloubil s procházkami po okolí, zmíněným řezáním dříví, které v zimě nahrazoval odklízením sněhu. Svým pacientům zakazoval příliš kořenit a pít alkohol, ale na dietu ohled nebral – jedlo se u něj ve velkém, zvlášť studená jídla. Už od rána musel nemocný „v lehkém oděvu běhat po kopcích a při tom vypíti 30 sklenic vody“.

Pršelo-li, bylo jeho povinností „stát před domem a přijímat kúru dešťovou“. Jednou denně vodil Priessnitz své hosty k vodopádu v lese, kde je máčel a říkal tomu „kúra koňská“. Při léčitelství vycházel z toho, že choroba je nahromaděním škodlivin v těle, a pokoušel se ji vyhnat bez jakýchkoliv léků. Nebylo to jednoduché.

V šest jej ukuklit

Dlouhodobý pobyt v ledové vodě, soustavné koupele, nadměrné pití vody a dlouhé pocení „vyvolávaly krize“ – platící hosté trpěli průjmy, vyrážkami, abscesy, což jsou chorobné dutiny vyplněné hnisem, a kůži měli macerovanou jako starou rukavici. Kupodivu právě toto byl Priessnitzův cíl. Teprve v tomto okamžiku podle něj začínal léčebný proces.

Prostředek proti horečkám podle Wilhelma Winternitze.

Prostředek proti horečkám podle Wilhelma Winternitze.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

V dodržování denního režimu byl Priessnitz nesmlouvavý. Jeden z pacientů trpících dušností popsal průběh obyčejného dne v Gräfenbergu. Ráno v šest jej dvakrát vykoupali ve vlažné vodě. Poté jej nahého zabalili do mokrého prostěradla a hrubé přikrývky a nechali jej tak jako kuklu ležet čtyři hodiny. Malátného a teď už i vyjeveného lazara nakonec ještě strčili na dvacet minut do studené vody. Útěchu nalezl v obědě – polévce, pečeni, zelenině, „to vše bez koření“.

Odpoledne pokračovalo koupání znovu. Pamětník léčby měl k tomu navíc tzv. Neptunův pás, mokré plátno ovinuté kolem břicha, „by účinnost léčby byla zvýšena“. Den skončil večeří – grahamovým chlebem a ovocem.

Důvěryhodný lékař

I přes uvedené metody do Gräfenbergu jezdili lidé z Rakouska, Pruska i zámoří. Ale zpočátku to Priessnitz rozhodně jednoduché neměl.

V roce 1830 ho žalovali pro neodborné léčení, ale on se uhájil, a dokonce o rok později získal úřední povolení k oficiálnímu vedení vodoléčebného ústavu. Směl předepisovat léky, a dokonce vykonávat chirurgické zákroky. Během roku 1831 přijal sice pouhých 64 nemocných, v roce 1837 však již přes 500 a roku 1839 dokonce na 1700. Z toho přitom bylo 120 lékařů, kteří se svěřili „jeho vodoléčebným kúrám“.

Lékař Eduard Schnitzlein o Priessnitzovi napsal: „Vincenc Priessnitz již svým zevnějškem a chováním budil důvěru. Silná, poněkud podsaditá stavba těla, široká ramena, obličej trochu poznamenaný neštovicemi, klid ve všech pohybech, jasné modré oči, klid v rysech obličeje a pevnost v jednání s lidmi.“

Přes svůj nabytý majetek zůstával Priessnitz skromný, nosil šaty ze šedozelené látky a jeho jediným přepychem byl zlatý řetěz na hodinky.

S manželkou Sofií měl sedm dětí, ale býval s nimi jen o svátcích a nedělích. Bylo málo času. Priessnitz vstával už ve čtyři ráno a sám pracoval s pacienty. S nimi i večeřel.

Za života mu stavěli pomníky

U Priessnitze studovali i čeští lékaři Jan Špott a Antonín Šlechta. Ale k jeho slávě přispěly i četné děkovné dopisy – především od nelékařů. V Gräfenbergu totiž hledali zdraví šlechtici i umělci. Léčil se tu např. N. V. Gogol nebo první americká lékařka Elizabeth Blackwellová.

Priessnitzova publicita mu vytvořila kolem hlavy takovou svatozář, že už za jeho života mu byly stavěny pomníky – podobnou proslulost by jako lékař nikdy nezískal. A měl své pokračovatele i kritiky. Posledních bylo také dost, jak potvrzují slova krkonošského písmáka Věnceslava Metelky.

Ten mínil: „Nevím, co s těma studenýma koupelama svět má. Tu se chrání tažného povětří, zas nastuzení a všeho průvanu ostrého. Do lázní přijedou, ve studené vodě se koupají, studenou vodu bez žízně pijí, syrové mléko jedí, a to jim má dáti skálopevné zdraví! Já vodu nezavrhuji, ale pít ji jen tenkrát, když mám žízeň.“

„Priessnitziány“ a ostatní „vodoléčebníky“ ovšem nepřesvědčil. Navíc vodoléčbou se zabývali i další evropští lékaři a léčitelé. Jako léčebný prostředek se začala užívat už mezi léty 1813 až 1815.

Vrchní lékař a zdravotní inspektor petrohradského přístavu Karl Gottlieb Mylius použil při léčení 485 nemocných tyfem jako léčebný prostředek pouze ledovou vodu. Pokládal nemocné na prostěradlo, které drželi čtyři ošetřovatelé, a to pak na dvě minuty vkládali do studené vody.

Kneipp a jeho vodoléčba, proslulá po celé Evropě.

Kneipp a jeho vodoléčba, proslulá po celé Evropě.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Studená voda byla tehdy obecně používaná zejména při horečnatých onemocněních. Berlínský lékař Heim používal studenou vodu u spály, „aby se vytáhla vyrážka“. Studená voda se stala v lékařství významnou.

Poléváním studenou vodou se léčil revmatismus, ale i duševní nemoci, které byly přičítány zánětlivým procesům v mozku. Choromyslné polévali, koupali, někdy i náhle shodili do vody třeba z mostu do řeky. Posledně zmíněný čin měl být pro nemocného překvapením, což také byl, a „z leknutí se měl uzdravovati“.

Priessnitz měl i stejně slavného následovníka. Katolický kněz Sebastian Kneipp (1821–1897), syn chudého tkalce lnu v bavorském Stefansriedu u Ottobeurenu, byl od mládí prolezlý chorobami. I on se jako jeho vzor léčil sám s pomocí studené vody. V roce 1855 se stal zpovědníkem sester dominikánek ve Wörishofenu a tím začalo jeho údobí slávy.

Šlapat ve škopku po ránu

Napsal známé spisky Moje závěť, Léčení vodou a mnohé další. Léčil poléváním z konve, chozením naboso a „šlapáním studené vody v škopku po ránu“. Teplé koupele předepisoval také – s přísadami otrub, sena a bylinkových extraktů.

Jeden pamětník vzpomínal, jak mu Kneipp radil vyléčit horečkou trpícího vepře: „Rozdělal jsem dle jeho rady hlínu s vodou na kaši a prase hustě pomazal. Asi za 2 hodiny počalo prase chrochtáním dávati najevo svoji spokojenost a během šesti dnů bylo zase v nejlepším stavu.“

Jiný sedlák „vyléčil ztrátu hlasu u kanára“. Od roku 1890 se Wörishofen díky Kneippovi stal vyhlášeným lázeňským místem. Kneipp zemřel v 77 letech pravděpodobně na rakovinu zažívacího traktu. Operaci odmítl. Byl to prostý praktik, dostatečně chytrý, protože od začátku zval ke svým léčebným metodám lékaře, aby se vyhnul nařčení z fušerství. Ve Wörishofenu se dodnes vyrábějí Kneippovy sandály, léky i prádlo. Jeho jméno se stalo pojmem stejně jako Priessnitzovo.