Hlavní obsah
Mateřská láska nepřichází automaticky. Některé ženy, ač vyrůstaly se svými matkami, mateřskou lásku téměř nepoznaly. Foto: Profimedia.cz

„Nemůžeš být moje dcera! Jsi zrůda,“ řekla Julii máma před lety. Nereagovala tak na žádný zavrženíhodný čin, kterého by se snad její dcera dopustila. Touto větou „jen“ shrnula svůj celoživotní pocit. A právě ta slova ukončila vztah, který by měl být tím nejpevnějším v životě, mezi mámou a dítětem. Ano, měl by být. Jenže mateřská láska nepřichází automaticky.

Mateřská láska nepřichází automaticky. Některé ženy, ač vyrůstaly se svými matkami, mateřskou lásku téměř nepoznaly. Foto: Profimedia.cz
O temných matkách a jejich dcerách

Příběhy deseti žen, které, ač většinou vyrůstaly se svými matkami, mateřskou lásku téměř nepoznaly, zachytily novinářky a spisovatelky Lucie Jandová (49) a Dana Kaplanová (67) v knize Temné matky a jejich dcery. A co je hlavní spojnicí těchto osudů?

Z holčiček se stávají matky, které si do dospělosti z rodiny odnášejí nejrůznější psychické zátěže. Hledají cit, který měly dostat automaticky, hned, ale byl jim vlastní mámou odepřen.

Nenávidím tě!

Ta kniha vás nenechá chladnými. Já jsem po jejím přečtení v duchu poděkovala mým dvěma milovaným ženám: mé mámě a mé babičce, že jsem nikdy nepoznala to, co třeba Julie (49), jejíž příběh autorky uvádějí ve své knize.

Ta dáma je chytrá, vtipná, má mnoho zájmů a s chlapy to, aspoň na první pohled, umí. Tahle absolventka Filozofické fakulty UK v Praze v oborech kulturní antropologie a historie, novinářka a spisovatelka je ale dvakrát rozvedená. Tvrdí, že za mnohé její krachy může i její matka.

„S druhým manželem jsme si pořídili chalupu s velkou zahradou v nádherném koutě Českého Švýcarska. Po rozvodu jsem ho vyplatila, protože bych tam jednou chtěla trvale žít, ale teď sama splácím hypotéku, a ještě podporuji mladší dceru na studiích,“ líčí. A právě tam jí matka při bůhvíkolikáté scéně vmetla slova z úvodu našeho tématu: „Nenávidím tě tak, že s tebou nemůžu být v jedné místnosti! Jsi zrůda!“ Jejich vztah tím skončil.

„Jako už tolikrát prožívám směs studu, pocitu nepatřičnosti, výčitek svědomí, zpytování, co jsem udělala špatně, hanby a viny. Směs, na kterou jsem zvyklá odjakživa. Matčina slova mě utvrdila v přesvědčení, že to vzdávám. Že už nebudu dcerou, která se snaží dokázat, že stojí za lásku a přijetí. Protože to je role, kterou hraju padesát let. A nejen s matkou,“ ohlíží se.

Mámina princezna

Julii dlouho překvapovalo, že ji chtějí její dvě dospělé dcery navštěvovat, povídat si.

„Byla jsem moc ráda, jen jsem tomu tak docela nerozuměla. Pro mě bylo každé povídání s matkou nebezpečné. Věděla jsem, že se vždycky z nějakého důvodu urazí a položí mi telefon. A já jí jako poslušná dcera budu muset znovu zavolat a dělat, jako by se nic nestalo,“ tvrdí.

Foto: Lucie Jandová

Jako malá přitom mámu obdivovala. Byla upravená, pěkně oblečená, znala herce a herečky, uměla krásně kreslit. Když ji poprosila, nakreslila princeznu v nádherných šatech, již pak Julie dlouho, pečlivě vybarvovala.

„Nikdy neodmítla moje touhy po pěkných šatičkách a sukničkách, a když jsem si coby pětiletá přála mít nakadeřené vlasy, nelenila vstát o čtvrt hodiny dřív a lokny mi horkou kulmou vykouzlila. Vždy ji zajímalo, jaké mám známky (musely to být jedničky), při nemoci mi pečlivě měřila teplotu. Jenže… Vždycky byla podivně vzdálená,“ hodnotí.

Julie zároveň cítila, že je jejím majetkem, čímsi, co o mámě vypovídá. Blonďatou holčičkou s nakadeřenými culíky, která se musí vejít do obrazu, který kreslí její matka.

Vysvobodila ji maturita

S tátou si byli rozhodně blíž. Oba zajímal vesmír, muzika, letadla, filmy. Povídali si o tom a ona mu dávala číst první básničky a povídky… Odešel, když jí bylo třináct. Za jinou ženou.

„Nepamatuju si, že bychom někdy s mámou byly na procházce a povídaly si. Byly doby, kdy jsem po tom toužila. Když jsem začala objevovat svět, chtěla jsem ho sdílet. S tátou to dřív šlo,“ srovnává Julie rodiče.

V sedmnácti došlo k prvnímu delšímu ostrému střetu s mámou. Její výchovný systém příkazů a zákazů Julii už příliš svazoval.

„Matce vadilo, s kým se kamarádím. Brala jsem to jako zradu. Vždy, když měla pocit, že mi je někdo moc blízko, snažila se vztah zakázat nebo navodit pocit, že ten druhý o mě nestojí.“

Matka jí dokonce kontrolovala deníček a vpisovala do něj vlastní hodnocení a odsudky. Z dusna ji vysvobodila maturita, po níž se odstěhovala do bytu po babičce. Matka ji v něm nikdy nenavštívila. Nepřišla ani tehdy, když o pár let později Juliin manžel vážně onemocněl, ona měla před státnicemi na vysoké, doma dvouletou dceru a tu mladší v břiše.

Jsi tak jiná

„Matka mě na studiích nijak nepodpořila. Přičítala jsem to tomu, že má dost práce se zabezpečením bratra. Přesto jsem dostudovala, i když to bylo těžké,“ ohlíží se. „Bylo mi osmadvacet a s holčičkami jsem si vše musela zařídit sama.“

Někdy v té době Julie začala objevovat svět duchovních nauk, buddhismus, astrologii, tarotové karty. Zajímaly ji širší souvislosti života i toho, co ji potkalo. „U matky jsem s tím ale narazila na zakázanou zónu. Přišpendlila jí nálepku bláznivé,“ říká.

Julie začínala chápat, že se jí v životě plném osobních karambolů opakují vzorce chování plynoucí z pocitu nedostatečnosti a všudypřítomné viny. „Ochotně jsem ji brala na sebe, protože sebe jsem měnit mohla, ale okolí těžko. Znamenalo to mít možnost ovlivnit situaci.“

Novinářky a spisovatelky Lucie Jandová a Dana Kaplanová

Foto: Jan Handrejch, Právo

V pracovním životě se jí dařilo. Stala se novinářkou, napsala román. „Na veřejné čtení matka nepřišla, protože pršelo,“ ohlíží se.

Když Julie potkala současného partnera, dcery byly dospělé a matka se věkem přehoupla do důchodu, zdálo se, že je ten správný čas na uspořádání vztahů. A tak jednou strávily pět dnů samy na chalupě.

„Nechápu, jak můžeš být moje dcera. Jsi tolik jiná než já,“ řekla jí tehdy matka a v klidu snědla zákusek přichystaný pro jednoho známého spisovatele.

„Až bude hledat cestu, řekni mu, že je to ta nejošklivější zahrada ve vesnici,“ doporučila jí ještě.

Dáš jen to, co máš

V Julii se něco hnulo. „Začala jsem si všímat, že muž, s nímž žiju, je jako ona. Tvrdí, že mě miluje, ale je ke mně přehnaně kritický. Je se mnou v intimním vztahu, ovšem nemá potřebu vědět, co prožívám. Na moje aktivity reaguje směsí obdivu a žárlivosti,“ shrnuje.

Tehdy pochopila, že chce vše definitivně vyřešit – sezvala rodinný sraz a nabídla matce, aby si mezi blízkými našla své místo. Marně.

„Přestala jsem se s ní stýkat a ulevilo se mi. Ale jen do té chvíle, než jsem pochopila, že to hlavní je přede mnou. Musím přijmout, že mateřská láska není bezpodmínečná. Že pokud ji nepoznám, není to moje vina. A že matka reaguje na dávná zranění, s nimiž si umí poradit jen zraňováním dalších. Člověk může dát jen to, co má. A máma se narodila v roce 1944, v pracovním lágru ve východních Čechách. Coby plod zakázané lásky ruské zajatkyně. Kdo ví, kde by skončila, nebýt babičky, jež ji adoptovala. Nevím, jestli se matce podaří vystoupit ze začarovaného kruhu. Já to budu pořád zkoušet.“

Anketa
Jaký vztah máte se svou matkou?
Výborný, velmi přátelský
31.8 %
Výborný, panuje mezi námi vzájemný respekt a úcta
5.8 %
Dobrý, občas se sice neshodneme, ale jinak vše funguje
29.9 %
Složitý
16.8 %
Špatný, máme spolu problém vyjít
5.1 %
Hodně špatný, nejsme spolu v kontaktu
10.6 %
Celkem hlasovalo 1078 čtenářů.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků