Hlavní obsah

Příběh matky a dcery z Ležáků

Právo, Jiří Sotona

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Obě se jmenují stejně a do života obou zasáhla ležácká tragédie. Dvě Jarmily Doležalové, matka a dcera. Ta starší nešťastnou historii jako dítě prožila, přestože si z ní mnoho nepamatuje. Ta mladší zná vypálení Ležáků jen z vyprávění, v minulosti pátrá a píše o ní knihy. Právě teď připravuje třetí s příznačným názvem Osud jménem Ležáky.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Na tomto místě se Jarmila Doležalová narodila.

Článek

„Mlýn. Č. p. 26. Rodina Jindřicha Švandy, rodina Josefa Šťulíka, rodina Václava Šťulíka, Františka Pelikánová, Bohumil Švanda.“

Popisky na náhrobku vyjmenovávají lidi, kteří zde v červnu 1942 pobývali nebo s místem byli jiným způsobem spjatí. Jenže žádný dům tu už od války nestojí. Jen kameny vyznačený půdorys s náhrobkem a upraveným trávníkem. Takových míst je v Ležákách na Chrudimsku, dnes pietním území, celkem devět. Nazývají se hrobodomy. Za každou chalupu jeden.

U bývalého mlýna sedí na kamenné lavičce Jarmila Doležalová. Ve svých 75 letech stále čilá, jen na sestup ze schodu před náhrobkem využije oporu své dcery. Tady se v roce 1939 narodila jako Jarmila Šťulíková. Jména na náhrobku tvoří skoro celou její rodinu.

Ona a mladší sestra Marie patří k několika málo lidem, kteří nacistickou mstu za atentát na Heydricha přežili. Ráda by o tom všem povyprávěla víc, ale z války si pamatuje jen útržky. Za svoji mluvčí označuje dceru Jarmilu, která historii pečlivě studuje. Její maminka byla v době tragédie ještě dítě. To ji – a vlastně obě – zachránilo.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Až na válku, kdy byla několik let Němkou, žije Jarmila Doležalová celý život nedaleko Ležáků.

Celý život bydlí vedle

„Když jsem měla malé děti, tak to nebylo možné, ale jinak jsem tady byla docela často. Třeba když přijela nějaká návštěva,“ vypráví Jarmila Doležalová na lavičce u mlýna. Celou dobu hovoří vyrovnaně, jen občas při zmínce o svých rodičích zjihne a sklopí oči k zemi.

„Je to tu takové klidné, tiché místo. Moc o tom všem nepřemýšlím. To spíš doma, když jsem sama.“

Kdyby se bývala v dospělosti odstěhovala jinam, asi by se nikdo nedivil. Lidé by říkali, že je to logické, protože nechtěla žít blízko místa, které jí připomíná minulost. Jenže ona celou dobu bydlí ve vedlejší vesnici. Nebylo před čím utíkat. „Mám ten kraj ráda,“ vysvětluje jednoduše.

Foto: repro foto Petr Hloušek, Právo

Vzácná archívní fotka zachycuje Jarmilu Doležalovou s matkou, která zemřela v koncentračním táboře.

Vzít děti nebo i návštěvu do Ležáků není nic divného. Nevzniklo tu žádné depresivní muzeum, ale upravený lesopark. Před budovou památníku parkují autobusy se školními zájezdy, kolem hrobodomů se procházejí turisté s foťáky. U rybníka zkoušejí štěstí rybáři, po břehu si vykračují kachny, všude je posekaná tráva, o což se starají zahradníci s traktůrky. A pozorný návštěvník si všimne, že ukazatel na rozcestí uvádí vzdálenost do Lidic: 138 kilometrů. Je to symbolické. Ležáky spadají pod správu Památníku Lidice, a hlavně – jedno místo od druhého nelze oddělit.

Někteří obyvatelé nic netušili

Každé školou povinné dítě u nás ví, že nacisté po atentátu na Heydricha vyhladili dvě vesnice – Lidice a Ležáky. Rozdíly však mezi nimi jsou. V Lidicích žilo víc lidí a po válce byly obnoveny. Nacisté si je však jako cíl útoku vybrali bez důkazů.

Ležáky, z nichž po válce zůstalo jen pietní místo, by správně neměly být nazývány vesnicí ani osadou. Šlo o samotu čítající všeho všudy devět chalup. Jejich středobodem a také centrem místního odboje byl mlýn, kde se Jarmila Doležalová narodila. Mouka se v něm mlela víc, než úřady povolovaly, načerno tu poráželi prasata a v dalších chalupách schovávali třeba zbraně, ale to by samo o sobě nebylo důvodem k totálnímu zničení. Nacisté se ale na rozdíl od Lidic měli v Ležákách čeho chytit.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Její dcera v nové knize popisuje osudy nejen svojí rodiny, ale i dalších obyvatel samoty.

Byl to František Vaško, nájemce nedalekého lomu Hluboká, jenž československým výsadkářům navrhl umístit do svého lomu vysílačku Libuši pro spojení s Londýnem. Obsluhoval ji radista Jiří Potůček, člen výsadkářské skupiny Silver A. Mlýn se stal i jeho dočasným bydlištěm. Část obyvatel Ležáků jeho totožnost znala, pro ostatní to byl učitel na zdravotní dovolené. „Moje maminka mu vařila,“ ví z vyprávění Jarmila Doležalová, která jako nemluvně spíš pobývala u prarodičů ve Včelákově.

„Jsem přesvědčená, že ženy a děti o ničem nevěděly. Většina obyvatel Ležáků k tomu přišla nešťastně,“ říká její dcera s tím, že do místního odboje byli zapojeni spíše jednotlivci. K těm patřili i členové její rodiny Šťulíkových a Švandových. Za jednu velkou rodinu se podle ní dají považovat celé Ležáky. „Když 24. června 1942 popravili v Pardubicích třiatřicet obyvatel, tak tím popravili celý jeden rod, protože tady byli příbuzní všichni se všemi.“

Co hrobodům, to příběh

S pátráním po rodinné historii začala Jarmila Doležalová mladší už na sklonku minulého režimu. Na nejnovější, 500stránkové knize, která popisuje osudy všech ležáckých obyvatel, pracovala s bratrem Štěpánem deset let. Pomohly jim podle jejích slov tisíce lidí.

Jen stěží bychom hledali větší odbornici na Ležáky, než je dcera jedné z mála přeživších. Rodinnou historií žije a „zásobuje“ tím i ostatní příbuzné. Když měl její syn v písemce na základní škole vysvětlit, kdo byla Libuše, místo kněžny z českých pověstí uvedl: „Vysílačka Jiřího Potůčka.“

„Neuznali mu to,“ směje se.

Stačí ukázat namátkově na nějaký hrobodům a hned jí naskočí konkrétní obyvatelé.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Válečné události zastihly Jarmilu Doležalovou ještě jako dítě (ve výřezu jako školačka po návratu do vlasti). Pro obě ženy je to však téma, ke kterému se vracejí.

„Čechovi. Číslo popisné 13. Tři synové přežili, protože v Ležákách v tu dobu nebyli. Jeden se přestěhoval do Chrasti, druhý pracoval v Praze jako číšník a třetí byl nuceně nasazen v Říši. Dceru Vlastu popravili, Marta pravděpodobně zemřela v Chelmnu. Bylo jí čtrnáct let, když ji odvlekli.“

Jarmila Doležalová mladší je i se svojí maminkou často zvána nejen do škol nebo knihoven v okolí, ale i do zahraničí. Velmi emotivně na ni působila přednáška v Norimberku uskutečněná 24. června před třemi lety na pozvání tamních městských muzeí. Tedy přesně na výročí 70 let od vypálení.

„Tak právě teď Ležáky hoří,“ oznamovala posluchačům.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Velitel pardubického gestapa Clages byl za ležáckou operaci povýšen a přeložen do Maďarska. Tam byl ještě před koncem války zabit.

Vzpomínky na jídlo

Když gestapo nechalo ležácké obyvatele 24. června 1942 shromáždit a odvézt do Pardubic, dospělí příbuzní Jarmily Doležalové už mezi nimi nebyli. Rodiče či prarodiče byli zatčeni ještě dřív, ale to na jejich osudu nic nezměnilo. Část z nich zastřelili v Pardubicích, ostatní zemřeli v koncentrácích.

Jedenáct ležáckých dětí bylo nejspíš zplynováno v táboře smrti. Jen dvě sestry ze mlýna, Jarmila a Marie, byly uznány za schopné poněmčení a po zastávce v dětském domově v Polsku se jejich cesty až do konce války rozdělily.

Z Ležáků si Jarmila Doležalová nepamatuje nic. První střípky v její paměti se objevují až z jakési umývárny v Polsku, kde se ocitla vyhladovělá společně s dalšími dětmi z protektorátu. „Pamatuju si, že jsme hledali něco k jídlu.“

V Němci okupovaném Polsku v obci Unterberg tehdy našla nový domov. Ujala se jí dobře situovaná německá rodina Paetelových, která měla dvě vlastní dcery. Z nové rodiny si vybavuje různé momenty: koloběžku, vajíčka natvrdo z kalíšků, čaj s mlékem, čokoládu, kterou dostala od vojáků v protileteckém krytu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Na stráni stojí náhrobky i za ty oběti, které nepocházely bezprostředně z Ležáků.

Její dcera k tomu poznamenává: „Uvědomila jsem si, že maminka má vzpomínky hodně spojené s jídlem. Proč si pamatuje, že jedli vajíčka z kalíšku? Protože hlad byl strašný a vajíčko tehdy vzácné.“

Jarmila Doležalová si docela dobře vzpomíná i na loučení s náhradní rodinou. Proběhlo v létě 1946, kdy byla už několik let Němkou a s Paetelovými žila v Německu. Tehdy u jejich domu zastavil neznámý muž z Československa.

„Zrovna jsme utírali po obědě nádobí. Já jsem ničemu nerozuměla, ten pán přišel, paní Paetelová mi dala ručník, stříbrnou lžíci, školní tašku a bylo vidět, že si dělá starosti.“

Guten Appetit! přála dětem

Po návratu do Včelákova se sestry opět shledaly. Vychovával je dědeček z matčiny strany, který přežil skoro tři roky v koncentračním táboře. Nová rodina, zdánlivě cizí místo a další zmatek v hlavě pro ani ne sedmiletou holčičku. Tím spíše, že ji hodili do vody a nikdo jí nic nevysvětloval. Když ji učitel vyvolával Jarmilo Šťulíková, bránila se: „Ich bin Camilla Paetel!“ A dětem při svačině přála: „Guten Appetit!“

Foto: repro foto Petr Hloušek, Právo

Tyhle historky se uchovaly díky její spolužačce. Ta vzpomínala, že dětem vlastně nikdo pořádně neřekl, co je zvláštní dívka zač a proč mluví cizí řečí. Navzdory tomu se k ní lidé chovali mile vědomi si toho, co má za sebou.

„Jen s jednou spolužačkou jsem se poprala, protože mi nadávala do Němčourů,“ říká Jarmila Doležalová. Později vystudovala střední pedagogickou školu v Litomyšli, učila v mateřské škole, vedla školní jídelnu i uklízela. A především vychovala sedm dětí.

Vím, kdo byli moji rodiče

Téma rodinné tragédie neznamenalo něco, co by u ní doma bylo na stole každý den. „Já jsem to nikomu nevypravovala, jen když se někdo zeptal.“

„Tím, že jsme v tom žili, mi to přišlo normální. V době výročí se k nám vždycky sjížděli různí lidé,“ dodává její dcera. Ta se dál snaží, aby ležácká historie zůstala živá. Píše knihy, připravuje s Českou televizí dokumenty, pro svou maminku nachystala před sedmi lety výpravu, která kopírovala její válečnou anabázi.

Setkala se při tom i se svými tehdejšími nevlastními sestrami. Nebylo to poprvé. S německou rodinou se viděla po svém návratu do Československa několikrát. Její adoptivní matka si dokonce jednou „postěžovala“, že ji její manžel měl raději než vlastní dcery.

Foto: Petr Hloušek, Právo

V Černíkově lomu v sousedství chalup nechalo gestapo přítomné obyvatele shromáždit.

„Občas se mě lidé ptají, jestli bych radši nezůstala v Německu,“ říká s úsměvem Jarmila Doležalová, „ale já jsem ráda, že vím, odkud pocházím a kdo byli moji rodiče,“ dodává.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám