Hlavní obsah
Mnohé ženy tráví stáří v osamělosti a pocitu, že nestojí svým dětem za pozornost. Foto: Profimedia.cz

Nepotřebná máma a odepsaná babička

Už hodně dlouho se traduje jedna moudrost, která je aktuální i v dnešní době. Jedna máma dokáže vychovat dvanáct dětí, ale dvanáct dětí se někdy nedokáže postarat o jednu mámu. Mnohé ženy tak tráví stáří v osamělosti a pocitu, že nestojí svým dětem za to, aby za nimi zajely a věnovaly jim svůj čas.

Mnohé ženy tráví stáří v osamělosti a pocitu, že nestojí svým dětem za pozornost. Foto: Profimedia.cz
Nepotřebná máma a odepsaná babička

V minulých dobách žily různé rodinné generace většinou pohromadě. Vzájemná podpora a pomoc byly samozřejmostí. Staří pomáhali s výchovou vnoučat i v hospodářství. A lidé střední generace pokládali za svou samozřejmou povinnost, že se postarají o své stárnoucí rodiče. Kdyby to neudělali, dostalo by se jim všeobecného společenského odsouzení.

Ještě existovalo jasné povědomí o tom, co je mravné a co ne. Lidé znali pocit studu. Nemusíme si přitom dělat iluze, že vztahy v těchto rodinách byly vždycky jen idylické jako v Babičce Boženy Němcové. Ale sobecké a vyhraněně individualistické nároky lidí byly v těch dobách podle všeho méně vyhrocené.

Moderní doba přinesla rychlé tempo, ale také atomizaci rodiny. Generace se rozdělily a vazby mezi nimi se rozvolnily. Morální aspekt ztratil na své naléhavosti. A lidé se nějak zapomněli stydět. Hlavní jim připadá jejich pohodlí a štěstí. Za ním jdou často hlava nehlava.

Česká specialita

Česká podoba tohoto jevu má proti zvyklostem v západním světě ještě jedno specifikum. Mladá generace přijímá od svých rodičů podporu všeho druhu s naprostou samozřejmostí i v dospělosti. Dokonce to bere jako jejich povinnost.

V momentě, kdy situace nazraje a pomoc potřebují rodiče, začnou být mnohým dětem jejich potřeby na obtíž a distancují se od nich. Mají přece tolik práce, starostí a důležitých věcí, do kterých jsou trochu sobecky zahledění.

Chybí jim tolerance a vcítění se do potřeb starého člověka. Ten zvlášť silně prožívá pocit samoty, nedostatku lásky a přijetí. Těžce nese, když ho nikdo nepotřebuje. Pro vnoučata je přitom blízký a častý kontakt s milujícími prarodiči velkým darem a obohacením jejich citového světa. Budou z něj čerpat celý život.

Prarodiče jsou po rodičích nejbližší lidé

K dětem je váže silné emocionální pouto. Rozšiřují okruh citového světa dítěte a dávají jeho životu další rozměr, který rodiče nemohou nahradit. Jsou také nositeli kontinuity rodu. Často dětem vyprávějí, co zažili s jejich rodiči, když byli ještě dětmi, ale také o jejich předcích.

Tím u vnoučat vytvářejí stabilitu osobnosti a vědomí, že jsou genetickým pokračováním lidí, kteří někam směřují, něco budují a nechávají to tady dalším generacím. Čím více blízkých vztahů dítě má, tím citově zralejší a stabilnější člověk z něho vyroste.

Rodiče navíc zapomínají, že každé jejich chování se stává vzorem pro jejich děti. Tak jak se oni chovají ke svým rodičům, tak se jednou budou jejich děti chovat k nim. S velkou pravděpodobností se jim všechno jednou vrátí jako bumerang. A možná, že i oni budou jednou psát smutné dopisy, aby ulevili své zraněné a opuštěné duši.

Anketa
Jak často jste vídali svou matku před covidem?
Denně
13.9 %
Několikrát do týdne
18.6 %
Jednou týdně
15 %
Dvakrát do měsíce
7.7 %
Každý měsíc
5.4 %
Jednou za čtvrt roku
3.6 %
Několikrát do roka
3.6 %
Jednou ročně
1.6 %
Nejsem s ní v kontaktu
2.9 %
Bohužel již nežije
27.7 %
Celkem hlasovalo 25514 čtenářů.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků