Článek
Ten, kdo si Itálii představuje podle výše zmíněných filmů, nemůže být zaskočen pokřikem Italek z pavlače na pavlač, povykem všudypřítomných dětiček, divokou gestikulací domorodců ani jejich nočním životem. Naproti tomu ten, kdo - jako manžel - považuje podobné řeči o Itálii za "turistickou latinu" a umělecké přehánění, může zažít krutý šok. A to se právě mému drahému, klid a ticho nade vše milujícímu mužíčkovi stalo!
"Já to tu nevydržím, já tady bídně zahynu!" vykřikoval hned první ráno, po vražedně dusné noci naplněné více než hlasitou hudbou z nedaleké diskotéky, túrováním prskoletů zdejší mládeže a nad ránem opileckým křikem rozjařených českých turistů. Když se ho pak u křišťálově modrého moře vedoucí zájezdu dobromyslně zeptal, jak se mu líbí dovolená, manžel s temnými kruhy pod očima jen zahučel: "Moře je krásný, ubytování dobrý, ale ti Italové! To jsem netušil!"
"Cože! Vy jste nepočítal s tím, že v Itálii žijou Italové?" rozchechtal se vedoucí.
"Ale prdlajs! To mi bylo jasný, že v Itálii žijou Italové. Jen jsem nevěřil, že jsou tak, tak...ŽIVÍ!"
Mně domorodý styl života nepřipadal nijak zvláštní. Odpolední siesta je vzhledem k vražednému vedru zdravotní nutností a život probouzející se s večerním chládkem samozřejmostí. Rachot skútrů a motorek rozmanité kubatury uslyšíte v každém středomořském letovisku a diskotékovou produkci jakbysmet. Vždyť je jedním z turistických lákadel.
Určitě by bylo zajímavé poslechnout si i druhou stranu - tedy názor Italů na Čechy. Nejspíš jsme pro ně podivní patroni se "studeným čumákem". Však to tak nějak vykřikoval italský kapitán, který nás se svou lodí vezl na výlet. Z chraplavých ampliónů pouštěl na palubu svižné italské hity, poskakoval za kormidlem v jejich rytmu a halekal: "Lidičky, co jste to za divný národ! Nesmějete se, nezpíváte, netančíte!"
Měl pravdu, ten kapitán. Dlužno ovšem podotknout, že ve chvíli, kdy nás soudil, jsme za sebou měli hodinovou cestu v nemalých vlnách, a v hlavách se nám honila jediná myšlenka: určit správně závětrnou stranu k brzkému "krmení rybiček".
My jsme do místa pobytu přijeli navečer, po 25 hodinách jízdy autobusem. V rychlosti jsme se ubytovali a vyrazili na pláž. V té chvíli manžel - ztrápený vedrem a dlouhou cestou - dostal první hysterický záchvat. Pláž od našich apartmánů dělila totiž rušná autostráda vedoucí až na Sicílii a muže úplně zdeptala představa, že tuhle bláznivou silnici budeme muset přecházet několikrát denně. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit ho, že to nebude tak zlé, ani když - jak celkem oprávněně tvrdil - jsou zdejší řidiči pošahaní blázni, pro které žádná pravidla neplatí. Krásné moře ho nakonec natolik uklidnilo, že byl svolný s pozdní večerní procházkou městem. Tam ovšem dostal druhý, a to dost divoký, hysterický záchvat.
Promenovali jsme se osvětlenými uličkami, jež kypěly životem, ačkoli do půlnoci zbývala sotva hodina. U hotelů vyhrávaly kapely nebo lomozili diskžokejové, všechny krámky byly otevřené a zboží z nich zaplavovalo chodníky daleko před výlohy. Všude pobíhaly děti, mládež se proháněla na skútrech všemi směry, bez ohledu na chodníky a zákazy vjezdu, domácí seděli na terasách a vesele se bavili, turisté se motali v každém koutě. Hotový Babylon!
Manžel vydržel mlčet docela dlouho. Jeho pohled ale temněl krok od kroku. Zničehonic zvedl ruce nad hlavu, začal podivně poskakovat a křičel: "Ježišmarjá! Co to je? Kde jsem se to voctnul? Jak to, že tady pobíhaj takhle malý fakani? Dyť už maj dávno spát! A co ty lidi všude kolem? Proč už, krucinál, nezalezou a neztichnou? Proč ty blbý policajti nezakročej proti těm chuligánům, který mě málem přejeli?! Proboha! Já tady nebudu! Já chci pryč!!!"
Popadla jsem nešťastníka pevně za ruku a táhla ho z města, aby ve svém amoku ještě něco nevyvedl. Ono to jeho vyvádění stačilo bohatě. Kradmo jsem se rozhlížela, kolik lidí nás pozoruje a odsuzuje. Nikdo se ale nemračil. Tehdy jsem to přičítala italské tolerantnosti. Je ale dost možné, že když spatřili manžela, kterak pobíhá, poskakuje a šílenecky gestikuluje, připadal jim z pohledu jejich temperamentu naprosto v pořádku a jen si s úsměvem říkali: "No vida! Přece jen ti Češi nejsou takoví suchaři! Však se podívejte - tenhle je úplně normální!"
Jenže ne všechno bylo v Itálii úsměvné, krásné a slunečné. Přišly chvilky, kdy jsem začala okolí vidět v temnějších barvách a došlo to tak daleko, že jsem odtamtud ujížděla s radostí. Ale o tom zase příště. V každém případě ale platí, že chcete-li si v Itálii užít klidu, je lépe vypravit se na dovolenou těsně před sezónou nebo po ní. To už zdejší mládež chodí do školy, pláže nejsou přeplněné a v uličkách historických měst budete dokonce občas romanticky sami.
