Jak se popasovat s rolí toho třetího v konfliktu

Fenomén třetího v konfliktu řadí odborníci k tzv. triangulacím, protože i zde se vytváří jakýsi trojúhelník. Známější variantou triangulace je samozřejmě milostný trojúhelník, ovšem zamotat se do problémů dvou jiných lidí také rozhodně není bez rizika.

Je velmi důležité správně se rozhodnout, kdy a jak do sporu vstoupit, a hlavně zjistit, jestli se s vámi někdo nepokouší manipulovat.

Teorie prezentovaná pionýrem rodinné terapie Murraym Bowenem se původně týkala vztahu matky, otce a dítěte, později byla aplikována i na skupiny v pracovním prostředí a v jiných sociálních skupinách a situacích.

„Rodina je přirozený systém, ve kterém se děje většina věcí automaticky. Využívání těchto trojúhelníků k přerozdělení úzkosti je automatický přirozený proces, nikoliv patologie,“ vysvětluje Laura Brooksová z Bowenova centra s tím, že právě třetí člen zatažený do sporu na sebe vezme část úzkosti, kterou konflikt vyvolává.

Takový trojúhelník vzniká, když třeba rodič nebo učitel vstoupí do hádky dvou dětí. Ale také, když na sebe dítě poutá negativní pozornost – například tím, že zlobí, pokud na sebe rodiče křičí. Rozhádaní partneři zase často používají člena rodiny jako poslíčka mezi sebou…

I dva kamarádi mohou do konfliktu zatáhnout třetího a chtít, aby se přidal na určitou stranu, nebo vše vyřešil. Třetí osoba bývá i párový terapeut. „Porozumět této dynamice vám může pomoci v ochraně a budování vztahů s blízkými,“ upozorňuje manželská a rodinná terapeutka Casey Truffová.

Jako nejlepší strategie, pokud nám hrozí, že se staneme těmi třetími ve sporu, se jeví úprk. Ovšem jen teoreticky. V praxi ne vždy můžeme v dané chvíli fyzicky odejít.

Obtížné bývá také potlačit své vlastní emoce a stres ze situace tak, abychom jednali s chladnou hlavou.

A triangulace může znamenat i to, že za vámi přiběhne naštvaná kamarádka a vykládá vám o jednorázovém nebo dlouhodobém problému s partnerem. Řeknete jí snad: O tom bych neměla nic slyšet, vyřeš si to sama!

„Jsou tu funkční a disfunkční způsoby, jak reagovat,“ vysvětluje profesor psychologie Kirk Honda. „Ve většině případů si třetí osoba okamžitě vybere stranu. Je to běžná past, do které padá rodina i přátelé.“

Kamarádka prostě má starost, a tak na sebe převezme část úzkosti. Proto tíhne i k tomu nabídnout rychlé řešení. „Většinou ničemu nepomůžete tím, že přítelkyni v potížích poradíte, aby se rozešla,“ říká Honda s tím, že právě taková reakce je sice typická, ovšem konflikt rozhodně nezmírní, ani nevyřeší.

Funkčním přístupem by naopak mělo být aktivní naslouchání. „Neuděláte nic špatně, pokud položíte otázku: No a jak se v tom vlastně cítíš? Tím lidem dáváte šanci, aby si lépe uvědomili, co dělají a co by si sami přáli,“ radí profesor.

Naslouchání má velice často transformační efekt, což je podloženo vědeckými důkazy. Jako lidé podle Hondy tíhneme ke zdravým řešením. „Spíše si najdeme svoje vlastní způsoby a vlastní cestu, jak postupovat, aby nám bylo lépe.“

Proto tedy pomůže naslouchání se skutečným zájmem a účastí. A také vědomí toho, že existují i jiná řešení než jen „Tak se rozejdi“ nebo „Vykašli se na to“. Pokud máme lepší nápad, je daleko laskavější ho pouze nabídnout, nikoliv nutit.

Poskytnout někomu sympatizující ucho a zůstat přitom stranou je tedy ideální. Jenže v pracovním kolektivu nebo ve skupině kamarádů nás situace do sporů jiných často doslova vtahuje. Chtě nechtě se stáváme aktivnějším prvkem.

A v tom okamžiku je třeba si dát velký pozor, abychom se nestali objektem či nástrojem manipulace. To může mít neblahé důsledky, ať jsou naše úmysly sebelepší.

Triangulace nastává podle terapeutky Casey Truffové ve chvíli, kdy jedna osoba přestane přímo komunikovat s druhou a místo toho začne s oběma komunikovat třetí osoba. Pokud člověk dokáže být nestranný a nezaujatý jako profesionální terapeut, který se snaží dvojici situací pouze provést, asi se není čeho bát. Jenže takhle to často nefunguje.

„Většinou je toto nastavení nezdravé. Místo toho, aby dvojice přímo pracovala se svými rozdílnými postoji, třetí strana narušuje tento postoj a vytváří scénář rozděl a panuj, tedy na vědomé nebo podvědomé úrovni štve pár proti sobě,“ myslí si terapeutka. Prostě se snaží vyhrát spor podle toho, na čí straně je.

„Může to skončit tím, že se aktivně snažíte řešit cizí problém dvou dospělých lidí a obrátí se to proti vám.“ V důsledku mohou být všichni naštvaní na vás.

Navíc vás do konfliktu může zatáhnout i manipulátor – přesvědčit někoho, že by za nás měl prát špinavé prádlo, je totiž podle terapeutky efektivní manipulativní strategie.

Do takové situace se můžeme dostat, aniž by měl kdokoliv špatný úmysl, ale pomocí třetí osoby se dá manipulovat i zcela vědomě. A ten třetí o tom nemusí mít ani tušení.

Například se najednou dozvídáte od přítele, jak je nová kamarádka ve všem lepší než vy – a prý škoda, že taková nejste. Nebo vám nadřízený sdělí, že vaše kolegyně zvládá všechno levou zadní, a ještě s grácií, zatímco vaše práce má nějaké nespecifické chyby.

Také můžete mít „dokonalého“ sourozence. Případně slyšíte, že člověk, kterého považujete za autoritu, by se na vás mohl teoreticky naštvat – tedy pokud neuděláte, co manipulátor chce.

„Manipulátoři jsou mistři triangulace – tedy vytváření scénářů a dynamiky, která umožňuje intriky, rivalitu a žárlivost,“ říká psycholožka Kristýna Medalová. Výhodou i nevýhodou v takových situacích je, že asi nejste jediní, s kým takto jednají.

„Chcete-li znát snadný způsob, jak rozlišit manipulátora od empatických lidí, věnujte pozornost způsobu, jakým mluví o druhých ve vztahu k vám. Často bude mluvit o vás za vašimi zády stejným způsobem, jako s vámi mluví o druhých,“ pokračuje psycholožka s tím, že manipulace zasahuje spíše naše emoce než rozum.

Prostě se necítíme dobře, a tak bychom měli použít své emoce jako ukazatel toho, že s námi někdo nejedná férově.

„Zkusme si uvědomit, že poznámka nepatří nám, je jen prostředkem k cíli manipulátora.“ O naše nedostatky v té chvíli nejde, jde o to, dostat nás tam, kam manipulátor potřebuje. A mějte na paměti, že cílem takového způsobu zacházení je vytvořit rivalitní konflikty.

Poznat, že jsme zatahováni do konfliktu, který někdo vytváří, aby s námi manipuloval, není jistě snadné a neexistuje stoprocentní technika, která by garantovala, že se s tím vypořádáme. Můžeme se zkusit spoléhat sami na sebe.

„Emoce jsou naši kamarádi a pomáhají nám,“ uzavírá profesor psychologie Kirk Honda. Když v nás situace vyvolá nepříjemný pocit, a to ať už jsme do konfliktu manipulováni, nebo pozváni, je dobré poslechnout ho, udělat pomyslný krok zpátky a rozmyslet si, co nám stojí za to.