Hlavní obsah

Hollywoodský pár snů: Je hezké být pohromadě a pomáhat si

Patřili k nejsympatičtějším hostům karlovarského festivalu: oscarová herečka Julianne Mooreová a její manžel, scenárista, režisér a producent Bart Freundlich. Smáli se, rozdávali autogramy, fotili si s lidmi selfie, promluvili s každým, kdo je oslovil, špičkovali se navzájem a bylo vidět, že si atmosféru festivalu užívají naplno. I k rozhovoru přišli oba dva ve výborné náladě.

Hollywoodský pár snů: Je hezké být pohromadě a pomáhat si

Jak jste prožívali zahajovací večer, kde jste převzala Křišťálový globus za mimořádný přínos světové kinematografii?

Julianne Mooreová: Byl to nádherný večer. Úvodní prezentace festivalu s vystoupením tanečníků a akrobatů byl obrovský zážitek, jsem šťastná, že jsem to mohla vidět s rodinou.

Máme dvě báječné děti, dcera je tu s námi a seděla vedle mě, což bylo překrásné. Obecně být na festivalu, kterému tolik záleží na filmech a lidech, je skvělé. A vidět se svou rodinou sestřih své tvorby, který mi festival připravil, bylo až neuvěřitelné, dojalo mě to.

O vás se ví, že jste se seznámili při natáčení filmu Otisky prstů, ale zajímalo by mě, jak k tomu došlo? Začínající režisér a hvězdná herečka: jak jste ji vůbec jako debutant získal pro svůj film, co jste očekávali?

JM: Očekávání jsem neměla žádná, to mi věřte. Myslím si, že většinou je to tak u každého vztahu: potkáte někoho, kdo se vám líbí, a nečekáte nic v tom smyslu, že by to mohlo pokračovat.

Julianne Mooreová, Bart Freundlich a Billy Curdup přijeli představit hlavně svůj nový film Po svatbě.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Když jsme dodělali Otisky prstů, měla jsem pauzu před dalším natáčením a Bart stříhal náš film v New Yorku. Tak jsem tam prostě za ním přijela. Byli jsme pár měsíců spolu, a tak nějak to pokračovalo a pokračovalo… a už je to třiadvacet let.

Bart Freundlich: Myslím, že jsem ji získával krok za krokem. Za prvé je velmi citlivá na to, jak je napsaný scénář. Můj scénář ji oslovil, to byl první dobrý krok.

Když jsme pak natáčeli, byla hrozná zima a já jsem ji mezi záběry chránil před větrem. To byl druhý dobrý krok, protože si nejspíš pomyslela, že by to se mnou mohlo být příjemné.

JM: Ano, bylo to velmi milé, zbožňovala jsem nejen to, jak se choval ke mně, ale i jak se choval k ostatním hercům. Uměl se velmi dobře přizpůsobit jejich stylu práce, přemýšlel o detailech, byl nesmírně milý.

Měli jsme skvělý pracovní vztah, protože má v sobě vytrvalost, otevřenost, lidskost. A všimněte si, že je také velmi pohledný… Ale to už stačí, už jsem ho snad vychválila dost. Zvlášť s ohledem na to, že sedí vedle mě.

Jaká je spolupráce mezi režisérem, který celý film řídí, a herečkou, která plní jeho pokyny, když jsou manželé?

BF: Má to dvě stránky. Ta jedna je nudná, ale nesmírně pravdivá: Julianne je tak výjimečná herečka, že když ji obsadím, vím, že mám na place to nejlepší, co mohu mít.

A ta druhá, osobní odpověď je, že když oba pracujete ve filmovém průmyslu, ale ne spolu, jste velmi často daleko a dlouho od sebe. A my to naštěstí tak nemáme, náš poslední film byl vysloveně rodinná záležitost.

Dcera tam pracovala jako produkční, Billy Crudup je náš dlouholetý blízký kamarád a také Michelle Williamsová byla skvělá a zapadla mezi nás.

Ve filmu Po svatbě hraje s Michelle Williamsovou.

Foto: Petr Horník, Právo

JM: Četla jsem několik verzí scénáře, mohli jsme na tom opravdu spolupracovat. Je to potřetí, co takhle pracujeme společně a moc nám to vyhovuje. Já na něm poznám, když je na place určité napětí, zajdu za ním a řeknu: Co se děje? Promluvíme si o tom, a za chvíli je zase líp, zase se všem pracuje dobře.

Film Po svatbě jste i produkovali, proč jste se pro to rozhodli?

JM: Je to naše první produkce a chceme v ní pokračovat. Situace ve filmu se za roky změnila, a pokud film nevyvíjíte a neprodukujete, nemáte na něj takový vliv a nemáte ani vliv na výběr látek, čekáte jen, kdo co nabídne.

A já někdy cítím mírně řečeno jisté napětí mezi tím, co je napsané ve scénáři a jak to vnímám jako herečka. A kromě toho sama moc ráda vyhledávám látky, baví mě pátrat po tom, z čeho by mohl vzniknout dobrý film.

Působíte i s hercem Billym Crudupem jako partička na výletě, jste takoví i při natáčení? A je to vůbec výhoda se tak dobře znát, nebo to spíše svádí k určité ležérnosti v práci?

BF: Jsme opravdu partička, nejen my tři, ale i další v našem týmu. Ale podstatné je, že já beru práci velmi vážně, chci věci pochopit do hloubky, a tak máme i velmi vážnou pracovní etiku. Jenom tak to může být výhoda.

Když druhému člověku důvěřujete, máte s ním něco společného, lépe se soustředíte. Je mnohem zábavnější pracovat s lidmi, které znáte, protože si nemusíte tolik věcí vysvětlovat.

Julianne Mooreová potěšila autogramem mnoho fanoušků.

Foto: Petr Horník, Právo

Samozřejmě, když pracujete s novými lidmi, je to vzrušující, protože objevujete nové věci, ale natáčení filmů je tak náročné, že je fajn, když máte svůj tým.

Když nemusíte řešit takové věci jako vztahy s lidmi, slušnost, opatrnost, nemusíte zkoumat, jaký vlastně ten člověk je, jak s ním mluvit. Když tohle všechno odpadne, vkládáte veškerou energii jen do filmu samotného.

Jaké tedy máte ve své nové produkční společnosti nejbližší plány?

BF: Zrovna jsem přemýšlel o tom, jak by se mi líbilo mít skupinu lidí, s nimiž bych pracoval pořád, bylo by to skvělé. Ale ještě nevíme, co to bude. Máme pár projektů, Julianne pracuje na vývoji dvou seriálů.

JM: Možná jednoho filmu a dvou televizních seriálů. V prostředí, kde se všechno tak rychle mění, je to, myslím, dobrý nápad. Jen všechno strašně dlouho trvá a já jsem trochu netrpělivá.

V týmu snímku Po svatbě byla i vaše sedmnáctiletá dcera Liv, která pracovala jako produkční. Jaké to je, vychovávat dítě od miminka a pak ho najednou pozorovat jako kolegyni v práci?

BF: Určitým způsobem ten pocit zvláštní je. Ale stojí za to, protože jsme na tom filmu byli prostě jedna velká rodina, a to se hned tak nestane. Ona totiž určitá část mého mozku při natáčení vždycky myslí na to, kde je moje žena, kde jsou moje děti, co asi dělají, takže je hezké být pohromadě a pomáhat si navzájem, být s lidmi, které má člověk rád.

A je také moc hezké, když děti vidí, co a jak dělají jejich rodiče.

Vy jste, Julianne, hrála ve filmu Gloria Bell ženu, která i ve starším věku hledá velkou lásku. Co si o vztazích v pozdějším věku myslíte obecně?

JM: Myslím, že pokud jde o lásku nebo třeba jen romantický vztah, nehraje věk žádnou roli, všichni po tom celý život toužíme. A pokud jde o postavu Glorie, je jí přes padesát, a to je postava, která nebývá ve filmech ani v literatuře moc často tou hlavní, bývá spíše vedlejší: matkou, tchyní, babičkou hlavních hrdinů. Není tedy ve středu dění.

Ale v našich životech jsme přece vždycky ve středu dění, vždycky sami sebe vnímáme jako hlavní postavu nezávisle na věku nebo pohlaví.

Selfie s diváky v předsálí kina v hotelu Thermal

Foto: Petr Horník, Právo

Takže když vezmete takovou postavu a dáte ji do středu dění, je to zajímavé. Jednou jsem si povídala s mladou ženou, která ten film viděla, bylo jí asi třicet, a vyprávěla mi, že si při jeho sledování říkala: Proboha, ta ženská je v takovém chaosu, i když je jí už přes padesát a mně je třicet a je to úplně stejné!

Obě jsme si uvědomily, že to nikdy není tak, že můžete objevit jednu jedinou věčnou pravdu, všechno se mění v závislosti na okolnostech.

V tom filmu byly i některé věci, které každý z nás někdy udělal a neřekl o nich rodičům, partnerovi ani dětem. Taková ta „noc ve Vegas“, o které se nemluví, ale existuje to. Takže mně se práce na tomhle filmu strašně líbila. Ostatně mám moc ráda love story.

Podle řady vašich rolí soudím, že máte docela ráda i strašidelné filmy, horory. Baví vás i jako divačku?

JM: Nelíbí se mi, když se tam lidé rozřezávají, líbí se mi duchové nebo když mě něco vystraší, třeba čert.

Ve filmu Bláznivá, zatracená láska se Stevem Carellem.

Foto: archiv TV Nova

BF: Takže už se těším na ty titulky: Julianne Mooreová zbožňuje čerty a uctívá ďábla!

JM: Nic neuctívám, jen se mi prostě víc líbí ty komplikovanější, psychologické horory. Takové ty krváky, kde se mám jen často leknout, ty se mi moc nelíbí. Ale v tolika hororech jsem zase nehrála, patří spíš ke starší části mé kariéry anebo jsem možná na některé zapomněla. Americkým filmovým prostředím už nějakou dobu hýbe hnutí Me Too, ale u nás ho tak silně nepociťujeme.

V čem je pro americkou společnost důležité?

JM: Použiji jeden citát, už nevím, komu patří, který říká, že feminista je žena nebo muž, který věří v politickou, společenskou a ekonomickou rovnost mužů a žen. Tečka.

Tohle stačí, takže to, co se stalo v Americe s Me Too, a navázala na to organizace Time s’up, sice pochází ze zábavního průmyslu, ale zasazuje se o rovnost mužů a žen na pracovištích všude, nejenom ve filmové branži.

Pokud se dostanete jako žena do situace, v níž nemáte sociální nebo ekonomickou sílu, když jste v práci podřízená bez rovnoprávnosti, může se stát cokoliv.

Do Karlových Varů přijela herečka s manželem Bartem Freundlichem.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ale pokud to tak není, pokud žijete v rovnosti pohlaví, jste v bezpečí. A o to jde. Když začneme řešit evropské versus americké chování, jsme vedle, to s tím nemá nic společného. Jde o skutečnou, tu základní rovnost, kterou potřebujeme všichni a všude.

Nedávno jste byla na největším a nejslavnějším filmovém festivalu světa v Cannes a teď v Karlových Varech. Jak byste tyto dva festivaly srovnala a jde to vůbec?

JM: Samozřejmě to jde. Největší rozdíl podle mě je v tom, že Karlovy Vary nejsou tržní festival, nemají ten obří filmový trh. Naopak to, co mají oba společné, jsou diváci. Lidé, kteří zbožňují filmy a chtějí zažít velký filmový svátek. To, co je jiné, je to, že ten komerční aspekt Cannes nemůžete odstranit.

Takže v Karlových Varech je ten pocit užívání si filmů a setkávání s lidmi, s nimiž máte lásku ke kinematografii společnou, mnohem čistší. V Cannes se musíme všichni toho byznysu účastnit, ale ne vždy je to úplně snadné, tady je to opravdu čistá radost.

Na tiskové konferenci jste mluvili také o tom, že dnešní svět není zrovna ideální – jste přesto optimisté v tom smyslu, že vaše děti budou žít v lepším světě?

BF: Nevím. Musím říct, že když vidím, že dnes už i patnáctileté děti opravdu přemýšlejí o různých podstatných věcech, snaží se o politickou činnost, uvědomuji si, že když bylo patnáct let mně, byl jsem jiný, nezáleželo mi tolik na budoucnosti světa.

Manželé pohromadě s dětmi: jednadvacetiletý Caleb a sedmnáctiletá Liv

Foto: ČTK

Náš syn ví, že jsem takový nebyl a pro mě je velká naděje, vidět, že on takový je. Určitě tu bude dost mladých lidí, kteří využijí svůj mozek k hledání odpovědí na spousty otázek, kterým dnes čelíme a snad najdou řešení, která budou fungovat.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků