Článek
Ne snad, že bych odkládal růžové brýličky a zjišťoval, že existence potomka a úloha rodiče je na pytel. To prrr. Tak (trochu) odkládám, ale pytel, to ne!
Pravda je, že učený z nebe nespadl a po roce a půl víte mnohem víc než po pěti nebo osmi měsících. Co vy? Já! Učím se ze dne na den.
O tom, jak ten malý homo sapiens funguje. Nebudu chodit kolem horké krupice a raději na tu smeč všem škarohlídům nahraji hned!
Potomek se vám narodí a to je sladká záležitost. Jéje, aby ne! Kafe + čtyři cukry, co teď mám před sebou, je proti tomu pelyněk. Bezbranné zviřátko, vaše krev, jednoznačně nejbáječnější a nejkrásnější člobrdíček pod Sluncem. A co z něj teprve díky vaší báječné výchově bude. He! To budete koukat! Všichni víte prd! Strčte si své rady za klobouk. Dnes je jiná doba, jsem si (ehm) myslel. Každý, kdo už má za sebou pár let výchovy dětí, cítil se být vševědoucím. Koutky mu šly nahoru, když jsem měsíce něžnil a servíroval kilo po kilu iluze, kterak to naše klubíčko nemůže přestat být tak rozkošně bezelstné a tiše vrnící.
Ano, ukažme si na ně prstem, byli i tací, kteří nešetřili lecjakou krutou myšlénkou. Alžběta má afektivní záchvaty? Modrá, šedne, skoro umírá? Pche, moc to baštíte, nevšímejte si jí, ona toho nechá. Pláče, vzteká se? Nechte ji, zavřete ji v pokoji, vyřve se a bude klid. Má horečku, normál, dokud nemá čtyřicítku, klid!
Hnusní cynici bez srdce, pch! Říkal si čerstvý otec. Jak můžou být tak slepí, chudáci jejich děti. I přiskočil jsem, ťu ťu ňu, pojď myško, myšičko.
Elá hop, z kalendáře zmizela pěkná kupička papíru, Alžbětka už je malá slečna a já s překvapením zjišťuji, že oni hnusní chytráci mnohdy nebyli ani tak cynici, jako realisti. Ó, jak kruté bývá poznání.
Ony strašlivé afektivní záchvaty polevily a (téměř) vymizely, jakmile jsme přestali při každém "volat hrobníkovi" a pobíhat zmateně po bytě. Bez obecenstva to není ono. Tedy abych nevyměnil růžovou halenu za černočernou moc rychle. Není to tak halabala. Asi je potřeba si tím vším projít, tím časem a přijít si na to sám. (Asi by nebylo úplně ono praktikovat tyhle metody na pár týdenní miminko....)
Vídával jsem a vídávám (la-la-la) rodiče, kterak jim robátko řve jak tur (chudáci hlasivky) a oni co? NIC! Vůbec nic! Nemají kouska citu v těle, říkal si čerstvý otec.
A hle, už jsem na to kápl. Ono to (skoro) jinak nejde, on je to nejúčinnější způsob, jak z téhle stresové situace vybruslit. (No, tak se smějte!) Vy máte klid, holátko se vyřve a zjistí, že to kupodivu nefunguje a ničeho nedosáhlo (a příště to bude muset zkusit jinak...). Za pár minut nezájmu už si listuje knížkou a dělá, že nic (občas)...
S honičkou k doktorovi už také čekáme, až se rtuť vyšplhá výše než dřív. (Ééé, číslo na displeji, samozřejmě, ale rtuť zní líp.) A tak dále, bla, bla, bla.
Kam se vytratil ten jemný, něžný, výjimečný chlapík? Ale nevytratil, jdu Alžbětce "na ruku" stále víc, než by se manželce líbilo, ale moudřím. (Cyničtím?)
Pepiku (říkal jsem přeci, že to druhé bude Pepik - promiň, Julie, pokud jsi tam ty, ještě nevíme, víš?), budeš to mít v lecčems těžší.
(Musím se zeptat bratra, jestli to měl těžší než já...)
