Zastavený čas, nákupní centra jsou přes půl Galaxie a dvě černé díry daleko, všechny podstatné zkratky dneška - ADSL, CPU, ODS, OSN, RPSN atd. - jsou tu k prdu a nikoho nezajímají. Zaprášená pošťácká brašna a zrezivělý historický bicykl o nich nikdy neslyšely. Když s jejich pomocí můj pradědeček za války rozvážel poštu po okolních vesnicích, nikdo ani neznal, představte si, milé děti, metro.

Koho zajímá na kouzelné půdě kolik giga má který mp3kovač, jaký rating má Ordinace a který politik si víc blafe do kapsy, vždyť tak krásně voní seno a můžete si lámat hlavu, k čemu bylo všechno to haraburdí, všechno to nářadí, stroječky, plíšky, kdy naposledy se na těch senem zarovnaných postelích přímo pod střechou spalo... (Každopádně my je s bratrem použili tak před čtvrt stoletím.)

Sklenička od marmelády z roku 1981, potahované tablety v lékovce s datem 1954 (zaručeně nezávadné pilule), zvláštní kolovrátková věc asi na vlnu, roztomilá plechová, dětská vanička a hlavně tajemné, velikánské skříně, které není radno otevírat, páč by vás zchlamstly! Naštěstí jsou zarovnané všeličím z posledních 100let tak dokonale, že by to i při velké odvaze byl náročný fyzický úkon. Jasněže se běž s holkama podívat do seknice, říká dobrácky babička Irenka, jejíž famózní knedlo, zelo, kachno, nyní už lokalizované bezpečně v mém žaludku, nepřekoná nic v okruhu, no, 150km. Dokonce i ta její pudlice Bobina je sladká, jakože tuhle rasu nebaštím.

Přímo před oknem seknice je "strategicky" umístěn sloup veřejného osvětlení s lampou ve výšce okna. Po celou noc máte úplněk. Kapky deště bubnují do plechové střechy stokrát hlasitěji, zavrtat se důkladně do naducaných babičkovských peřin je zcela nezbytné. Hromada "ábíček" z šedesátých let nemá takovou cenu jako v době jejich prvního objevení mnou v dětství, páč všechny ty kreslené poklady stačily poté vyjít pěkně pohromadě v luxusních knižních vydáních za nemalý peníz. Rozhodně však nemají tak krásně věkovitě zažloutlé stránky! Leccos se změnilo - kopec nad vesnicí, přímo proti vikýřovému okénku, je nějaký zdrclý, býval obrovský, teď je to jen kopeček, potok za domem už není řekou, ale jen čůrkem a splav zmizel docela i s raky pod ním (rakem, býval tam jen jeden rak, starý a unavený, ale nikdy jsem jiného neviděl)...

Musím tu nostalgii zapít žlutou limoškou ze studené špajzky na chodbě! A safra, ani jedna a to před dvaceti lety tam zaručeně pár lahvinek bylo... Uteklo to jako voda, holky si poslechly tatínkovi vyprávěnky z dětství, rozloučily se s Irenkou, nasedat a hurá zpět do reality. Cestou se stavit v Tescu, kvůliva tvrdšímu procitnutí. Lilo jako z konve, spláchlo to všechnu minulost, všechen ten tajemný prach půd - jej, v dávnověku nepátrej a do háku utíkej!