Byl obviněn z přímé zodpovědnosti za smrt prasnice Zuzi, která přirostla k srdci malému chlapci, a za jejíž maso právě v supermarketu zaplatil.

Tvůrcem dopisu je otec zmíněného dítěte, který se výkrmem a prodejem jatečných zvířat živí. Obviňuje zákazníka, že díky lidem, kteří kupují maso v akci, zažil jeho syn šok a potřebuje terapii. Malý Klaus si prasnici oblíbil už jako malé sele, pojmenoval ji a ochočil. Otec měl však smlouvu s odběratelem masa a nechal Zuzi porazit. Úplné znění dopisu naleznete zde.

I když závěrečná slova dopisu ukazují prstem: "Vinu nesou všichni, kteří kupují tato akční balení masa, jinak by nebyla taková poptávka a Zuzi ještě mohla žít. Máte Zuzi na svědomí. Vy a Vám podobní jste způsobili neštěstí mému synovi. Vy a Vám podobní. Přeji Vám dobrou chuť," nabízí se otázka, zda odpovědnost za tuto trapnou situaci nese skutečně spotřebitel.

Když opustíme úvahy o vegetariánství a přijmeme fakt, že určitá skupina zvířat se pro maso zabíjí a zabíjet bude (i kdyby se lidstvo této potraviny vzdalo, domácí kočky a psi nebudou spásat trávu), objeví se pár etických otázek. Pokud nechceme být pouhými kořistníky, ale rozumnými uživateli zvířecích produktů, nesouhlasíme zpravidla se špatnými podmínkami ve velkochovech a stresujícímu způsobu porážky. Řada ekologicky smýšlejících lidí tedy dává přednost masu od soukromníka, které je sice o něco dražší, ale dává záruku, že zvíře prožilo život v přirozeném prostředí, nestrádalo, nebylo přikrmováno hormony a jeho usmrcení proběhlo rychle a čistě. (Výrobky pocházející z ekologických farem se dají koupit i v supermarketu, jsou viditelně značeny.)

Otec malého Klause byl soukromým zemědělcem. Choval, množil a vykrmoval prasata na porážku. Nevíme, jakou filosofii hospodářství vedl, avšak jako typ ekologického zemědělce rozhodně nepůsobí. Podepsal smlouvu s odběratelem na dodání většího množství masa, které bylo cílovým zákazníkům prodáváno levněji. Vydělával tedy na slevách.

Od začátku věděl, že si Klaus oblíbil jedno z právě narozených selat a nikterak chlapci nezabránil v každodenním kontaktu a procesu ochočování. Vysvětlil vůbec synkovi, že je prasátko určeno k pozdějšímu zabití? A když viděl, že se z těch dvou stali nerozluční kamarádi, opravdu pravdu nemohl porážce zabránit? Na životě jednoho čuníka jistě nezáležela existence celého hospodářství.

Možná byla smluvní pokuta za nesplnění limitu příliš vysoká, možná majitelovy obchodní úvahy nezahrnuly případné ztráty.(Kdyby nějaké z prasat určených k pozdějšímu zabití onemocnělo a zemřelo, odkoupil by odběratel zbývající maso?) Ale podepsání smlouvy je vyjádřením svobodné vůle obou stran. Může tedy za případnou hloupost jednoho z nich zákazník?

...

Smutné je, že bylo ublíženo dítěti. Ruku na srdce, jak by asi někomu z nás bylo, kdybychom si v dětství s tichým souhlasem rodičů ochočili třeba králička a jednoho dne by jeho kůže visela na plotě? Rodiče by nám láskyplně vysvětlili, že měli smlouvu s velkoobchodem na dodání padesáti králíků, a kdyby nezabili toho našeho, prodali by jich jen 49... Nedivím, se že malý Klaus potřebuje terapii.

Cílem dopisu bylo vyvolat pocit studu u spotřebitele. Avšak nepůsobí sdělení přesně opačným dojmem, spíše jako výpověď chamtivce, který jednoduše nechtěl přijít o peníze za jedno nasmlouvané prase?