Přiznávám, že osobně mám s váhou tohoto zřejmě vznešeného pocitu letitý problém. Mnozí jiní národové jaksi automaticky kypí hrdostí na svou rodnou hroudu viditelněji. Irové, Poláci, Arméni, ale i ti Slováci.

Ne že bych snad totéž neznal z našich končin nebo dokonce krajanům tuhle výsadu upíral, nicméně ne až tak mnoho z nás se bije v prsa s dvouocasým lvem a trikolórou. Pokud nejsme zrovínka sardinkou vprostřed nadupaného Staromáku a před námi na pódiu nevláční jazyk našim zlatým hochům, to je pak jiná. Hoši, děkujéém! Klátí-li se ovšem na ledě a ne a ne to tam padnout, pak jsme do jednoho trenérem nároďáku, IQ 300 a všechno bychom udělali úplně, ale lautr jinak, sestava blbá, rozhodčí je vůl, trenér to podělal a ty přeplacené primadony ostatně taky, sakra! Deset minut, gól, dva a - hurááá - já vám dycky věřil, kucíí naši.

Nejsem jiný. Nevím, kamenujte mě, ale není-li zrovna olympiáda, je mi vlastně celkem jedno, kde jsem se narodil. Neměnil bych a žít jinde netoužím. Ale že bych nějak bolestně lpěl na svém rodišti a rval se za něj... (Čáslav mám rád, ne že ne, to prr!)

Už je to tak - asi nejsem dostatečně hrdý Čech, jak bych být mohl. Hanba, kucíí. Oproti té minulé je u nás značně rušněji a před zapatlanou obrazovkou s ve stopě se marně lopotícím, neštastným Kožíškem, povykuje tříletá Alžběta ("...co je to Olympiáda, tati?") a o chůzi se snažící 10ti měsíční Julie ("...ta-ta-uml-pfff-brm").

Na hrdosti-nehrdosti to mnoho nemění, ale jak to tak roste, jeden to vnímá zasejc jinak. Až povyrostou, budeme, možná, všichni jedna velká Evropa (ehm, no...) a už na tom vůbec nesejde. ("..nedokážu si představit, až nám odejdou do ciziny, to nepřežiju!", fantazíruje v obavách, dle mého poněkud předčasně, manželka.)

Ale to zase, počkat, prrr! Já chci utopence, českou hospodu, české pivo, české přemoudřele hartusící tatíky u něj a tak, víte? Pak v tom má mít jeden jasno, sakra. Přidej, makej! Vlastně z Turína nic moc nevidím, není na to klid, až noční rekapitulace, éé - zpátky k muzice: je dobré být hrdý na svůj národ, původ? Je na co? Jste? Nejste? S OH i bez? Jedno je jisté nic není ztraceno, kucíí, alespoň ne teď (neděle 13:21, Itálie ještě čeká) a já stále věřím, že budu hrd (anebo prd).