Můj tatínek tvrdí, že se mu sny nezdají. Na tuhle eventualitu prý ale snad ani nemáte nárok, říkal tuhle jeden snolog. Někdo si prostě pamatuje, jiný ne, povídal. Jej. K dumání nad šrotováním našich předrahých mysliven v době spánku mě momentálně postrčil pohled na naší půlroční Julii, hihňající se ze spaní o 106. To nenasimulujete ani omylem, prostě čiročirá nádhera. Pravda, o tři minuty později a metr vedle její o dva roky starší sestra Bětka vzlykala v snovém rauši, až mi to trhalo srdce. Asi si zrovna odřela nejen kolena na tom nejbetonovatějším betonu.

O dalších deset let navíc má v rodném listě (joj!) naše fenka shih-tzu, chrápající ve stejnou chvíli pod postelí jak dřevorubec. Škube přitom všema čtyřma, že ji musí nahánět přinejmenším vlkodlak - stovka za tři sekundy! (Varianta, že náš labilní psík by byl naopak naháněčem a ne naháněným je téměř vyloučena i v říši snivé fantazie.) Každopádně i to chlupaté zvíře intenzivně sní a ne že ne!

Co se schopností mého vlastního zastaralého mozkového procesoru týče, ve vybavování si konkrétních obsahů snů míval i lepší dny. Během pár sekund probouzení totiž dokáže s téměř 100procentní úspěšností smazat do mrtě všechno a po pěti minutách už si nevybavím ani písmenko, natož jestli to bylo v barvě a jaká úhlopříčka!

Prý se beztak všechno snění odehrává v "nefyzické" rovině, nekonkrétní, úplně nespoutané, bez nutnosti konkretizace a reálné tváře a kontury si na něj mozek implantuje až při probouzení, hmm. V badatelském údobí jsem si před usnutím vždy vsugerovával představu vypínače světla na zdi. Maximální soustředění, natahuji ruku, cvak a budiž světlo - barevné nebo černobílé? Dodnes nemám jedinou malilinkatou vzpomínku na jedinou barvičku, ač mnozí tvrdí, že jsou na tom naopak. Vzbudit se sám od sebe téměř na minutu přesně, kdy chci, ač jde o nekřesťanskou hodinu, to by mi šlo, stačí na to myslet před usnutím, ale barvičky, pff... Ne že by na tom záleželo. Shih-tzu si prostě absolvuje svůj sprint temným hvozdem, někdo se k ránu prosměje, jiný strachy proklepe, buď jak buď...

Hrdinské sny se mi nezdávaly, ani když jsem si je pamatoval. Žádný superagent, zachraňující svět před bandou zlotřilých, z uzdy utržených ninjů - kazisvětů. Spíše nudná klasika - stojím před tabulí ve škole a mám totální okno, bruslím napříč totálně zamrzlým městem, případně plavu nekonečnou povodní, létám jako pták, šípem drženým pod paží, oči zavřené, předstírající smrt, se snažím oklamat vraždící indiány a podobné banality. Ani motýlem jsem snad nikdy nebyl!

Úsměv, který pod dudlíkem vykouzlila Julča oné noci, ten už by se mi nezadařil asi ani po intenzivním kurzu mimiky. Něco tak neposkvrněného, joj! Kéž by si dospělák dokázal udržet onu praktickým životem nezašmudlanou čistotu myšlení a snění. Mě kdyby si podal ohledně snů a nejen jich psychoanalytik, už se z toho asi nezmátořím.

Tak co, barva nebo čb, dobrou noc?!