Přestože zvířata nejsou většinou jedno na druhé tolik citově vázána jako lidé, i v zoologických zahradách se najdou páry, nad jejichž příběhem se lze dojmout. A nemusí to být jen klasické spojení samce se samicí, což koneckonců v Liberci kromě soužití zmíněných slonic potvrzuje i dlouholetý vztah dvou orlic křiklavých, které už si od zaměstnanců zahrady vysloužily přezdívku lesbičky. Láska ze zoo může mít zkrátka mnoho podob.

Velká a malá

Orlice se do liberecké zahrady dostaly asi před třiceti lety jako handicapovaní ptáci z přírody. Už na první pohled vypadají jako pár – jedna z nich je asi o třetinu větší, což u dravců bývá samička, a druhá svým menším vzrůstem představuje samečka. Léta spolu sdílely společnou voliéru, jenže mláďata stále nikde. Až podle vzorku DNA se zjistilo, že jde o dvě samice.

Mládě, které se po inseminaci narodilo jedné z „lesbiček“.

Mládě, které se po inseminaci narodilo jedné z „lesbiček“.

FOTO: ČTK

„V přírodě se k sobě skoro nedostanou, ale u nás si tak padly do oka, že spolu začaly fungovat,“ vysvětluje zoolog Jan Hanel s tím, že ptáci sedí vedle sebe na bidle, a když na ně přijde jaro, postaví si společné hnízdo, akorát se nepáří, takže je nutné provádět inseminaci. „Trošku nestandardní taky je, že sedí současně na jednom hnízdě. Když se jedna potřebuje nažrat, odletí, a druhá jí mezitím ukradne vejce a strčí si ho pod sebe. Pak si je zase ta první vytáhne.“

Zoolog Jan Hanel má v liberecké zoo na starosti mimo jiné rozmnožování orlic, které v sobě našly zalíbení.

Zoolog Jan Hanel má v liberecké zoo na starosti mimo jiné rozmnožování orlic, které v sobě našly zalíbení.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Mládě taky zahřívají střídavě, a jakmile povyroste, sedí u něho každá z jedné strany a hlídají ho. „Je to takové dojemné. Registrované partnerství ještě za hlubokého komunismu,“ směje se zoolog s tím, že když je jednou zkusili rozdělit a na tři roky je zavřeli do voliéry se skutečnými samci, žádné vajíčko nesnesly.

V Liberci se kupříkladu daly dohromady dvě orlice křiklavé, z nichž jedna vypadá jako sameček.

V Liberci se kupříkladu daly dohromady dvě orlice křiklavé, z nichž jedna vypadá jako sameček.

FOTO: Milan Malíček, Profimedia.cz

Cizí máma

Zatímco dravce běžně v Liberci využívají i jako adoptivní rodiče, u vzácných oslů somálských, které tu také najdete, je to naopak zcela výjimečné. A přesto se to podařilo. Že by další láska ze zoo? „Našeho hřebečka zprvu nečekal zrovna růžový osud, protože jeho biologická matka, která rodila poprvé, o něho nejevila zájem a neplnila své povinnosti. Když začala být agresivní, museli jsme je oddělit, aby ho neušlapala,“ vypráví vedoucí zoolog Luboš Melichar.

Udržovat hříbě uměle při životě nemělo podle něj smysl, takže se schylovalo k jeho utracení. Během čekání na veterináře, aby se zvířata zklidnila, strčili mládě ke dvěma starším kobylám, z nichž jedna měla už odrostlé hříbě. „Najednou vidíme, jak malý hřebeček stojí pod ní a saje mléko a klisna proti tomu neprotestuje. Dali jsme je pod kameru, že zkusíme tři dny a uvidíme,“ pokračuje zoolog.

Náhradní máma hříbě skutečně odchovala, takže letos na jaře už jako čtyřletý plnohodnotný hřebec odešel do Anglie dělat plemeníka. Luboš Melichar podotýká, že osel somálský je teritoriální druh, kterému takové chování není vlastní. „Pokud vím, nic podobného se dosud nestalo.“ Ve volné přírodě jich žije už jen několik stovek. Přestože mají zoo snahu vracet je zpátky do Afriky, v současné době to nedělají. „K tomu lze přistoupit tehdy, až se v jejich domovině změní politické a ochranářské klima.“

Tohoto hřebečka osla somálského, kterého málem utratili, odchovala adoptivní máma.

Tohoto hřebečka osla somálského, kterého málem utratili, odchovala adoptivní máma.

FOTO: ZOO Liberec

Bez kamarádky

Vraťme se teď k prvnímu příběhu, který jsme v úvodu jen nakousli a z jehož rozuzlení byli naměkko i otrlí chovatelé. „Sloni jsou na sebe od přírody hodně navázáni, takže jsme se báli, že smutek po družce by Rání mohl zhoršit zdravotní stav,“ vysvětluje starosti všech, kdo mají se slony indickými v liberecké zoo co do činění, mluvčí Jan Kubánek. Není se co divit, vždyť Rání, které táhne na pětapadesát, už tehdy byla sloní babička se všemi neduhy, jaké ve vyšším věku mívají i lidé, včetně artrózy a nespavosti.

„Sloni mají rádi společnost a hodně prožívají stres i radost, což dávají najevo troubením i gesty. Rání po smrti Gaudí hodně vyhasla a stalo se z ní pasivní zvíře. Samotu zkrátka nesnášela dobře, ale nic jiného jí nezbývalo. Příchod nové kamarádky slonici neuvěřitelně nastartoval, takže dneska bez sebe neudělají ani krok,“ říká ošetřovatel Václav Aschenbrenner.

Slonice Rání (vpravo) a Bala neudělají jedna bez druhé téměř ani krok.

Slonice Rání (vpravo) a Bala neudělají jedna bez druhé téměř ani krok.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Sloni jsou inteligentní a citlivá zvířata, která si vzájemně dělají oporu, zvlášť pokud spolu tráví celý život na relativně malém prostoru. Když je jedno zvíře rozrušené, tak hledá útěchu u toho druhého, kterého ošetřovatel, přestože dělá, co může, prostě nenahradí,“ přibližuje sloní psychiku zoolog Luboš Melichar s tím, že v kontaktním chovu je vždycky důležité, aby si sloni vyhovovali i hierarchicky.

Propletené choboty

V případě Rání a její nové družky, o dvacet let mladší Baly, to dopadlo na výbornou. „Bala v Německu byla součástí většího stáda, kde se z ní před odjezdem k nám stával čím dál větší otloukánek. I díky tomu, že byla zvyklá na podřízenou roli, vede si s Rání, která je naopak dominantnější, ale nekonfliktní, náramně,“ říká mluvčí Jan Kubánek a popisuje, jak probíhalo jejich seznamování.

„Nejdřív trávily čas v jednom pavilónu odděleně, ale zároveň tak, aby na sebe viděly a věděly o sobě. Pak jsme je umístili do sousedních boxů, aby se mohly očichat, a nakonec do společného výběhu, kde nastala ta nejdojemnější část, ve které došlo i na proplétání chobotů. Měli jsme radost, že to klaplo a že si sedly.“ Po příchodu Baly pookřál i Václav Aschenbrenner, který slonice pozoruje dnes a denně.

 „Svým chováním nás dokážou překvapit i plazi,“ říká mluvčí Zoo Jihlava Martin Maláč.

„Svým chováním nás dokážou překvapit i plazi,“ říká mluvčí Zoo Jihlava Martin Maláč.

FOTO: Petr Horník, Právo

„K dorozumívání používají infrazvuky, takže jedna o druhé přesně ví, v jaké je náladě, i když jsou na opačné straně výběhu. A jakmile se jedna něčeho poleká, druhá jí přiběhne na pomoc. Hodně se dotýkají – na spáncích mají komunikační žlázky, odkud vychází tekutina na bázi feromonů, ke které čichají a podle níž poznají, v jakém jsou rozpoložení,“ líčí ošetřovatel, jak to chodí ve sloním společenství.

Stesk po mláděti

Nejspíš málokdo by hádal, že pouto mezi plazy dokáže být tak silné, jak se o tom přesvědčili v Jihlavě u ještěrů scinků šalomounských. „Naše chovatelky nezapomenou na tesknící pár, kterému po roce odebraly mládě, protože měly strach, že už ho rodiče začnou napadat,“ vypráví mluvčí zahrady Martin Maláč. Jenže se stal úplný opak. Samice z toho, že přišla o potomka, byla v takovém stresu, že málem pošla.

„Chovala se opravdu velice nestandardně. Začala prolézat celým teráriem a neustále se snažila očichávat jak nozdrami, tak jazykem místa ve větvích, kde trávila s mládětem nejvíce času. Ve zbarvení se jí výrazně ztratil kontrast a celá zmatněla, podobně jako před pravidelným svlékáním kůže. A samozřejmě odmítala potravu, což je ten znak stresu, stejně jako celková ztráta kondice.“

Spokojená samice scinka šalomounského ve společnosti svých dvou mláďat.

Spokojená samice scinka šalomounského ve společnosti svých dvou mláďat.

FOTO: ZOO Jihlava

Dnes už v jihlavské zoo vědí, že u těchto nočních ještěrů, kteří patří k monogamním živočichům, můžou oddělit mláďata nejdříve ve druhém roce po narození. Za to se jim pár scinků odměňuje třeba tím, že už potřetí se mu narodila dokonce dvojčata, což je jinak naprostý unikát.

Čekání na tu pravou

Dva roky čekal v Jihlavě na tu pravou mladý samec pandy červené Pantalaimon. Protože tyto stromové šelmy patří k ohroženým druhům, podléhají tzv. evropskému záchovnému programu. „To znamená, že pokud má zoologická zahrada zájem o chov živočicha s touto regulí, osloví koordinátora, který vybere některé z volných a vhodných zvířat.

Následně mu shání partnera, který s ním není v blízké příbuznosti, a naopak je na genetickém žebříčku cennosti někde na předních místech,“ vysvětluje komplikovanou a občas hodně zdlouhavou proceduru Martin Maláč s tím, že v tomto případě se muselo dva roky čekat, než se samice, která bude dost dobrá, vůbec narodí a pohlavně dospěje. Že koordinátor odvedl dobrou práci, se ukázalo hned další rok na jaře, kdy se Pantalaimonovi a Nangwě narodila dvojčata Radek a Jarek.

„Byl to první odchov pand červených v Zoo Jihlava, a tak všichni chodili kolem jejich výběhu skoro po špičkách. Oba partneři se sžili naprosto fantasticky a i po porodu mláďat mohla zůstat tato jinak samotářsky žijící zvířata pohromadě. Příchod samice vybudil Pantalaimona k celkově větší aktivitě a zájmu o okolí, takže se naše pandy staly pro návštěvníky velkou atrakcí.“

Když se Pantalaimon po dvou letech dočkal partnerky, narodila se jim dvojčata Jarek a Radek.

Když se Pantalaimon po dvou letech dočkal partnerky, narodila se jim dvojčata Jarek a Radek.

FOTO: Petr Horník, Právo

Každoroční námluvy

V Ostravě se zase můžou pochlubit spolehlivým rodičovským párem orlosupů bradatých, které dali dohromady – řečeno lidskou terminologií – už jako děti a čekali, jak se k sobě budou mít, až kolem sedmi let pohlavně dospějí. Od roku 2009, kdy tento pár odchoval první mládě, už bylo do volné přírody v Alpách vypuštěno celkem sedm jejich potomků. Několikrát se postarali také o mláďata nezkušených rodičů, kteří svou roli nezvládali.

„Orlosupi bradatí tvoří páry na celý život a do výchovy se zapojují oba rodiče. Při každoročních námluvách, které probíhají na podzim, se pudrují speciální rezavou hlínou a jeden druhého si předcházejí třeba tím, že si přinášejí kousky potravy nebo si obírají peříčka. Pokud se najdou dva mladí ptáci, kteří si sednou, zpravidla pak společně hnízdí každý rok,“ říká Šárka Nováková, mluvčí ostravské zoo.

U zvířat, která jsou na sebe takto fixovaná, však hrozí, že při trvalém odloučení nebudou mít zájem o jiného partnera a po tom dočasném už se k sobě nemusí chtít vrátit. „Takovou obavu jsme měli, když jsme je stěhovali ze staré voliéry do nové. Další sezónu ale opět zahnízdili, což znamená, že je mezi nimi velmi silné pouto.“

V Ostravě každoročně probíhají námluvy orlosupů bradatých, kteří si stavějí hnízdo ze zvířecí srsti.

V Ostravě každoročně probíhají námluvy orlosupů bradatých, kteří si stavějí hnízdo ze zvířecí srsti.

FOTO: Pavel Vlček, ZOO Ostrava

Nadsamec jménem Fanfán

Před rokem pořídili ve Dvoře Králové nad Labem ke skupině pěti lemuřic nového, šestiletého samce z Francie jménem Fanfán Tulipán. Přestože se počítalo s tím, že rozmnožování bude jeho hlavní pracovní náplň, zaměstnance zoo zaskočila rychlost a intenzita, s jakou se do toho pustil. V novém domově se rychle zabydlel a za pár týdnů proběhly první námluvy.

„Příliš se neliší od svého jmenovce, hrdiny francouzského filmu, který byl známý svojí zálibou v romantických dobrodružstvích. Poté, co jsme ho na podzim 2015 spojili se skupinou samic, dlouho neotálel, takže ošetřovatelé brzy zaznamenali opakované páření se všemi samičkami,“ říká zooložka Gabriela Linhartová. Fanfán do konce loňského roku oplodnil všech pět partnerek.

Na jaře se ve Dvoře Králové nad Labem narodilo celkem pět mláďat lemura katy.

Na jaře se ve Dvoře Králové nad Labem narodilo celkem pět mláďat lemura katy.

FOTO: Simona Jiřičková, ZOO Dvůr Králové

Začátkem jara 2016 se narodilo pět mláďat, z toho jedna dvojčata. Jako první rodila nejstarší a vůdčí samice Fiana, jenže její mládě bylo mrtvé. Teď aspoň pomáhá, jak je to u těchto poloopic zvykem, všem ostatním matkám se starostí o malé lemury, dokonce i s kojením. Fanfán sice zůstal i po porodu ve skupině, ale do péče o drobotinu nezasahuje.