Nepřekvapuje to, i v živočišné říši najdete monogamních živočichů jen velmi málo.
Dlouho jsem třeba věřil, že takhle žijí labutě. Pozorování biologů však dokázala, že to ani s nimi není tak stoprocentní, jak předpokládal dlouho tradovaný mýtus.

Také životy manželských párů nahlodá občas nevěra. Jeden z partnerů pak snadno ztratí důvěru k tomu druhému. A velmi nesnadno ji získává zpět. Vítězslav Nezval, klasik naší literatury, se v jednom svém opusu dopustil hezkého verše: Když se dva lidé zpronevěří,/ neuzdraví je žádný lék,/ a nikdy už si neuvěří…/ tož milujte se vespolek.

Soudě podle vzpomínek pamětníků, ale i podle řady dokumentů, věděl básník a sukničkář o nevěře opravdu mnohé. „Důvěřuj, ale prověřuj“, praví klasické heslo. I notoricky záletní manželé a manželky nebo partneři a partnerky obvykle chtějí mít jistotu, že je ten druhý nepodvádí. Snaží se svůj protějšek kontrolovat. A někdy jde o kontrolní mechanismy velmi rafinované.

Jedna moje pacientka, která na svého muže chorobně žárlila, se mi svěřila, že si dělá na jeho penisu značku jakousi fixkou. „Mám to vyzkoušené, pane doktore. Když se tře ve vlhku, smaže se,“ zasvěcovala mě do tajů svojí svérázné technologie. Jakým způsobem označkovala svého muže, aby o tom nevěděl, to mi neprozradila. Nicméně po čase, při jedné z návštěv v mé ordinaci, uvedla, že systém selhává: „Ta děvka si tu fixku pořídila taky.“

Žárlivé osoby pátraly kdysi hlavně v korespondenci svých protějšků. Dnes dominuje prohlížení mobilních telefonů a počítačů. Jakmile ovšem vznikne podezření, důvěra je ta tam. Smutné je i to, že člověku, který pátrá po usvědčujících důkazech, se nedaří dosáhnout kýženého zadostiučinění a klidu.

Byznys na věrohodné alibi

Této situace využily šikovné podnikatelské ručičky. Vznikly agentury, které dovedou klientovi vytvořit na objednávku věrohodné alibi. Ochrání záletného manžela nebo manželku dobře sehranými telefonáty a písemnostmi o neodkladných služebních cestách nebo důkazy o nevinných setkáních starých kamarádů či kamarádek, které snadno objasní příčinu nekontrolovaných absencí doma.

Tenhle byznys prý velmi dobře prosperuje, protože lidé, kteří jejich služby naléhavě potřebují, rozhodně nemizí. Odpovídá to ostatně i našim průzkumům. Podle nich se nevěra v manželských vztazích týká skoro dvou třetin populace.

Navzdory vžitým představám jde o jev, který má relativně nízkou frekvenci. Chronických a přehnaně aktivních záletníků i záletnic je mezi námi jen nepatrné procento. Z dlouholetých zkušeností z manželské poradny mám navíc dojem, že za svou nevěru platí nejvíce lidé nezkušení, kteří se podobného mravního poklesku dopustili třeba jen jednou v životě.

Protřelí nevěrníci a nevěrnice mají zřejmě podstatně dokonalejší mechanismy, jak své zálety utajit. Dokážou oklamat partnera či partnerku mnohem účinněji než břídilové začátečníci. A protože nejde o jev úplně neobvyklý, měli by s ním lidé, kteří žijí v párech, počítat a být na něj aspoň trochu připravení.

V této souvislosti se často cituje heslo „zatloukat, zatloukat“. Je jistě platné, ale já bych ještě víc doporučoval heslo „nevyslýchat, nevyslýchat“. Nic nezkazí vztah dvou lidí tak jako setrvalé pátrání žárlivého partnera po detailech nevěry. Pokud jde o čin, který neohrožuje stabilitu vztahu či rodiny, měli bychom ho umět odpouštět.

„Kdo je bez chyby, nechť hodí kamenem,“ pravil prý jistý prorok a spasitel. Vsadím se, že ani on při tom neměl kámen v ruce.