K domácímu násilí dochází skutečně většinou mezi blízkými osobami a v případech, kdy je obětí žena, bývá pachatelem její současný či bývalý partner, vysvětlila pro Novinky psycholožka Magdalena Dostálová. „Domácí násilí se objevuje napříč společností bez ohledu na úroveň vzdělání. Klíčovou je zde citová blízkost mezi obětí a pachatelem (ano, skutečně je třeba hovořit o pachateli, jelikož domácí násilí je neoddiskutovatelně trestným činem). Pachatel tak právě díky citové vazbě, vztahu s obětí, jaksi neočekává, že by za své chování mohl být jakkoliv potrestán,“ uvedla psycholožka.

Láska, naděje, strach

Bludnému kruhu nahrává také častá ekonomická závislost oběti na pachateli. A jsou-li ve hře děti, je pro oběť často těžko představitelné, že by od partnera měla odejít. Odborné instituce zabývající se prací s obětmi domácího násilí (Acorus, Rosa, Intervenční centrum při CSS Praha a další) uvádějí tři faktory, které bludný kruh domácího násilí pomáhají udržovat v chodu: jsou to láska, naděje a strach.

Domácí násilí většinou začíná plíživě a má tendenci s postupem času nabývat na intenzitě.

Jen výjimečně si žena vezme za manžela muže, který se k ní chová agresivně už ve chvílích tzv. chození. Podle slov psycholožky domácí násilí většinou začíná plíživě a má tendenci s postupem času nabývat na intenzitě. Kvůli tomu si žena postupně zvyká na násilné chování. Na takové, jaké by bylo pro člověka žijícího v normálním „zdravém“ partnerském vztahu, naprosto nepřijatelné.

„Žena sice někdy tuší, že to, co se děje u nich doma, není zrovna košer, jindy je však schopna se agresora zastávat a často jeho agresivní chování omlouvat - má problémy v práci, přišel o zaměstnání, pohádal se s kolegou, chová se tak, jen když se napije apod.,” popsala Dostálová.

Pro děti je domácí násilí zhoubné

Když v rodině, kde se domácí násilí odehrává, vyrůstají děti, je to pro ně velmi zhoubné. I když mají to štěstí a jsou násilí fyzicky ušetřeny. „Děti se ve vztahové oblasti učí (téměř výhradně) nápodobou a domácí násilí potom berou jako běžnou normu v partnerských vztazích,“ vysvětlila psycholožka.

Jsou ale případy, kdy jsou děti oběťmi domácího násilí společně s matkou. „Násilník často brutálním chováním vůči potomkům trestá svou partnerku, která je samozřejmě přes děti velmi zranitelná,“ řekla. Dodala, že také „u nás v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy občas s obětmi domácího násilí pracujeme. Práce s klientkami bývá ztížena tím, že jim jejich rodinné prostředí někdy připadá sice neveselé, ale jinak vlastně běžné (všude je něco, vždyť žádný vztah není ideální, sděluje klientka, které manžel odebral mobil a nedovoluje jí bez jeho doprovodu vycházet z domu)”.

Děti se ve vztahové oblasti učí nápodobou a domácí násilí potom berou jako běžnou normu v partnerských vztazích.psycholožka Magdalena Dostálová

Každý si asi pomyslí, kde je ta hranice, přes kterou by se už nemělo zajít a která by měla být signálem pro změnu. Ženy, kterých se domácí násilí týká, nezřídka říkají, že jsou to právě děti a potenciální násilí na nich, které by je donutily se situaci postavit.

„Jelikož je však domácí násilí plíživé a postupně nabývající na intenzitě, ve finále často ani násilí na dětech není tím impulzem, který by ženě dodal odvahy k tomu, aby od agresora odešla. Zhoubnému bludnému kruhu domácího násilí také nahrává fakt, že si násilník hraje se svou obětí jako ona pověstná kočka s myší. Střídají se období násilí s obdobími relativního klidu. Ženě tak může opakovaně svítat naděje, že se agresor teď už třeba skutečně uklidní, přestane ji bít, ponižovat. Ale ouha, hned jak si začne takovou růžovou budoucnost malovat, přijde ťafka v podobě dalšího ataku (žel často ještě krutějšího) domácího násilí,“ vysvětlila Dostálová.

Není snadné odejít

Odejít od agresora, pachatele domácího násilí, skutečně není jednoduché. Ale jak upozorňuje psycholožka, také to není nemožné. Naopak. Je však důležité, aby se žena obrátila o pomoc právě na některou z institucí poskytujících poradenství a pomoc obětem domácího násilí. Tam se jí dostane podpory ve formě sociálního či právního poradenství, ale také psychoterapeutické péče, která ženě může postupem času dodat sílu a odvahu svou nelehkou situaci změnit.

Pětatřicetiletá Klára byla v dětství sexuálně obtěžována svým otcem. Matce se nesvěřila, protože ta byla vždy při otci, který jí ale fyzicky napadal a psychicky vysával. Klára si myslela, že matka o ničem nevěděla, ale až teď v dospělosti se při jedné debatě dozvěděla, že ano a že se vlastně nedělo nic tak hrozného. Vztah s matkou je nyní po letech na bodu mrazu. Zase se nabízí otázka, jak je možné, že matka ani v takovém případě nebyla tou ochrannou lvicí a jak je možné, že i nyní po letech strašné zážitky své dcery bagatelizuje.

Magdalena Dostálová k tomu řekla, že „možná právě strach matky z toho, co by dělala, kdyby agresivního partnera opustila a zůstala sama s dítětem, mohl vést k tomu, že takříkajíc zavírala oči před násilím, které se dělo na její dceři. I nyní, v dospělosti svého dítěte, vlastně matka násilí bagatelizuje či dokonce popírá. Postavilo by to ji samotnou do velmi nepříznivého světla, kdyby se musela potýkat s pocity viny, že neochránila své dítě”.

„Dceři se tak nedostalo v dětství či v dospívání naplnění základní potřeby bezpečí, kterou dítě přirozeně sytí právě u svých rodičů. Matka navíc popřela dceřino prožívání, jako by dceři opakovaně tvrdila, že ve skutečnosti necítí a neprožívá to, co dcera cítila a prožívala. Dcera tak vlastně opakovaně zažívá pocity nepřijetí,” vysvětluje expertka. V tomto případě je matka podle psycholožky svým způsobem spolupachatelkou násilí na dceři.

Pro dceru je nyní důležité, aby nezůstala se svým trápením sama. Pomoci podle psycholožky může individuální psychoterapie zaměřená na zpracování jejích bolestných zážitků a vzpomínek. V opačném případě, kdyby mladá žena zůstala bez pomoci, je velmi pravděpodobné, že se její nelehké dětství projeví například v depresivních stavech či v opakovaném selhávání ve snaze vybudovat fungující partnerský vztah.

Není v moci zmíněné Kláry změnit jakýmkoliv způsobem přístup své matky. „Není v jejích silách matku přimět, aby uznala svůj díl viny, vlastně aby matka vůbec uznala, že se dceři stalo to, co se stalo. Na čem však dcera může pracovat, je ona samotná. S pomocí prostředků psychoterapie může ošetřit své bolestné zážitky a posílit sebe samu do dalšího života,“ zdůraznila.

Domácí násilí si nevybírá

Na občanské sdružení ROSA, které se specializuje na pomoc ženám, se s prosbou o radu či pomoc ročně obrací kolem 230 žen. V roce 2012 se však na organizaci obrátilo 292 nových klientek. Podle statistické sondy sdružení jsou právě za rok 2012 oběťmi násilí ve vztahu nejčastěji ženy všech věkových a socioekonomických skupin.

Aktivně hledat pomoc v případech domácího násilí nejčastěji přicházejí ženy, s tím jak stoupá věk v době mateřství, ve věkové kategorii 35 – 39 let (27,2 %), uvádí organizace na svých stránkách. Pokud jde o jejich partnery, nejčastěji je mezi těmi, kdo se násilí dopouští, zastoupena skupina mužů ve věku od 35 do 39 let (24,6 %).

Statistiky občanského sdružení ROSA opakovaně potvrzují, že domácí násilí zažívají lidé bez ohledu na své vzdělání nebo sociální postavení. Mezi oběťmi domácího násilí jsou nejčastěji zastoupeny ženy se středoškolským vzděláním (54 %) a vysokoškolsky vzdělané ženy (31 %). Muži, kteří se dopouštějí násilí na svých partnerkách, jsou nejčastěji středoškolsky vzdělaní (37 %). Z vysokoškolsky vzdělaných je to 35 % mužů a z vyučených 20 %.