Například ho popuzovalo, když se muž či žena po letech spokojeného manželství rozváděli kvůli tomu, že se náhle zamilovali do někoho jiného. Označoval takové prudké hnutí mysli termínem: zločinná bůvolí láska. Pátral po příčinách tohoto stavu. U mužů i u žen nešlo podle jeho zjištění ani tak o to, že styk s novým partnerem byl údernější. Prožívali ho jako pohlavní styk řádově odlišné kvality.

Plzák totiž přišel na to, že ve více než padesáti procentech případů podlehl bůvolí lásce ten partner, který poprvé v životě poznal druhé stadium sexuality nazývané stadium obscénního dialogu. Sám zažil toto stadium ve svých dvaceti pěti letech.

Jistá dáma mu totiž v intimní chvíli neřekla „pomiluj mě“, ale vyjádřila se otevřeně a obscénně. Použila tedy slovo necudné a oplzlé. V knize to slovo nenajdete, ale vsadím se, že ho každý zná. Jejich pohlavní styk tím dostal nový rozměr. Tento stav mistrně popisuje Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti.

Nebojte se, nenapíšu, že by se umění necudného dialogu měli lidé učit od rodičů nebo ve škole. Tady spíš přichází ke cti opomíjená a často kritizovaná sexuální výchova kamarádů a vrstevníků. Plzák v naší společné knize přiznává, že jeho učitelem byl jeden závozník. Výuka probíhala v roce 1942, kdy ho jako středoškoláka nasadili za války na rozvážení brambor do domácností.

Hlas lidu, včetně občasných vulgarit, považuji za koření života. Člověk ovšem musí znát míru a zapojit svou sociální inteligenci, aby nevyslovoval prasárny tam, kde se to nehodí.

Také já, abych nezůstal pozadu, jsem se v knize přiznal ke své amatérské sexuální výchově. Podobná poučení, jaká Plzák získal od závozníka, jsem čerpal v sedmnácti letech od ostravských horníků, když jsem o prázdninách v roce 1957 pracoval na Dole Dukla. Sexuální tématika u nich tvořila asi 95 procent jejich diskusí. Na soulož mysleli mnohem častěji než na rekordy v těžbě uhlí. K sexu měli veskrze zdravý vztah. Všichni byli celkem dobře informovaní. A navzdory těžké fyzické práci také značně sexuálně zdatní, alespoň podle svých řečí.

Třicet let poté jsem dělal zdravotního průvodce horníků do jednoho letoviska v bývalé Jugoslávii. Už jako graduovaný specialista jsem od nich načerpal za čtrnáct dní několik nových a zajímavých informací zejména v oblasti speciální sexuologické terminologie.

Vzpomněl jsem si na prastarou moudrost vox populi - vox dei, tedy hlas lidu - hlas boží. A hlas lidu, včetně občasných vulgarit, považuji za koření života. Člověk ovšem musí znát míru a zapojit svou sociální inteligenci, aby nevyslovoval prasárny tam, kde se to nehodí. Plně pochopit vulgarismy může jenom ten, kdo pronikl do duše osoby, která tato slova vyslovuje. Pak se obscénní dialog může stát vyšším stadiem intimního soužití.