Jak vyznat ženě lásku, radí japonští odborníci

K tomuto účelu slouží zvláštní rohožka s vyznačenými stopami objímající se dvojice. Oblíbenému výrobku, znázorňujícímu dva páry chodidel, větší a menší, věnoval letos v lednu celou stránku i největší japonský deník Asahi Šimbun, který má největší náklad na světě, denně přes 14 miliónů výtisků.

Organizace také stanovila čas, kdy by její zákazníci měli k sobě přivinout své manželky – 31. ledna přesně ve 20.09 hod. Aisaka považuje poslední lednový den za příznivý, protože datum můžeme číst jako „ai-sai“, což v řeči posledního císařství na světě znamená „milující manželka“.

Projekt poskytl manželům v zemi, která manželství často pokládá spíš za nezbytný společenský svazek než projev lásky, jedinečnou příležitost, aby vyjádřili své pocity. Ostatně zakladatel společnosti Kjótaka Jamana si dodnes vzpomíná, že se s obdobnými problémy kdysi potýkal i on sám.

Někteří účastníci celostátní objímací akce se svěřili se svými zkušenostmi na webové stránce společnosti. „Díky vám jsme překonali bezprostředně hrozící krizi,“ chlubí se jeden z účastníků. Další se přiznali, že vyjádření citů není zas tak obtížné, jak si donedávna mysleli.

Mari Nagajová, zhruba pětadvacetiletá zaměstnankyně cestovní kanceláře, píše, že s přítelem nakonec populární rohožku vůbec nepotřebovali. „Teď se objímáme dost často. Ale můj kluk důsledně odmítá, abychom to dělali na veřejnosti,“ zdůrazňuje Mari.

Jamana přišel s dalšími nápady, jak pomoci mužům v zemi vycházejícího slunce vyznat partnerce lásku.

Při akci nazvané Projevte svou lásku klidně uprostřed záhonu zelí! zakřičí každoročně v srpnu desítky dobře oblečených mužů skutečně uprostřed zelného pole v Cumagoji z plných plic, že své manželky milují a že jim děkují, někteří z nich vůbec poprvé v životě.

A tak televizní kameramani zpravidla rozestaví své nádobíčko před akcí doslova mezi hlávkami zelí. Většinu mužů doprovázejí manželky. A mnohé z nich se nestydí, že mají slzy v očích.

Mnozí japonští muži tvrdí, že poté, co se oženili, jsou příliš hrdí na to, aby partnerkám vyznali lásku. Další přivádí podobné chování do rozpaků. Tradičně se totiž považují za živitele, a tudíž neomezené pány rodiny.

„Bojí se pohlédnout na svět kolem sebe z jiné perspektivy,“ vysvětluje Jamana. „Kdyby viděli svět očima manželky a její pojetí světa dokonce přijali za své, mohli by dojít k závěru, že jsou poraženi, a jejich pýcha by je drásala,“ domnívá se Jamana.

„Když řeknu manželce, že ji miluji, pomyslí si, že jsem se zbláznil,“ potvrzuje na sociální síti Facebook čtyřicetiletý Hiroto. Japonci ale celkově ztrácejí generacemi vypěstovanou trpělivost s manželskými svazky bez lásky. Rozvodovost se v zemi za období 1988–2002 zvýšila o plných 89 procent!

Vláda přitom uvádí, že v roce 2002 skončilo rozvodem téměř 290 000 manželství. Přestože počet rozvedených manželství v roce 2009 poklesl na 251 tisíc, dlouhodobě tichá domácnost je na celém souostroví naprosto běžná.

Mnozí manželé se snaží vyhnout rozvodu, aby tím netrpěly jejich děti, z ekonomických důvodů anebo aby v zemi důsledně vyznávající tradice jednoduše neztratili tvář.

Jamana připomíná, že ho životní styl zaměřený na tvrdou práci, téměř bez radosti, stál první manželství. Jako typický představitel střední třídy si zakládal na tom, že zaměstnání je pro něj vším, a výtky manželky, že ji nebere vážně, skutečně vážně nebral. Obvykle neměl vůbec čas, aby si s chotí v klidu pohovořil. Není divu, že jej manželka i s dětmi po osmi letech opustila.

Odešel proto symbolicky do Cumagoji. Název městečka, ležícího asi 150 km severozápadně od Tokia, znamená v japonštině Ten, kterému chybí manželka, a proslavilo jej vyhlášené chutné zelí.

A právě tady Jamanu napadlo, že založí společnost, která bude pomáhat mužům, aby nedopadli jako on sám. V druhém manželství se již cítí šťastný a s ženou tráví daleko více času. „Předně musíme změnit přístup k práci,“ zdůrazňuje.

Pro mnohé japonské muže je firma vším a svou loajalitu k ní prokazují usilovnou prací na pokraji fyzického nebo psychického zhroucení. „V době ekonomického zpomalení nebo krize se tlak na to, abyste v práci odváděli víc než stoprocentní výkony, ještě zvýší,“ připomíná bývalý workholik.

Japonští muži si strašně považují, když pracují ve známém podniku nebo organizaci. Proto si některé ženy vybírají muže podle jejich zaměstnavatele. V zemi se stále cení, když jsou manželky skromné, cudné, rezervované, málomluvné a šetrné. Pokud v Japonsku slaví Den sv. Valentýna, který se sem rozšířil z USA, kupují čokoládu, květiny a malé dárky manželům ony.

Jamanovi kritici se proto domnívají, že japonským manželstvím by mnohem více prospělo, kdyby se snížily nápadné rozdíly ve výdělcích mužů a žen.

Mie Uedová, která kdysi řídila útulek pro oběti domácího násilí, podporuje názor, že ekonomická nezávislost žen je mnohem důležitější než se naučit být milujícím manželem.

„V zahraničí stále převládá představa, že japonští muži jsou většinou přepracovaní obchodníci v černých oblecích. Rád bych ukázal světu, že jsou ve skutečnosti velmi romantičtí,“ shrnuje Kjotaka Jamana.