Při pojednáních o exhibicionismu, sadismu a pedofilii však praskají posluchárny ve švech. Dokonce i na právnické fakultě budí transsexualita a fetišismus větší pozornost než třeba obchodní právo.

A co teprve všelijaké ty kuriózní úchylky, nad nimiž lidský rozum zůstává stát. Nedávno se mě mladí lidé vyptávali na besedě na zoofilii a nekrofilii. O pohlavním styku se zvířaty a s mrtvolami se totiž dočetli v jakémsi hororu.

I v úchylkách existují trendy 

Mnoho takových úchylek podléhá jakési módě a jejich označení se mění. Těžko bychom dnes obstáli s diagnózou takzvané pederastie. Označovala se tak homosexuální pedofilie.

Vzpomínám si na působivý verš z dob mého mládí: Co to šustí/ co to chrastí?/ Z houští lezou pederasti./ Znásilnili za lesem/ tajemníka SSM. S tím už dnes sotva někdo uspěje. Mládež nejen že nezná pederastii, ale neví ani, co bylo SSM.

Působivé verše existují také na statuofilii. To je bizarní úchylka, při níž jako sexuální objekty fungují nehybné kamenné sochy. Dodnes si pamatuji básničku: Statuofil časně z rána/ zlíbá sochu partyzána./ Nejvíc ovšem ocení/ Pokorného Sbratření.

Sochy vyvolávající vášně

I tahle básnička je už nejspíš trochu z módy. Socha Karla Pokorného Sbratření stála kdysi před hlavním nádražím v Praze a dnes ji najdete ve Vrchlického sadech. Možná si ji někdo ještě pamatuje ze staré padesátikoruny.

Objímá se na ní voják s partyzánem. Pokud by se k nim přidal ještě úchylný statuofil, nevzniklo by jen neobvyklé sousoší, vlastně by se mohlo jednat o svéráznou formu gruppensexu.  

Nefalšované sexuální vášně vyvolalo pověstné třicetimetrové Stalinovo sousoší v Praze na Letné. Pomník tam stál necelých osm let (1955-1962). Ale celou tu dobu prý pražští taxikáři s chutí upozorňovali některé klienty, že voják stojící v poslední řadě je sexuálně atakován partyzánkou stojící těsně před ním. A skutečně. Dodnes je na fotografiích pomníku patrné, jak levá ruka zmíněné ženy bezděčně spočinula na poklopci chrabrého, dozadu se otáčejícího bojovníka.

Polský spisovatel Mariusz Szczygiel líčí historii tohoto monstrózního pomníku ve své nedávno vydané knize Gottland. Nechybí v ní ani úvaha o tom, jestli tohle, jistě nezamýšlené sexuální gesto sovětské partyzánky, nepřispělo k diskreditaci díla a k sebevraždě jeho tvůrce, sochaře Otakara Švece.

Pro eventuálního statuofila by tento kamenný objekt byl nevhodný zejména kvůli svým obřím rozměrům. Není dost dobře možné znásilnit sochu, jejíž bota měří dva metry a knoflík u kabátu je veliký jako pecen chleba.

Celý pomník nakonec odstřelili v roce 1962. Stalinova hlava však nesměla padnout za oběť výbušnině. Dva horolezci ji opatrně rozbourali a po kusech šetrně transportovali dolů. O tom, jestli i tito hrdinové netrpěli nějakou sexuální úchylkou, historie mlčí.