Hlavní obsah
Zuzana Osako Foto: Jan Handrejch, Právo

Zuzana Osako obleče sportovce na Letní olympijské hry 2020 v Tokiu

Ilustrátorka, oděvní návrhářka, malířka, designérka a majitelka značky Tradice. Také máma tří dětí, která žila s jejich otcem pět let v Japonsku. Ve své tvorbě vychází Zuzana Osako z moravského folklóru, což ji přivedlo k návrhům oblečení českých sportovců pro Letní olympijské hry 2020 v Tokiu.

Zuzana Osako Foto: Jan Handrejch, Právo
Zuzana Osako obleče sportovce na Letní olympijské hry 2020 v Tokiu

Gratuluju k tak prestižní zakázce. Jak k ní došlo?

Otevřela jsem e-mail a našla stručný dotaz od Olympijského výboru, zda mám zájem navrhnout oblečení pro naši výpravu na slavnostní zahájení OH. Věděli, že se zabývám tradicemi, a chtěli, aby celkový vzhled reprezentoval naši kulturu.

Roli sehrálo i to, že znám dobře Japonsko. Takže vím, jak horké a dusné počasí tam v létě bývá a umím si s tím materiálově i střihově poradit.

Jak jste to vyřešila?

Použít modrotisk mě napadlo už v prvním momentu. Patří k tradici obou národů – k nám přišel kdysi právě z Japonska a stále se tam hodně nosí. A s ožíváním tradic se začíná vracet i sem. Čili jde určitě o spojovací prvek. Navíc byl teď zapsán do kulturního dědictví UNESCO.

Co následovalo?

Ta zakázka pro mne opravdu hodně znamená, je to velká čest. Takže jsem stopla úplně všechno ostatní. Tři týdny jsem seděla na jedné židli a kreslila a kreslila, dokud jsem nevěděla, že je to ono.

Pak jsem šla kolekci prezentovat a měla obavu: co když jsem úplně mimo? Přitom jsem věděla, že bych už s ničím nehnula. To se psal loňský červenec.

V jaké fázi jste dnes?

Nesmím zatím moc prozradit, takže vznikají vtipy, že výsledky střežíme jako vojenské tajemství. Odtajní se až těsně před olympiádou…

Zdá se mi, že nám to jde hezky. Nemyslím jen moji firmu, ale všechny zúčastněné. Dobře si od začátku rozumíme a provází nás obrovská radost. Teď se vše ladí, zkouší, podstatné je, aby se v mém oblečení každý cítil dobře. Budou ho mít na sobě zhruba šest hodin.

Kvůli typům postavy pracuji se třemi sportovci, snažím se, aby měli co nejsnazší oblékání. Oni totiž obvykle módu po estetické stránce moc neřeší, důležitá je pro ně praktičnost.

Půjde o přesnou podobu modrotisku?

Vzor jsme zpracovali tematicky a současně tak, aby navazoval na tradici. Nejsem typ, který jde po moderním vzoru. Spíš po střihu, což je podle mne víc potřeba. Vychází z toho, že událost je formální a bude se odehrávat v hodně elegantní a konzervativní zemi. Že to není třeba Rio.

Trochu jsem váhala, jak uplatnit všechny barvy trikolory, když modrotisk je pouze modrobílý. Červená se nakonec objeví v akcentech. Vytvářím kompletně celý návrh, i na boty a doplňky, vše musí fungovat jako celek. Rozhodující je vždy první dojem, prvních pět vteřin.

Jak jste se vypořádala s botami?

K lidovému oděvu se nosí třeba na Podluží čižmy, jinde sametky nad kotníky, které jsou úžasné vizuálně, ale strašně nepraktické a je v nich horko. Musím si tedy poradit jinak. Důležité je, aby boty dobře vypadaly a zároveň nenadělaly při dlouhém stání a chůzi puchýře.

V rámci hledání inspirace jsem nastudovala oblečení ze všech olympiád a nejblíž mi byla asi tokijská v roce 1964, s bílými skládanými sukněmi a jasně modrými kabátky, vkusná a elegantní. Tehdy ovšem členové výpravy nedostávali sladěné doplňky a ladili si je sami.

A co klobouček, bude?

Uvidíme. Ptáte se dobře… Možná vás bude zajímat, že jsem si pro celkový dojem namnožila v počítači postavy v mém oblečení na dav, abych viděla, jak bude vypadat na 250 kráčejících.

A přemýšlím nad milionem dalších věcí – jak vše složit ideálně do kufru atd. Protože jakákoliv nehoda, třeba pomačkání, půjde za námi a česká veřejnost je nemilosrdná. Zažívám to už teď, kritika na internetu jede, přitom nikdo nic neví.

Salon Tradice šije na zakázku či menší série jednoduchých šatů upravených pro dnešní život. Její láskou je tradiční modrotisk.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vrátíme se na úplný začátek – k vašemu dětství. Co se vám vybaví?

Pocházím z Lužic u Hodonína a vypadala jsem i chovala jsem se dlouho jako kluk, akorát v sukni. Vesnická divoká holka. Mamka mi stříhala vlasy na dva centimetry a naše banda byla hodně sportovní. Lezli jsme po stromech, permanentně jsem se vracela samá modřina.

Už tehdy jsem ale ráda kreslila a vytvářela vlastní příběhy, od babičky jsem dostala v šesti letech krásný papírový kufřík s fialovými puntíky a do něj jsem si vytvořila celou vesnici, s pěknými lidmi, mapami a plány. Jmenovala se Lípa a já v ní dělala starostu. Moje naivní představa ideální společnosti.

Co vás bavilo nejvíc?

Kreslit, navrhovat šaty. Chtěla jsem být oděvní návrhářka. Mamka pro mne vymyslela kariéru modelky, už v deseti mě přivedla na konkurz. Neprotestovala jsem, i když jsem si nepřipadala dost hezká a výškově jsem byla lehce podměrečná. Ale bylo to zajímavé dobrodružství.

A díky modelingu jsem se přiblížila studiu oděvního designu v Miláně. Naši příliš pomáhat nemohli, mamka byla účetní v bance a taťka stavař. Jezdila jsem do Itálie na konzultace a dohoda s rodiči zněla, že musím zároveň na Moravě odmaturovat. Na to dohlížely babičky.

Do Japonska jste se dostala jako modelka?

Přesně tak, v sedmnácti. Byla to letní brigáda, která mi změnila život. Po finále Elite Model mírně vzrostly mé honoráře a plánovala jsem, že si za vydělané peníze pořídím v Praze byt.

Brigáda byla hrozná, jsem komerční typ a už tehdy jsem vypadala na třicet, když mě upravili. Takže jsem často představovala starší ženy a věšeli na mě strašnou katalogovou módu.

Japonsko jsem neměla šanci poznat, ráno jsem napochodovala do agentury a dostala adresy práce a castingů, které jsem musela stihnout. Jediný rozdíl od Evropy byl, že nás vozil šofér.

Ale stihla jste poznat dnes už bývalého manžela!?

To je pravda. Kamarádil s majitelkou agentury. Líbila se mu knížka, kterou jsem četla, zapovídali jsme se…

Je muzikant, hraje na japonskou flétnu. Měsíc po mém odjezdu se přestěhoval za mnou a v osmnácti mě zaskočil žádostí o ruku. Naši to brali celkem v pohodě, věděli, že mám svoji hlavu a věřili mi.

Jeho rodina to nesla hůř. Byli jsme dvacet let od sebe, já navíc Evropanka, modelka, přijela jsem po svatbě v ramínkových šatech, což se naprosto nehodilo. Měla jsem mít zahalená ramena.

Luigi je typický Japonec. Mladší Sophia a Sage jsou víc mezinárodní a chodí do americké školy. Mluvím na ně česky, odpovídají převážně anglicky. Dcera mi říká kočko.

Foto: archiv Zuzany Osako

Kde jste žili?

Nejdřív na Moravě, já ještě studovala, narodil se první syn a dcera… Pak vážně onemocněl manželův otec a přesídlili jsme do Japonska. Do jeho rodného města na ostrově, kde nikdo nemluvil anglicky, neexistovala žádná kultura ani vysoké školy.

První rok byl moc těžký, prožila jsem ho v izolaci. Nemohla jsem nic jiného než se starat o rodinu a rychle se naučit jazyk. Abych to přečkala, chodila jsem běhat. Syn pak nastoupil do školky a já se sblížila s dalšími mámami.

Co vás v Japonsku nejvíc zaskočilo?

Asi zemětřesení, ke konci mé japonské pětiletky byla velmi četná. Bydleli jsme u tchyně v dřevěném domě a přesně pod námi spaly děti (porodila jsem tam ještě druhého syna). Vše se třáslo jako krabice od bot a já věděla, že pokud dům spadne, sletíme na ně. Jednou přišlo osmdesát zemětřesení během tří dnů.

Taky mě překvapilo přísné rozdělení na ženský a mužský svět. Vdaná žena nepracuje a čeká se od ní jen vaření, pečení, péče o děti… Jenže když odrostou, nastupuje prázdnota a žena chřadne.

Vy jste to řešila studiem a malbou?

Bez malování nevydržím, takže jsem prošla spoustou kurzů japonské malby tuší a pak jsem malování i učila. Vzniklo to přirozeně: tvořila jsem s dětmi, přidaly se kamarádky s jejich potomky, až nás bylo dvacet rodin.

Dostali jsme prostor v kulturním centru, já vymýšlela různé projekty a každý rok jsme vystavovali výsledky. Dokonce jsme vydávali knížky.

Pochopila jsem, že hranice mezilidského svěřování a projevy emocí jsou v Japonsku úplně jinde. Vždy jsem narazila na určitý chlad: tohle se nesluší.

Naučila jsem se i tradiční aranžování květin, čajové obřady a vaření. V Japonsku berou tradici jinak než u nás, je běžnou součástí života. Především se podporuje čtení, znaků je totiž obrovské množství: písma hiragana, katakana a kandži. Učí se to celý život. Já umím první dvě skupiny.

Seznamovala jste Japonce s naší tradicí?

Časem mě to napadlo. Odmala jsem běžně zažívala na vesnici kroje. Moje prababička chodila jen v kroji, stále ji vidím, jak stojí na balkoně a dohlíží na veškeré dění. Já kroj taky občas nosila, na zpívání.

Nechala jsem si tedy do Japonska poslat části moravských krojů včetně mašlí, a protože mám ráda detaily, výřezy, zaměřila jsem se ve svých obrazech na jejich vázání, zasunutí halenky do sukně… Výstavu jsem nazvala Slovácké mašle.

A co vás přivedlo zpátky?

Manželská krize a to, že jsem své prožitky nemohla sdílet s žádnou kamarádkou. Pochopila jsem, že hranice mezilidského svěřování a projevy emocí jsou v Japonsku úplně jinde. Vždy jsem narazila na určitý chlad: tohle se nesluší.

Pro nás je to přitom součást osobnosti. Musela jsem jet domů, sprostě si zanadávat a tak. To bylo roku 2008. Manžel po pauze přijel a zkusili jsme náš vztah znovu navázat, ale už to nedopadlo.

Co znamenala ta změna pro děti?

Dnes je jim 18, 14, 12. Luigi, Sophia, Sage. Pro Luigiho to bylo nejtěžší, je povahou hodně Japonec, jede mu jen japonská televize, čte japonské knihy. Byl tam nejlepší student, naše společnost ale nereaguje na Asii moc dobře. Vlastně se tu prvně setkal s něčím negativním.

Jak jste se po návratu chytila, bylo složité se prosadit?

Obnovila jsem stará přátelství a dokončila studium práva a podnikání. Začala jsem se živit jako ilustrátorka a taky jsem čím dál víc malovala moravské kroje a podílela se na projektu Živý folklór.

Částečně jsem obnovila i modeling a díky komerční reklamě jsem si vydělala na založení své firmy Tradice. Přirozeně se rozrůstala a dnes se dobře uživí…

Co a pro koho tvoříte?

Nastartovala to stará odložená jupka od kroje. Nosila jsem ji k otrhaným džínům a sklízela velký zájem, zvlášť bordurou. Některé ženy podobné vyhrabaly doma po babičce, jiné je chtěly ušít.

Ke svému modelu přidala Zuzana sto let starou kyjovskou zástěru zdobenou paličkovanou krajkou a vyšívanou batikou.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Šijeme pro každodenní život, pro kohokoliv. Pro maminky v domácnosti, byznysmenky a političky, které reprezentují v zahraničí nebo se fotí na kampaně. V tradičních krojích s jupkou, sukní a zástěrou chodí i některé starostky na Moravě, oddávající, zpěváci, tanečníci.

Vážně žádné trable, nemusela jste nic překonávat?

K podnikání je třeba obrovská disciplína. Zprvu jsem měla ve všem, co mě nebavilo, hlavně v účetnictví, velký chaos. V pořádku byly jen kresby a látky. Zajímá mě právě ten proces, kdy se dostávám z papíru k oděvu, představuju si, jak bude ta která tkanina vypadat na těle.

Mám stále bohémskou duši umělce, ale postupuju zodpovědně a pomalu, bez velkých experimentů a kompromisů, nic nechci uspěchat. Do všeho se pouštím, až když vím proč a jak.

Modeling a ilustrace knih jdou teď asi stranou!?

Úplně ne. V plánu mám knížku pro děti s obtížemi ve škole, učí se s ní učit. A občas přijde zábavná nabídka, nedávno jsem si zahrála malou roličku v hollywoodském filmu Následky, brzy jde do kin.

Jsem mrtvá žena hlavního hrdiny, objevím se jen ve vzpomínkách, na fotkách a obraze. Ale byl to super den. K tomu jsem začala studovat etnologii. Znám moře věcí z běžného života a učím se je správně zařadit a prezentovat.

Kde na všechno berete energii?

Odpočívám třeba u vaření. Mám ráda společné večeře, kdy se sejdeme s dětmi v kuchyni u stolu a povídáme si, jaký byl den. A dvakrát týdně chodím do fitka, abych měla vyváženou sílu.

Mám jednoduchý sen: mít spokojené děti, hezké vztahy a fungující firmu. Našla jsem i fajn partnera…

Až přejde syna puberta, bude to dokonalé. Přesto uvažuju o tom, že jednou možná přesídlím na Moravu. Cítím se tam víc uvolněná.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků