Život za hranicí civilizace

Kodrcáme se autem po prašné cestě lemované vysokými stromy, míjíme orezlou ceduli „Osada Zátoka radosti“, za plotem se pasou ovce, do křoví před námi utíká bažant.

„Těch je tady hodně,“ vypozoroval pan Jiří, který tudy každý den míří do práce i domů. A nejen bažantů. Jednou se vracel z práce za tmy a bez baterky a uviděl, jak se před ním míhají velké stíny. „Když ty stíny začaly chrochtat, tak jsem šel radši jinudy,“ vzpomíná sedmadvacetiletý projektant, kterého jsme v Praze s kolegou fotografem nabrali, abychom mu cestu alespoň jednou „ulehčili“.

Auto nemá a zatím ani nechce, tak mu cesta obvykle zabere asi hodinu a pět minut. Ráno vyráží do práce pěšky mezi zahradními domky, pak kousek autobusem, necelou půlhodinu vlakem, zbytek metrem a znovu po svých.

Pro leckteré Pražáky by taková štreka byla neskousnutelná. Jiří i jeho manželka Kateřina, která je zrovna na mateřské, to ale berou jako „dobrou dostupnost Prahy“. A taky jeden z důvodů, proč se před čtyřmi lety nastěhovali právě sem. Do zahrádkářské kolonie v Černošicích, nedaleko od břehu Berounky.

„Táta je tady!“ drží Kateřina v náručí devítiměsíčního Jindřicha a vítá svého manžela na zápraží domku, který oba nazývají chaloupkou. Dříve skutečně sloužil jen jako rekreační chata. Pořád je patrné, že jsme v zahrádkářské kolonii, ačkoli lidí, kteří tu žijí celoročně, přibývá.

Pro někoho je to možnost, jak být blíž přírodě, u jiného převažují racionální důvody, neboť v Černošicích považovaných také za jednu z nocleháren Prahy nejsou pozemky pro rodinné domy zrovna levné. Obecně je na svobodné vůli každého, kde se rozhodne žít, zákon bydlení v rekreační chatce nezakazuje.

„Myslím, že tak čtvrtina nebo třetina domků je tady obydlená nastálo,“ odhaduje Jiří.

Kateřina rozpálí kamna, nad nimiž se na šňůrách suší prádlo, v konvici nechá uvařit vodu na čaj a postaví nám k němu sklenici s medem. „Ten je z autodílů,“ směje se.

Prosím?

„Tady nahoře je obchod s autodíly a kromě toho tam prodávají med. Dneska jsem tam vešla s Jindrou a říkám, že mě zaujal ten med za výlohou a jestli je to platné. Měli jeden z posledních.“

Na vycházky se synem vyráží v podstatě každý den, alespoň jednou týdně i vlakem za přáteli nebo rodiči do Prahy.

„Kolem nás je spousta zvířat, nově třeba jehňata, takže chodíme s Jindrou na procházky za nimi. Pro něj je to skvělé. V tomhle je to tady fakt venkov,“ pochvaluje si.

S tím souvisejí i všechny další výhody, nebo chcete-li nevýhody. Topí dřevem v kamnech, místo kanalizace jim slouží žumpa, vodu berou ze studny. Ale jen na vaření. Pro pitnou si chodí k hospodě na břehu, kde si jako členové osady můžou za poplatek natočit vodu z venkovního kohoutku. A třeba skočit si do nejbližšího obchodu znamená pro mladou maminku s dítětem program na dopoledne. „Vezmu krosnu a udělám jeden velký nákup, Jirka pak během týdne dokupuje třeba pečivo,“ nevidí v tom problém.

Kdyby chtěli, asi by mohli bydlet v nějaké moderní novostavbě v Praze, kde po příchodu domů jen otočí knoflíkem termostatu. Jenže oni chtěli něco jiného.

„Hlavně aby to bylo blízko do přírody a aby to bylo malé,“ shodují se oba. Domek mají pronajatý, což taky považují za výhodu. K tomu zahrádka, klid, blízko k řece. Stačilo jim, že je tu elektřina a záchod, vnitřek už si zařídili podle svého. Tohle je jejich království na pětatřiceti metrech čtverečních.

Vypadá to všechno jako idylka, ale přiznávají, že změna je asi v budoucnu nemine. Tedy ne že by se jim dojíždění už zajídalo, to jen jejich chaloupka asi dalšího případného člena rodiny nepojme. Základ nového domova však zůstane stejný, jako je teď. „Jen budeme chtít něco trochu většího a s větší zahradou,“ říkají.

„Proč nejdeš bydlet jinam? Bydlíš jak bezdomovec!“ promlouvaly nejednou do duše Petru Mrhálkovi jeho dvě děti, než pochopily, že jemu se líbí tam, kde je. „A co si o mně kdo myslí, mě nezajímá,“ mávne rukou.

Je pravda, že kolemjdoucímu může jeho maringotka se spoustou haraburdí okolo jako doupě bezdomovce opravdu připadat. Jenže sedmdesátiletý Petr Mrhálek člověkem bez domova není. Zahrádkářská kolonie v Dolním Žďáru, místní části Ostrova nad Ohří, je jeho domovem už asi patnáct let.

Nutno říct, že část toho haraburdí tvoří spáleniště a věci, které se z něj podařilo zachránit. Kdybych se do téhle reportáže pustil před rokem, psal bych o jeho útulné chatce 6x4 metry, kterou si sám postavil a celá léta v ní bydlel. Jenže ta loni lehla popelem. On ani jeho družka bohužel (nebo naštěstí) na místě v tu dobu nebyli. „Zůstal stát jenom komín,“ konstatuje Petr Mrhálek.

Možné důvody požáru, do nichž mě zasvěcuje, připomínají konspirační teorie, nicméně zůstaňme u faktu, že zatímco po chatce zbyla hromádka ohořelých prken, on se i s družkou zabydlel o pár metrů dál v nové maringotce. Tedy nové v uvozovkách.

„Můj syn mi ji sehnal za dvacet tisíc. Bylo to polorozpadlý, nebyla tu podlaha.“

Maringotka pořád ještě není úplně zařízená, ale je s ní spokojený. Možná dokonce víc než s chatkou.

Paní Alena, jeho družka, má o hlavní výhodě jasno: větší postel. „Jo, támhle má letiště, tam se může rozvalit,“ ukazuje Petr Mrhálek k zadní části příbytku, kterou vyplňuje dvojlůžko. Na polici nad ním hraje televize, nad průchodem z kuchyně visí nápis „Alespoň že nám nechali rakev“, odkudsi vystřihnutý. Přední část maringotky pak tvoří kuchyně a jídelna v jednom. Na kamnech se vaří dršťková, pod nimi se vyhřívá fenka, kterou si kdysi vzali z útulku.

„Tady si sedni na prdel,“ usadí mě Petr Mrhálek na židli vystlanou kusem molitanu, dostanu silnou kávu a ujištění, že jsem jejich host. „Chceš do toho kafe ruma? Nebo ferneta?“

Vaření je tady doménou muže. „Mě k tomu nepustí,“ říká paní Alena, která se k němu nastěhovala před pěti lety. Poprvé se potkali u rybníků, ona tam chodila venčit psa, on se tam jako celoživotní rybář pohybuje pravidelně. „Tvrdil mi, že má ranč,“ naoko se rozčilí, když vzpomíná, na co ji ,sbalil‘. „Myslela jsem si, bůhvíjak to bude velký ranč, a ona to byla chatrč.“

Jinde než u rybníků snad Petra Mrhálka ani potkat nešlo. Ryby přitom nikdy nejedl. Bavilo ho chytat je a zase pouštět. Posledních pětadvacet let už však ani to ne.

„Jsem v rybářském svazu, vápníme rybníky, děláme výlovy, staráme se o všechno kolem toho,“ vysvětluje mi, v čem tedy rybaření bez prutu spočívá.

Útěkům do přírody neodolával už v dětství a povinnou četbou pro něj byli Foglar nebo London. Jeho láskou ale bylo vždycky hlavně rybaření. Přivedl ho k němu otec, což je to jediné, co mu přičítá k dobru. Jinak to byl podle něj ožrala a zarytý komunista.

Do přírody ale vyučený elektromontér utíkal i v dospělosti. Bývalou manželku ani děti tím nenakazil, takže vyrážel sám, s kamarády nebo s kroužkem mladých rybářů, který vedl. Zdi panelákového bytu mu byly až příliš těsné.

Do stavby nedávno shořelé chatky se pustil už pár let před důchodem. Pozemek, na kterém stála, má za symbolický peníz pronajatý od jeho majitelky.

„Jí stačí, že ho udržujeme. Ona ho dostala v prostituci.“

„V restituci,“ opraví ho družka, i když ví, že takhle perlí schválně.

Jelikož nevědí, co s pozemkem do budoucna bude, paní Alena si jako jistotu nechává byt v paneláku. „Ale chodím tam jenom prát a umýt se,“ říká. „To já se radši umyju tady,“ ukáže její partner na kamna, kde si ohřívá vodu do lavoru.

Soběstační tu jsou, jak jen to jde. Chovají slepice, kachny, mívali i prasata. „Pěstujeme hodně brambory, tři záhony česneku, tady mi bude vycházet celer,“ upozorňuje Petr Mrhálek na květináč u okna.

Postrádají vůbec něco? „Akorát peníze,“ narážejí na to, že na některé věci, třeba nový plot kolem pozemku, si po požáru museli půjčit. „Co naděláme. Máme aspoň dluhy. O ty nepřijdeme.“

„Jmenuju se Libor Macek a bydlím v tom stanu.“ Tak nějak se představil čtyřiatřicetiletý muž štamgastům v jedné vesnici poblíž Bystřice nad Pernštejnem, když mezi ně loni na podzim poprvé přišel.

Přijali ho dobře a jeho neobvyklé představení opětovali: „Já jsem z toho prvního baráku. Já bydlím támhle na konci…“ Už nějakou dobu si všímali, že jim za humny roste neobvyklá stavba, takže byli stejně zvědaví, kdo v ní vlastně bydlí.

„Sousedka nám říkala, že když jsme to už měli postavené, ale zrovna jsme odjeli, lidi chodili kolem a koukali nám do oken,“ říká Veronika, partnerka Libora Macka.

Na zvědavé pohledy jsou zvyklí. Než se na podzim přestěhovali na Vysočinu, bydleli tři roky v zahrádkářské kolonii u Brna. „Sousedi nám říkali UFO,“ směje se Veronika. Když si totiž večer rozsvítili, průhledný kulatý vršek jejich příbytku se rozzářil. „Aha, UFO je doma,“ ujišťovali se sousedi.

Jejich domov ale není ani UFO, ani stan, nýbrž jurta. Tradiční mongolské obydlí, které si tamní pastevci vždycky rozebrali a vzali s sebou tam, kam se přesouvali s ovcemi. Mladí partneři sice kočovat nehodlají, ale rozhodli se využít dalších výhod, které podle nich jurta nabízí. A bydlet by v ní chtěli ideálně celý život.

Je to trochu exotika, ale za exoty je ve vesnici nikdo nepovažuje. Naopak si oba pochvalují, že když potřebovali na stavbu půjčit bagr, sehnat dřevo nebo se připojit na elektřinu, vždycky někdo z okolí podal pomocnou ruku.

Veronika, která obývá jurtu častěji, protože je na mateřské s patnáctiměsíční dcerkou Miou, už kolemjdoucí ráda zve dovnitř, aby nemuseli jenom nakukovat. A tak jako já jsou překvapeni, že v tomhle „stanu“ se vlastně skrývá normální byt, jen bez příček a na kulatém půdorysu.

První otázka ale bývá většinou stejná: „A není vám tady zima?“ S úsměvem odpovídají, že není. O teplo se starají centrálně umístěná krbová kamna na dřevo, která jurtu během chvíle vytopí. Na druhou stranu je pravda, že když v noci vyhasnou, probudí se v zimním ránu třeba do deseti stupňů nad nulou.

Jejich jurta je originál, který si nechali dovézt. Expedice Libora Macka a jeho přátel v žigulících do Mongolska by možná vydala na samostatný článek. Výsledkem každopádně bylo jedenáct zakoupených jurt, které si nechali poslat v kontejneru po železnici.

V jedné chtěli mít zázemí pro kurzy v zimní přírodě, které Libor Macek spoluorganizoval, další byly určené pro prodej zájemcům. Když ale první jurta po zimním kurzu osiřela a do dalšího měla počkat rozebraná ve skladu, Veroniku napadlo: „Co kdybychom v ní zkusili bydlet?“

Pokud jde o vybavení, jedná se o kompromis mezi přírodou a civilizací. Mají tu tekoucí vodu, pračku nebo internet, na druhou stranu chodí ven na suchý záchod a myjí se v sedací plechové vaně ve vodě ohřáté na kamnech. „Tu jsem sehnal v antiku za tři sta korun,“ chlubí se Libor Macek, který se živí vedením vzdělávacích kurzů pro zaměstnance firem.

„A taky prodává jurty,“ dodává k tomu jeho partnerka. Podle odhadu Libora už jich v Česku stojí možná stovka. Bydlí v nich nejen rodiny, ale slouží třeba jako oblíbené zázemí lesních školek.

Ta jejich je z hlediska konstrukce klasickou jurtou, to znamená dřevěnou kostru, izolaci z vlněné plsti a dvě vrstvy opláštění, která se musejí pravidelně impregnovat. Pak odolají dešti, sněhu i ostrému slunci. Jedinou odlišností je dřevěná podlaha. Mongolové ji v suchém klimatu nepotřebují, u nás je nutná. Stejně tak se musí kvůli předcházení vlhkosti pravidelně větrat. „V jurtě se musí žít,“ shrnuje všechny požadavky Libor Macek. „Nemůže to být chalupa, kam přijedete na víkend.“

Oba partneři, kteří dětství strávili v paneláku, v ní skutečně žít chtějí. Jurta jejich velikosti (asi 50 m2) vyjde na 300 000 korun, dokoupili si k ní však i kus pastvin a lesa, plánují založit velkou zahradu a chovat zvířata. Všechno zapadá do jejich celkové životní filozofie, kterou jurta pomohla naplnit.

„Chceme být v kontaktu s tím, co se děje ve městě, v civilizaci, ale zároveň chceme mít možnost se od toho všeho oprostit.“