Hlavní obsah
Natalia Tumarec Foto: Milan Malíček, Právo

Ženy, ze kterých se staly strážkyně československých tradic

Natalia Tumarec žije v ukrajinské Koločavě. Domovem Anny Braslavcové je teď slovenská Bratislava. Aniž by se kdy viděly, mají jedno společné. Jejich dědečkové jim po sobě zanechali dědictví pevně spjatá s dobou vzniku a prvními lety samostatného Československa, díky nimž ony našly živobytí.

Natalia Tumarec Foto: Milan Malíček, Právo
Ženy, ze kterých se staly strážkyně československých tradic

Pro prvně jmenovanou (Natalia Tumarec) je oním klenotem čeština, kterou se její předek učil i od spisovatele Ivana Olbrachta, jenž Podkarpatskou Rus, tehdejší součást našeho státu, proslavil ve svém díle. Vždyť kdo by neznal Nikolu Šuhaje loupežníka.

Ta druhá - Anna Braslavcová - svůj poklad nalezla v receptech na unikátní kosmetiku, které její děda celý život sbíral.

Česky mluvící spojka v Koločavě

„Za všechno může děda, který se narodil v roce 1912. V necelých dvaceti se seznámil s Ivanem Olbrachtem (1882-1952, pozn. red.). Stali se z nich přátelé,” vypráví mi krásnou češtinou majitelka penzionu s restaurací v ukrajinské Koločavě. Stojí na místě původní československé četnické stanice, podle níž se také jmenuje.

Rozbitou silnici křižují starší vozy. Míjejí se s kravami, které právě míří domů. Horské údolí vypadá poklidně. Přesto se v něm letos vystřídaly již tisíce českých turistů. Většina z nich zavítala právě do Četnické stanice. Přespat v ní může naráz až padesát pět hostů. „Tahle sezóna je hodně dobrá,” hodnotí paní Natalia.

Ukrajinskou Koločavu proslavil spisovatel Ivan Olbracht. Jeho socha stojí před zdejší základní školou, jež se po něm jmenuje a kde je i jeho muzeum.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zkus tu češtinu!

Energická žena stále učí i na blízké základní škole nesoucí - právě díky ní - opět Olbrachtovo jméno. Uvnitř kromě žáků najdete malé muzeum, v němž nechybějí zmínky o nejslavnějším koločavském loupežníkovi Nikolovi Šuhajovi, který tu skutečně žil v letech 1898-1921. Právě jeho spisovatel učinil v roce 1933, vydáním svého románu, nesmrtelným.

Sympatická dáma, babička tří vnoučat, má jít za dva roky do pedagogického důchodu. Do té doby se v lavicích před ní vystřídají ještě desítky zájemců o češtinu. K našemu jazyku ji přitom zavedly zčásti osud a rodina, zčásti lenost.

„Vždy u nás tak nějak byl, díky dědovi. Mamka se za Československa narodila. A když jsem si měla na studiích ruštiny v 80. letech vzít ještě jeden slovanský jazyk v rámci slovanské filologie, volba byla jasná. Děda mi pak dělal všechny úkoly...” zavzpomíná.

Po roce chtěla češtinu opustit, ale její profesor jí tehdy řekl: Proč, proboha? Vždyť Češi se k vám vrátí. Za horami. Za Šuhajem. „Smála jsem se, že toho bohdá nebude. A vidíte, měl pravdu!” vypráví mi v restauraci, do níž snad každý český návštěvník Podkarpatí minimálně jednou zavítá. Tedy pokud tam rovnou nebydlí.

Na historickém snímku objímá Ivan Olbracht dceru Eržiky a Nikoly Šuhaje Annu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ostatně aby se tam Češi cítili jako doma, se snaží ze všech sil. Čepují tam dobré pivo, výborně vaří. Zdejší zdi zdobí také řada historických fotografií, ty novodobé už zachycují spokojené tváře ze všech koutů Česka.

Seznámila je láska

„O to, aby se u nás žilo líp, se zasloužil právě Olbracht. Do Koločavy dorazil v roce 1931. Zdejší chudoba ho až zaskočila. Napsal o ní, že je to Afrika v Evropě. Čest mu za to. Byl sice komunista, vím, že vy jste ho z literatury skoro vymazali, ale nám pomáhá doteď,” nepochybuje paní hostinská.

Její děda se s ním potkal náhodou. Měl tehdy čerstvě po studiích, vyučil se truhlářem, a proto patřil mezi místními k těm výjimečným, vzdělaným. Ač od sebe oba muže dělila více než generace, rozuměli si záhy poté, co se seznámili v domě židovské rodiny, kde Olbracht bydlel. Nataliin děda tam chodíval za svou milou, Nataliinou babičkou, jež tam sloužila. Vzali se pak v roce 1932.

To už koločavský rodák pomáhal spisovateli organizovat na zdejší hoře Strimbě letní tábory, kam přijížděli další slavní hosté z ČSR, třeba literát Vladislav Vančura. Filmařům zase vypomáhal při natáčení filmu Marijka nevěrnice. „Zatímco děda byl gramotný člověk, babička neuměla do konce života číst ani psát. Společně měli sedm dětí,” dodává Nataliin syn Olech, kterému Češi neřeknou jinak než Aleš.

Sto kilo hub na sušení

Právě on mamince s chodem stanice a muzeem pomáhá. Koncem září, kdy jsem přijela do Koločavy, obsluhoval v lokále, zatímco ona v kuchyni zpracovávala sto kilo hub. „Většinu z nich si sbírám. Podívejte se na mé ruce,” ukazuje prsty začernalé dlouhými hodinami čištění a krájení úlovků z lesů. Podobně jako v minulých letech počítá s tím, že i letos bude mít z tohohle množství kolem deseti kilo sušených hub, aby bylo z čeho vařit.

Mámě hodně pomáhá syn Olech.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Zkuste náš bramborák plněný smaženicí,” nabízí jednu ze specialit podniku. U hub ale nezůstává. Týdny předtím zavařovala borůvky, zpracovávala bylinky do vyhlášených čajů, do těch ovocných sušila bobule, které příroda, zahrádka urodila. Všechno se sní, vypije, o tom nepochybuje. Své české hosty má za ty roky přečtené velmi dobře.

Vzpomíná, že poprvé jich větší množství přijelo do Koločavy v první polovině 90. let. Tedy, nejprve je předešly dopisy s českými známkami, s českým obsahem. „Lidé psali, že hledají stopy předků, kteří u nás kdysi žili, pracovali... Tak jsem, ještě na psacím stroji, všem poctivě odepisovala. Nejdříve jsem tak česky psala, až pak se rozmluvila,” líčí.

Za šíření československého odkazu převzala Natalia Tumarec v roce 2012 z rukou tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga prestižní cenu Gratias Agit.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jídlo, štamprle za dolar

Čeští „pionýři” bydleli, kde se dalo. Ve škole, pod stany na zahradě. A Tumarecovi jim vyvářeli.

„U krajnice, na dvoře, rovnou na ohni. Boršč, brambory, guláš... Nosili jsme jídlo s mužem lidem i do hor. Tehdy se platívalo za porci dolar. Dostali jste za něj i štamprličku domácí vodky. Od té doby vše šlo nahoru snad stokrát,” srovnává.

K profesionalizaci služeb je dovedla koupě již zmíněné četnické stanice v srpnu 2000. Po Čechoslovácích sloužil objekt v 50. letech jako internát pro děti ze základky, které to měly domů daleko, později se v něm pořádaly kulturní akce.

„Jedné zimy v 90. letech sníh prolomil střechu. Od té doby chátral,” vypráví paní Natalia s tím, že rekonstrukce vlastně probíhá stále. Nedávno přibyla sauna. Hladké podnikání narušil, nejen jim, ukrajinsko-ruský konflikt v letech 2014-15.

„Na to, že u nás je bezpečně, museli Češi přijít sami. Začali se vracet v roce 2016,” říká. A kdo je jejím nejčastějším českým zákazníkem? „Studenti, senioři. Rodiny s dětmi, v zimě freerideři, za hezkého počasí motorkáři,” vypočítává.

Naopak z bývalé československé četnické stanice zbyly jen zdi. Jsou součástí penzionu, který paní Natalia provozuje.

Foto: Milan Malíček, Právo

O to, aby všechny stíhala obsloužit, se stará nyní hodně právě Aleš. Do Koločavy se vrátil z Kyjeva, kde působil jako vysokoškolsky vzdělaný umělecký malíř divadelních kulis.

Česko? Taková dobrá země

„Ovdověla jsem, pomoc jsem potřebovala. I když, já teď pracuju hodně a ráda, abych zapomněla na všechny soukromé stesky,” posmutní na chvíli paní Natalie. Ze splínů jí, jak dodává, pomáhají také časté cesty do ČR.

„Koločava je partnerským městem Semil, kde se Olbracht narodil, já tam tak byla několikrát. V červnu jsem se vrátila z Vysočiny, kde jsem učila s dalšími koločavskými pedagožkami češtinu,” popisuje a pochvaluje si, že tyhle výjezdy dost zjednodušilo zrušení víz mezi oběma státy.

Když se to tak vezme, pracuje pořád. „Jen pondělí mám ve škole volno. Jinak učím každý všední den. Čeština je sice nepovinný předmět, ale místním se hodí. Rodiče u vás pracují, berou k vám děti na prázdniny. Tak se alespoň domluví,” říká. „Já vůbec všechny ty, co hledají zaměstnání v cizině, posílám k vám. Jste pro mě taková laskavá, dobrá země.”

Utopený Gottwald

Model: děti s prarodiči doma, rodiče v cizině, je ostatně v Koločavě běžný. Tátu, mámu vídají párkrát do roka. „Oni jim pak zaplatí vzdělání. Všichni se stejně většinou vrátí, jsme tady doma,” shrnuje.

Silnou vazbu lidí na kraj dokládá i to, že tam stále žijí desítky potomků Šuhaje a Eržiky (1905-1987). Jejich dcera Anna, provdaná Štajerová, měla pět dětí, ty měly zase své potomky... Další dvě děti porodila Eržika svému druhému muži, Vasilovi. V téhle linii chodí již do Olbrachtovy školy její prapravnuci.

„I tohle vyprávíme v muzeu. Spousta věcí ale zůstává nejasná. Neví se ani, zda Šuhaj leží tam, kde má náhrobek. Existují i tvrzení, že Anniným otcem byl četník a že Šuhaje nezabili, ale skončil ve vězení v Leopoldově,” vyjmenovává Aleš část ze spekulací. Podle něj Čechy do Koločavy přivádějí nejen slavní milenci, ale i jiná věc: „S Koločavou to máte jako s rumunským Banátem. Snad všichni tam chcete jet.” Sám o nás rád také tvrdívá, že jsme jako národ prostě „toulaví a zvědaví”.

Z bývalé československé četnické stanice zbyly jen zdi. Jsou součástí penzionu, který paní Natalia provozuje.

Foto: Milan Malíček, Právo

Každého zájemce o přírodní krásy i o to, co v Podkarpatí z Československa ještě zbylo, Tumarecovi vítají: „Silnice se zlepšují. Dostanete se od nás do Polska, Rumunska, Moldávie. A z Košic vás do Užhorodu přiveze autobus. Budete-li chtít, můžete tam nasednout i na vlak a dojet až do Oděsy, k moři.”

Zdá se, že Češi na jejich slova slyší. Paní Natalie se smíchem přidává obsah jedné novoročenky, již dostala: „Hezký nový rok. A co ti přát? Připrav se na devět miliónů Čechů, kteří u tebe ještě nebyli.”

Nicméně teď na ni čeká jiný úkol: dekomunizovat Muzeum Ivana Olbrachta, jak si přejí české úřady. „To mě pobavilo snad ještě víc. Vždyť my jsme Klementa Gottwalda v řece utopili už v devadesátém šestém. A Lenina jsme vytáhli před školu, kde stojí dodnes, pravda, již s oloupaným nosem,” uzavírá.

Vzácné dědictví mi vydala knihovna

ANNA BRASLAVCOVÁ, 28

Foto: Milan Malíček, Právo

Krásná kurtizána, Andělská tvář nebo Hraběnčino sérum, to je jen malá ukázka nevšedních názvů produktů, jež tahle mladá dáma nabízí zákazníkům, respektive zákaznicím. Z jejich obalů na vás dýchne kouzelná atmosféra první republiky, ale receptury řady z nich ukazují i mnohem hlouběji do minulosti. Anna Braslavcová je získala jako dědictví po svém dědečkovi, vyhlášeném lékárníkovi Karlu Havlíkovi. A sama také mnohé z přípravků na pleš, tělo i vlasy používá.

„Dědeček zastával názor, že nejlepším léčitelem je příroda. Proto jsou naše výrobky eko a bio. Nicméně na žádné módní vlně se nevezeme. Čerpáme z kosmetických receptur lékárníků, babic, jejichž kořeny sahají až do 17. století,” vypráví pohledná slečna v bratislavské pobočce firmy nesoucí jméno jejího dědy. Na Slovensku od jara kvůli její expanzi i bydlí.

Německo-české stopy

Příběh jejich rodiny v sobě nese leccos z historie Československa. Váže se k lékárně U Anděla strážce v severočeských Hodkovicích nad Mohelkou. Založila ji v roce 1863 rodina Nowakových. A o to, aby její sláva pokračovala, se za první republiky, 2. světové války a socialismu postaral právě Annin děda. Jeho ruce, farmaceutické nadání a šikovnost pomáhaly proslavit podnik v širokém dalekém okolí.

Stejně tak, jako si lidé chodili pro jeho produkty, naslouchali jeho přednáškám z historie, o níž psal do novin, mluvil do rozhlasu. Navíc byl taky vynikajícím muzikantem, hrál na varhany, dirigoval, komponoval...

Nikdy se ani nijak netajil tím, že profesně čerpá z vědomostí svého německého předchůdce, jenž ho kdysi do oboru zasvětil a po němž také získal řadu unikátních receptur. Potomek původních majitelů lékárny Hans Nowak musel totiž v roce 1945 z ČSR odejít. Pan Havlík pak lékárnu úředně převzal v roce 1951.

Karel Havlík byl vyhlášeným severočeským lékárníkem. Jeho vnučku život před pár měsíci zavedl do Bratislavy.

Foto: Archív Havlíkova přírodní apotéka

„My jsme receptury pro potřeby zákazníků upravili. Některé suroviny už nejsou k sehnání,” vypráví slečna Anna a zmiňuje kohoutí hřebínky: „Obsahují velké množství kyseliny hyaluronové, umožňující mimo jiné vypnutí pleti. Hřebínky jsme nahradili aktivními, patentovanými látkami s klinickými studiemi, které posbíraly i několik odborných cen.”

Receptury ve švabachu

Množné číslo v řeči používá záměrně. Za Havlíkovou přírodní apotékou stojí od začátku rovněž Zuzana Krejčí. Kdysi se Anny ujala, když jí bylo v sedmnácti hodně, hodně těžko.

„Právě jí vděčím za to, jaká teď jsem. I tohle podnikání byl její nápad,” říká s tím, že ani bez Antona Fojtíka, otce nanotechnologií v ČR, a Lukáše Bartůňka by firma v roce 2013 nevznikla. Právě oni dávají původním recepturám, občas psaným v němčině a švabachem, moderní háv.

Slečna Anna upřesňuje, že vývoj prvního produktu, Havlíkova přírodního zázraku, trval skoro pět let. Začalo se s ním ještě před registrací názvu společnosti. Dělal se pěkně podomácku, v kuchyni. „Tam bylo vše: hrnec, voda a vařič. Občas se stávalo, že jsem na jedné plotýnce smažila řízky a na druhé paní Krejčí s panem Bartůňkem míchali krémy,” směje se.

Za pult prodejny, kde se od října 2014 krém prodával, se postavila také ona. „To liberecké obchodní centrum zrovna neprosperovalo. Zuzana říkala: Když přežijeme tady, tak už všude. A my tam stály a nabízely jeden jediný produkt. Nejhorší byly otázky typu: Co máte ještě?" ohlíží se s tím, že veškeré marketingové prognózy jim předvídaly nulovou šanci na úspěch...

Mýlily se. Stoprocentně přírodní krém se poměrně záhy na trhu uchytil. Otevřel dveře k vývoji a výrobě dalších věcí, od krémů po oleje a šampóny. Většina surovin na ně roste ve firemních zahradách v Chářovicích, čímž firma navazuje na další Havlíkovu tradici: nasbírat, získat si ingredience svojí pílí. Další berou od prověřených dodavatelů.

„Třeba makový olej, nejrůznější včelí produkty a cizokrajné oleje,” odhaluje něco z tajných receptur.

Krémy pro dámy i slečny

Na svého dědu si pamatuje jen matně. „Zemřel, když mi bylo pět. Nicméně i mně párkrát pomohl. Vyléčil mi mastičkou třeba odřené koleno.” Krémy míchal do posledních chvil. Receptury pak uchovával doma, v knihovně.

„Odmalička jsem milovala jeho úhledné písmo. Jeho deníky. Ráda jsem si v nich listovala. A tak když se mě babička v pokročilém věku zeptala, co chci zdědit, věděla jsem: knihovnu. Pro mě měla citovou hodnotu a ona zase věděla, že by ji příbuzní stejně vyhodili.”

O vznik, chod firmy se výrazně zasloužili i podnikatelka Zuzana Krejčí a významný vědec Antonín Fojtík.

Foto: Archív Havlíkova přírodní apotéka

Že jsou právě tyhle deníky vzácné, tehdy vůbec neřešila. Prarodiče zbožňovala a ty tlusté, často odřené svazky s nimi měla spojené. Literaturu ostatně milovali také oni, což děda dokazoval až poetickými názvy svého zboží. I tohle značka nesoucí jeho jméno převzala. Inspirací mu byly zákaznice.

Receptura na krém Krásná kurtizána tak skutečně za první republiky vznikala pro ženu pracující v nejmenovaném pražském vykřičeném domě, jež chtěla zůstat krásná. Andělská tvář má ještě starší kořeny. V 19. století ji umíchali pro dívku s hrudkovitou pletí.

„Příběhy k našim krémům patří, ovšem ne všechny vycházejí z dědečkových receptů,” podotýká slečna Anna s tím, že některé přidala i paní Krejčí. Velká sběratelka starých odborných knih, za nimiž neváhá vycestovat do ciziny.

Konzervanty? Ano, ale...

A kde tkví klíč k úspěchu na trhu? Ona sama doufá, že je to kvalita. „Současné módní nálepky typu eko, bio, bez konzervantů nepoužíváme. Vždyť třeba bez konzervantů by vám krém nevydržel. Jen používáme ty čistě přírodní: propolis, med, rozmarýn, sodnou sůl z levandule, ovocné kyseliny...” vypočítává.

Podle ní je důležité, aby se lidé, nejen dámy, vůbec zamýšleli nad tím, co na sebe mažou, čím se myjí. Látky obsažené v kosmetice totiž prostupují do jejich organismů. Je proto stejně důležitá pro jejich život jako to, co běžně jedí a pijí. Firemní politika myslí vedle konkrétních osob i na planetu.

„Obecně se snažíme využívat české suroviny. Palmový olej u nás nenajdete. Něco samozřejmě dovážíme, například makadamový olej,” pokračuje s tím, že mnohé asi překvapí jejich častá, pro laiky neočekávaná přísada: „obyčejná” brambora.

„Její extrakt má díky škrobu skvělé hydratační účinky, pokožku krásně zjemňuje. Skvěle funguje na zažívací potíže. Pro nás Středoevropany je navíc určitě lepší než kokosová voda, která zažívá boom. Zkuste si ráno jednu bramboru vylisovat, šťávu vypít, uvidíte, jak vám za tuhle péči tělo poděkuje,” přidává jednu z osvědčených rad našich babiček.

„A pozor! My netvrdíme, že po našich krémech omládnete o roky. Říkáme jen, že jejich používání záhy oceníte,” zmiňuje jiné z hesel Havlíkovy přírodní apotéky ta, jež teď své rodinné znalosti předává na již zmíněném Slovensku. Firma letos otevřela pobočky nejen v Bratislavě, ale i v Trnavě, Nitře, Košicích.

Korea, Bratislava, Vídeň

„Slovenky mě až překvapily. Mám pocit, že jsou k sobě kritičtější než Češky, vidí na sobě víc nedostatků. Kupují víc například speciální olej na celulitidu, krém na aknózní pleť. Češky jdou spíš po produktech, aby se udržovaly," zmiňuje rozdíly mezi ženami obou národů.

Vzápětí přidá téměř kuriózní zkušenost s Asiatkami. Konkrétně s Jihokorejkami. Až tam se ve velkém probojovala jejich Ranní maska. Pomohla jí náhoda. Při výletu do ČR si ji koupila tamní populární módní blogerka a byla s ní tak spokojená, že jí udělala až neuvěřitelnou reklamu.

„Najednou k nám v Praze začaly do obchodů chodit Korejky a s mobily v ruce cosi hledaly...," směje se.

Ohlédne-li se Anna Braslavcová za posledními měsíci, zjišťuje, že většinu času tráví na přednáškách, v prodejnách či „jen” u počítače. „Bydlím v krásné části Bratislavy, občas se jdu projít. Ale přiznám se, že mívám i víkendy, kdy si doma jen čtu. Jsem prostě někdy hodně umluvená, chci úplně vypnout,” dodává s tím, že mimo domovskou ČR bude ještě pár měsíců. Pak se uvidí, kam ji osud a firma zavedou.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků