Hlavní obsah
Šéfkuchař, gastronom a podnikatel, jehož hláškami se národ baví. Foto: Petr Hloušek, Právo

Zdeněk Pohlreich: Zdravé jídlo je mýtus

Byl to on, kdo rozvířil český gastronomický rybník. Se svým specifickým slovníkem vtrhl Zdeněk Pohlreich na obrazovky a z přípravy jídla udělal show. Jasně že není jediný. Ale každý si ho pamatuje.

Šéfkuchař, gastronom a podnikatel, jehož hláškami se národ baví. Foto: Petr Hloušek, Právo
Zdeněk Pohlreich: Zdravé jídlo je mýtus

Když končila vaše minulá show, prohlásil jste, že už dál v televizi strašit nebudete. Co se změnilo?

To víte, jsou to výroky, které řeknete v době, kdy toho máte plné zuby. Některé člověk časem přehodnotí a tohle se zrovna blbě odmítalo.

V čem pro vás bylo zajímavé vrátit se na televizní obrazovky?

Pořad Superšéf – 24 hodin do pekla a zpět byl trochu jiný než předešlé pořady, které se už možná dělaly trochu rutinním způsobem. Tady byla sranda a vtipné převleky.

Objevil jste v sobě šoumena?

Srandu mám rád.

V gastronomii se pohybuje velká spousta lidí, kteří kdyby tam nebyli, vůbec nic by se nestalo.

Procházíte mnoha restauračními kuchyněmi. Co vás nejvíc šokovalo?

Použil bych termín podnikatelská negramotnost. Podniká spousta lidí, kteří by asi měli dělat něco jiného. Je fakt, že jsem se dozvěděl více o tom, jak funguje český kapitalismus, a je to zajímavé.

Netváříte se právě nadšeně.

Není důvod. V gastronomii se totiž pohybuje velká spousta lidí, kteří kdyby tam nebyli, vůbec nic by se nestalo. Dokazuje to, jaký úpadek máme za sebou. I když výmluva na čtyřicet let socialismu se mi moc nelíbí, jsme už třicet let po něm na prahu jeho nové éry a reinkarnace.

Pořad Superšéf 24 hodin do pekla a zpět je návratem Zdeňka Pohlreicha na televizní obrazovky. O převleky v něm není nouze.

Foto: archiv FTV Prima

Jak jste prožíval období před listopadem 89 vy?

Jako všichni. Nemá cenu se k tomu vracet. Bída, zoufalství, izolace a chudoba. Bylo to nedůstojné.

V roce 1989 jste z Česka odešel. Jak jste se zorientoval na Západě?

Těžko. O spoustě věcí jsem nic nevěděl a oni je po mně chtěli. Musel jsem to dohánět. Ale měl jsem chuť pracovat a něco se sebou udělat, což se časem projevilo. Už tehdy tam byla gastronomie úplně jiná než tady.

Musel jsem si sehnat informace a pochopit, jak se co dělá. Naštěstí má gastronomie logiku, takže když jsem uměl něco uvařit v Čechách, pochopil jsem to i venku. Ale musel jsem si máknout.

Snášíte autority?

Musel jsem je snést. Není to pro mě těžké. Když má být proč, nemám problém. Nemohl jsem si navíc moc dovolovat, vždyť jsem se učil. Nešlo o to vytrubovat svoje názory, musel jsem držet hubu a krok a naučit se, co mi chybělo.

Jak se díváte na snahy modernizovat českou jídelní klasiku?

Je to ztráta času. Klasická jídla mají zůstat klasická. Kecy, že někdo umí udělat zdravou svíčkovou, nemají opodstatnění. Vsadím se, že nebude chutnat stejně jako ta takzvaně nezdravá. Zdravé jídlo je vůbec mýtus. Celé tajemství je podle mě ve frekvenci, s jakou se to či ono konzumuje. A taky kolik toho sníme.

Takže si jednou za čas můžeme dát chleba se sádlem?

Ještě nikdy nikoho nezabil. Fakt jde o míru, ta je rozhodující.

Jídlu se věnuje velká pozornost. Není to až přehnané?

Taková je doba a asi to nejsme úplně schopni změnit. Lidi se mají moc dobře a mají čas se zabývat i blbostma. A tak se v nich šťourají a myslí si, že nachází řešení. Je to částečně skrytá diktatura zdraví a toho, co by mělo být všeobecně správně.

Zástupy dobroserů nabízejí recepty na lepší svět. Mně ten současný ale vyhovuje.

Před pár lety se nesměla jíst vajíčka, dnes se jedí. Mléko? Celé generace na něm vyrostly, dnes je to špatně. Chleba se jedl odjakživa, dnes má kdekdo pocit, že to tak nemá být.

Borci v televizi vylezou před kameru s pytlíkem, o kterém tvrdí, že když si ho zalejete vodou, najíte se a ještě budete šťastní. Hledá se recept na instantní štěstí, což považuju za směšné.

Všeobecně je známo, co zdraví škodí a co mu prospívá. Jasně že když si dám každý večer pět panáků, je logické, že to není zdravý životní styl. Ale abych poslouchal někoho, kdo mi tvrdí, že je něco nezdravého na chlebu či mase, k tomu jsem nedospěl.

Něco jako diktatura dobrých úmyslů?

Je otázka, nakolik ty úmysly jsou opravdu dobré. Tím si nejsem jist. Zástupy dobroserů nabízejí recepty na lepší svět. Mně ten současný ale vyhovuje.

Některé studie uvádějí, že obsah lepku v mouce za poslední desetiletí stoupl až padesátinásobně.

Geneticky upravené potraviny jsou samozřejmě problém. Přesto si myslím, že se vymysleli noví strašáci. Dřív se lidi strašili, protože nechodili do kostela. Na to se teď kašle, tak se straší lepkem, moukou, solí a cukrem.

Jak se díváte na stravovací extrémy, třeba raw stravu (konzumace potravin, které nejsou tepelně upravené)?

Těžký úlet. Nevařené jídlo? Co mě na tom má bavit? Tam se neodehrává žádné kuchařské umění. Zachráníme planetu tím, že nebudeme ohřívat jídlo? Pokud chce být někdo vegan, ať je. Každý má svaté právo zničit si své zdraví, jak je mu libo.

„Že bych uvěřil, že je něco nezdravého na mase, k tomu jsem nedospěl.“ Foto z roku 2009, kdy byla vysílána první série pořadu Ano, šéfe!.

Foto: archiv Práva

Pokud ale maminky vnucují dětem, že z nich mají být vegani, nesouhlasím. Řeknu jedno slovo: rovnováha. Cesta nevede od pangejtu k pangejtu, jde o pestrost a přiměřenost. Mám pocit, že se tím trochu projevuje úpadek společnosti, která ztrácí schopnost řešit podstatné věci.

Vařené a syrové podle antropologů odlišuje civilizaci od barbarství.

No vidíte. Já bych podobné propagátory zavřel někam, kde se fakt nedá vařit. Vidím v tom kus pokrytectví a taky marketing. Já mám ale svůj rozum.

Vy možná ano, ale mnoho lidí se v záplavě protichůdných informací ztrácí.

Tak si můžou najmout kouče i na stravování. Za peníze jde všechno. Lidi mají mozek pasivní a čekají, kdo se jim do něj propracuje. Toho pak poslouchají.

Popište mi prosím vás poslední kulinářský zážitek.

V Budapešti jsme nedávno navštívili japonskou restauraci Nobu, což je světová značka. Je to řetězec, ale bylo to fajn, japonská kuchyně s maďarskou rukou. Byli jsme v podniku mého oblíbeného mistra, jehož jídlo jsme ochutnali už na různých místech světa.

Bydleli jsme v hotelu, kde je tradiční New York café, což je budapešťská ikona, 126 let stará nádherná restaurace z dob, kdy se ještě interiéry vykládaly zlatem. Budapešť je gastronomicky zajímavá destinace.

Na vašich stránkách jsem se dočetla, že přijmete spolupracovníky. Je těžké sehnat lidi, se kterými byste chtěl pracovat?

To víte, v socialismu se lidi shánějí vždy blbě.

Máme kapitalismus.

Ha, ha…Vůbec ne. Mnoho lidí nepochopilo, co to slovo znamená. Pamatuju si časy, že rozdíl mezi dobrejma a špatnejma byl ten, že dobrý makali a vydělávali peníze, a ti ostatní pískali kudlu.

A dnes chodí do práce všichni za podobné peníze. A to je problém. Kvalitních lidí je zoufale málo. Ze středoškolského vzdělání se dělá posvátná kráva, ale možná by z některých studentů byli spíš dobří řemeslníci.

Vy asi nemáte problém vyslovit i nepopulární názory. Měl jste někdy strach říct, co si myslíte?

Jasně že jo. Vím, kde žijeme. To víte, že si musím přemlít slova v hlavě, než se k něčemu vyjádřím.

Učíte se být diplomat?

Tak takhle bych to asi neformuloval, ale nemám chuť si dělat nepřátele.

Tomu se se svou přímočarostí asi nevyhnete.

Umím se korigovat. Je tu hromada věcí, o kterých by se mohla vést debata, ale já se záměrně nezapojuju. Nedělám si ale ani iluze, jak to může dopadnout.

Váš syn je taky kuchař. Shodnete se?

Ve všem ne. Snažil jsem se mu hlavně vysvětlit, že bez práce nejsou koláče. Náš Honza to chápe a naštěstí obdivuje normální lidi. Čte si knížky o podnikateli Warrenu Buffettovi a má rád auta, které mají silný motor. Je docela dobře možné, že ho za jeho názory někdo za pět let usmýká elektrokoloběžkou.

Byl jste přísný otec?

Vůbec ne. A udělal jsem chybu. Myslím, že výchova po dobrém nikam nevede. Má být přísná, sice plná lásky, ale realistická a důsledná. Nemyslím tím, že by měla být bez srdce a že by se děti měly mlátit od rána do večera. Myslím, že s tím bojuje zejména moje generace. Nedokázali jsme být přísní.

Když jeho manželka Zdeňka onemocněla rakovinou prsu, byla to zkouška pro oba. „Ten boj ještě stále vedeme,“ říká šéfkuchař.

Foto: Profimedia.cz

Čím to?

Vlastně se svých dětí bojíme. Máme pocit, že když na ně budeme hodní, že to bude mezi námi lepší, ale ukazuje se, že to není tak. I tady jde o míru jako ve všem.

Stál jste po boku svojí ženě Zdeňce, když procházela rakovinou. Co jste se v tom období nového dozvěděl?

Bude to znít srandovně, ale že žádná kaše není tak horká, jak se uvaří.

V životě potřebujete mít všechno, aby to za něco stálo. Ale uvědomili jsme si, že když není zdraví, není nic.

Jak to myslíte?

I s tím, co vypadá zpočátku nejtragičtěji, se dá bojovat. Ten boj ještě stále vedeme. Zdenička je silná holka a má dobrý sebeočistný mechanismus: dokáže nedělat si z problémů velkou hlavu. Nemůžu říct, že jsem byl ten, kdo ji každý večer držel za ruku a říkal lásko, bude to dobré. Já jí jen dal prostor a chápal jsem, že není v pohodě.

Moje podpora spočívala v tom, že jsem se postaral o rodinu v praktických věcech a přestal se divit tomu, že má občas divné nápady. Asi na ně má právo, když je jí blbě, že jo. A dál už si to vyválčila sama.

Změnil se díky tomu váš pohled na svět?

Určitě, a i u mojí ženy, zásadně. Ano, uvědomili jsme si, co je důležité. Na druhou stranu se říká, že peníze nic neznamenají. Ono to tak úplně není. V životě potřebujete mít všechno, aby to za něco stálo. Ale uvědomili jsme si, že když není zdraví, není nic. Takže je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků