Hlavní obsah
Fedora na hlavě Kláry Šugárkové dokazuje, že klobouk, který proslavily gangsterské filmy, sluší i ženám. Foto: Milan Malíček, Právo

Vymazlené klobouky, které dobyly svět

Ukazuje se v nich americká modelka Gigi Hadidová nebo Miss ČR roku 2009 Aneta Vignerová. Nosí je letušky, policisté, myslivci, příslušníci královských rodin, indiáni, vyznavači židovské i muslimské víry.

Fedora na hlavě Kláry Šugárkové dokazuje, že klobouk, který proslavily gangsterské filmy, sluší i ženám. Foto: Milan Malíček, Právo
Vymazlené klobouky, které dobyly svět

Klobouky a další pokrývky hlavy se v Novém Jičíně vyrábějí už 220 let, ale asi málokdo tuší, že i ve 21. století to v podniku Tonak vypadá skoro jako v manufaktuře.

Na jednom místě dělnice pomocí páry a vaku s nahřátým hrubozrnným pískem tvaruje krempu, jinde hbité ruce opalují nad plamenem přebytečné chloupky na polotovaru. U šicího stroje pak najdete ženu, která už na téměř hotový výrobek zpaměti vyšívá složitý vzor. Není divu, že klobouk vzniká několik dní.

„Většinu operací, kterých je dohromady na sto padesát, strojem nenahradíte. A protože učební obor kloboučník už neexistuje, pracovníci si musejí řemeslo předávat z generace na generaci. Někdy trvá i rok, než se nový zaměstnanec zaučí,“ říká výrobní manažerka firmy Tonak Dana Klečková.

Dana Klečková vysvětluje, k čemu slouží žraločí kůže.

Foto: Milan Malíček, Právo

A jako by atmosféru dávných časů chtěla ještě umocnit, ukazuje mi kus žraločí kůže, která se používá k vytahování vlásků z plsti, aby výsledek vypadal „chlupatější“.

S upadajícím lovem mořských predátorů je ale čím dál častěji nahrazována brusným papírem nebo kovovým kotoučem.

Dělníci už neumírají

„Když se popálím, jako první pomoc se chytnu za ucho a říkám si, že je to pohádkový plamen,“ usmívá se paní Alena, jejíž čelo pokrývá vrstva popílku. V Tonaku pracuje od roku 1975.

Jako vyučená kloboučnice už zvládla ledacos a momentálně se zabývá povrchovou úpravou spočívající mimo jiné v opalování. V dílně je horko, ale s průvanem se to nesmí přehánět, aby oheň nezhasl.

Podle zástupce ředitelky Muzea Novojičínska Radka Polácha v podniku dodneška najdete i stroje z 19. století. Některé pokusy o modernizaci technologií přímo selhaly. Dana Klečková objasňuje, že ne každá inovace musí znamenat zlepšení.

„Když jsme repasovali foukací stroj, který odděluje nečistoty od jednotlivých chloupků, a místo plastového ozubeného kola jsme dali kovové, začala se vytvářet statická elektřina a materiál příliš poletoval.“

Některé pracovní postupy se od 19. století moc nezměnily.

Foto: Milan Malíček, Právo

Stejně jako před tisíci lety se klobouky vyrábějí hlavně ze zvířecí srsti. Princip založený na zaklínění chloupků sice také přetrvává, ale na rozdíl od minulosti už neohrožuje život dělníků.

„Od počátku 20. století se nepoužívají některé nebezpečné látky, jako například jedovatá rtuť, do které se surovina namáčela, aby se chloupky dobře spojily. Kloboučníci z toho mívali černé prsty a umírali,“ podotýká Radek Polách.

Luxus ze zaječí srsti

Králičí kožky pocházejí od drobných chovatelů z tuzemska či okolních států, protože ty z velkochovů, kde zvíře roste moc rychle, nemají dostatečně kvalitní vlas.

Srst ze zajíců, která je považována za luxusnější alternativu, je u nás vzácnost, a tak se dováží z Argentiny. Vznikají z ní například velurové klobouky pro židovské klienty, kteří si potrpí na prvotřídní kvalitu a neváhají zaplatit i několik tisíc korun za kus.

Polotovary ze zaječí srsti pro výrobu židovských pokrývek hlavy.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Zaječí vlas, který stojí třikrát víc než králičí, je pružnější a dá se lépe upravovat, takže povrch klobouku je jemnější a lesklejší,“ vysvětluje Dana Klečková.

Na jeden takový výrobek přizpůsobený typicky oválnému tvaru hlavy jejich majitelů zejména z Izraele a z USA padne až dvanáct kožek místo obvyklých pěti nebo sedmi. Jak podotýká pracovnice marketingu Klára Šugárková, podnik surovinu využije se vším všudy. „Vlas zpracujeme a z kousků kůže připravíme biologické hnojivo.“

Srst ze zajíců, která je považována za luxusnější alternativu, je u nás vzácnost, a tak se dováží z Argentiny.

Informace, že by zvířata beztak byla zabita na maso, už v posledních letech některým zákazníkům nestačí. Pro ně pak přicházejí v úvahu vlněné pokrývky hlavy včetně klobouků, které tvoří asi dvacet procent produkce. Jsou sice levnější a prodyšnější, ale mají hrubší texturu. Někteří se zajímají i o bambule u pletených čepic a dávají najevo, že by místo pravé kožešiny ocenili tu umělou.

„Rozdíl v kvalitě je minimální, takže se jim budeme snažit vycházet vstříc,“ dodává Klára Šugárková.

Zmijovky se vracejí

Když už je řeč o vlně, v roce 2001 došlo ke sloučení Tonaku a strakonické firmy Fezko, která je známá svými pletenými produkty. Stále větší je zájem o legendární zmijovky všech možných barev a vzorů.

Každý rok míří na 250 tisíc kusů do Afriky, především do Nigérie, kde bývají chladné noci. Tam jsou však vyžadovány jiné vzory než klasická zmije po obvodu. Čím dál populárnější jsou čepice také v Česku, dokonce i u mladých. Mezi zákazníky najdete takzvané hipstery, kteří se nebojí přejímat nejnovější módní trendy.

O zmijovky mají zájem i Nigerijci.

Foto: Tonak

„Když se u nás muži zastaví a projeví zájem, partnerky jim většinou řeknou: Já ti to teda koupím, ale nikam v tom chodit nebudeš. Starší ročníky jenom poznamenají, že za jejich mladých let stála zmijovka dvacet korun, a teď pětistovku,“ vypráví s úsměvem Klára Šugárková a dodává, že černý kontinent, kam ve velkém putují rovněž muslimské pokrývky hlavy – fezy, rozhodně není jejich jediným exotickým odbytištěm.

Během 2. světové války se firma orientovala převážně na tropické vojenské přilby pro německý Afrikakorps nebo filtry do letadel.

„Peruánským indiánkám dodáváme klobouky podobné buřinkám. Tím, na jakou stranu si je nasadí, dají najevo, jestli jsou svobodné, nebo vdané.“ Z různých koutů světa přicházejí i „přízemnější“ zakázky, jako třeba klobouky pro letušky, policisty, pracovníky drah nebo hasiče.

V kategorii pracovních oděvů patří mezi unikáty ochranný klobouk pro zaměstnance hutí vyrobený z králičí srsti a vlny, který je opatřený nehořlavou povrchovou úpravou a větracími otvory.

Model jako má Beckham

Pokud se ještě na chvíli vrátíme do světa, nesmíme zapomenout na britskou či švédskou královskou rodinu, kam výrobky z Tonaku také pronikly. Nejde však o hotové modely, ale plstěné polotovary, se kterými pracují dvorní návrháři.

Módní ikony z ciziny inspirují i zákazníky doma v České republice. Kdo si totiž myslí, že soudobí majitelé klobouků se zhlédli ve filmech pro pamětníky, je na omylu.

Německá tropická přilba Afrikakorps

Foto: Foto Muzeum Novojičínska

„Přinesou například fotku bývalého fotbalisty Davida Beckhama a jeho ženy Victorie a ptají se, jestli jsou u nás k dostání podobné modely, jako mají oni,“ objasňuje Klára Šugárková.

Momentálně frčí pastelové tóny a černá, která je oblíbená už od založení firmy. Ani tvary se příliš nemění, nadčasová fedora – vpředu promáčklý klobouk s širokou krempou – je toho důkazem. Jako univerzální pokrývka hlavy, kterou si dneska může vzít jak muž, tak žena, je populární už od předminulého století.

„V jednoduchosti je krása a ta jednoduchost už tady byla,“ říká výrobní manažerka Dana Klečková s tím, že stovky forem, které si Tonak vyrobil ve vlastní dřevomodelárně, jsou pro současnou produkci víceméně dostačující.

„Pokud se něco mění, tak hlavně barvy a zdobení.“ Lidé u nás kloboukům pomalu přicházejí na chuť, ale stále si je prý berou zejména na zvláštní příležitosti, jako je návštěva módní přehlídky, vernisáže, dostihů nebo filmového festivalu v Karlových Varech.

Dámským kloboukům momentálně vévodí pastelové barvy.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Zákazníci často říkají, že klobouk je jako samostatné zavazadlo, ale to není pravda. Pokud mu v kufru uděláte dost místa a vycpete ho papírem, aby se nezdeformoval, stačí ho pak důkladně napařit nad rychlovarnou konvicí, položit na rovnou desku a nechat uschnout, čímž se zafixuje v původním tvaru,“ doporučuje Dana Klečková.

Před čtyřmi lety se začala firma, která devadesát procent produkce vyváží, více zaměřovat na tuzemské klienty. Otevírá nové prodejny a spolupracuje s módními návrháři, jako jsou Beata Rajská nebo Jiří Kalfař.

Jeden z novojičínských klobouků si v roce 1953 pořídil Winston Churchill. Teď je ve sbírce Národního muzea v Praze pod inv. č. H2-21202.

Foto: Národní muzeum

V roce 2020 dodá pokrývky hlavy zaměstnancům a VIP hostům českého pavilonu na světové výstavě EXPO v Dubaji.

První na světě

Dějiny novojičínské továrny na klobouky, která až do roku 1945 nesla jméno svých zakladatelů, rodiny Hückelů, jsou velkolepé. Už proto, že podnik za 220 let existence nepřerušil ani na jediný den svůj provoz, což je možná světová rarita.

V politicky vypjatých dobách jen pozměnil sortiment, takže například během druhé světové války se orientoval převážně na tropické vojenské přilby pro německý Afrikakorps nebo filtry do letadel.

Pohled na areál továrny na klobouky z počátku 20. století.

Foto: Repro foto Muzeum Novojičínska

Nejenže šlo o první kloboučnický podnik na světě, ale v rámci Rakousko-Uherska také o první firmu, která zavedla do výroby parní stroj. Brzy si vybudovala pozici jednoho z největších zaměstnavatelů v kraji, který v době obecného propouštění v polovině 19. století pracovní sílu naopak nabíral, mimo jiné z řad nezaměstnaných soukeníků a textilních dělníků. Po prusko-francouzské válce ovládla také trhy v zámoří.

„Majitelé měli velice dobře zvládnutou logistiku. Když byl Carl Hückel v roce 1876 na jedné z mnoha světových výstav ve Filadelfii, kde firma získala další ocenění, vybudoval tam zázemí pro získávání a transport bobří srsti. Zpátky se zase vozily hotové výrobky. Velurové a kovbojské klobouky a sombrera z Nového Jičína už v 19. století patřily ke špičce,“ vypráví tamní historik Radek Polách.

Ukázka prvorepublikové reklamy.

Foto: Repro foto Muzeum Novojičínska

Konjunkturu firma zažila před druhou světovou válkou, ale ani po znárodnění si pod novým názvem Tonak (TOvárna NA Klobouky) nevedla špatně. Vyvážela do více než padesáti zemí světa a začátkem 50. let minulého století si jeden klobouk pořídil i tehdejší britský premiér Winston Churchill.

V roce 1946 dostal při návštěvě Nového Jičína dárek prezident Edvard Beneš. Jeho klobouk je společně s jinými pokrývkami hlavy známých osobností vystaven v novojičínském muzeu.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků