Hlavní obsah
Vojtěch Dyk Foto: Tino Kratochvíl

Vojtěch Dyk: Baví mě spojovat lidi, kteří si mají co říci

Je obdařen mnoha talenty, přitažlivým zjevem, přemýšlivostí a usilovností. Do všech projektů jde naplno. Nejraději do těch, které sám vymyslí a zrealizuje. Třiatřicetiletý zpěvák, herec a producent Vojtěch Dyk prožívá Kristova léta plná tvůrčích plánů i naplněným osobním životem.

Vojtěch Dyk Foto: Tino Kratochvíl
Vojtěch Dyk: Baví mě spojovat lidi, kteří si mají co říci

Vaším dosud největším projektem je Bernsteinova Mše, v níž jste letošního 28. října zpíval s rakouským rozhlasovým orchestrem na pódiu prestižního Vídeňského koncertního domu.

Inu, abych to upřesnil, na základě té naší verze Mše se ozvali až z Rakous. Já byl rád, že se o ní dozvěděli i v krajině za Znojmem. Byla to ta původní velká verze s 300 účinkujícími, v té naší nás je devadesát. Uváděli ji ke stému výročí narození Leonarda Bernsteina.

A já, protože jsem měl celkem natrénováno, nebyl jsem až tak nervózní a bral jsem celé vystoupení v cizím prostředí spíš jako jakýsi druh hudební meditace. Bylo to osvěžující. Navíc si člověk v cizině zase vyzkouší být „nula“. Žádná očekávání, žádné předsudky, i za tím jsem tam jel.

Jak vás Mše napadla?

Když jsem skončil v Nightworku (populární hudební skupina, jejímž frontmanem byl do r. 2013 - pozn. red.), přemýšlel jsem, co by mě bavilo dělat dál, něco, co by spojilo herectví, tanec i zpěv, a nebyl by to muzikál. Vyšla z toho Bernsteinova Mše. Využil jsem toho, že jsem ji už znal, protože jsem v ní v roce 1997 na Pražském hradě vystupoval.

Je teď představení jiné než přede dvěma a půl lety?

Tak především formálně. Změnil se třeba dirigent, nyní diriguje Jan Kučera. A několik kolegyň nám oznámilo, že jsou v očekávání. Místo 90 účinkujících jich tam už vlastně bývá 93. Ty ženy hrají jinak. Za dva.

Jiný jsem i já. Je mi třiatřicet, Kristova léta, víc teď možná obsahu Mše rozumím. Nebo se spíš změnil můj pohled na věc. Dřív jsem usilovně v roli Celebranta lidi přesvědčoval, že mají věřit. To dělám stále, ale díky svým zkušenostem z posledních dvou let dokážu víc chápat i protistranu. Možná to teď je velkorysejší.

Říkáte, že jste jiný, než když vám bylo třicet. V čem?

Dospěl jsem? Dřív, i když jsem měl tři děti, jsem vlastně toužil být sám dítě. Postupně se zkrátka smiřuju s tím, že stárnu. Někdo si to zažije v pětadvaceti, někdo ve čtyřiceti, někdo v šedesáti. A někdo nikdy. Já to zažívám teď.

Považuju za důležité, aby člověk žil v harmonii se svým věkem. I když v sobě máte stále vnitřní dítě. I když se fyzicky cítíte na míň. Prostě si být vědom svých životních cyklů. Jinak hrozí, že začnete hrát sám sebe třeba ve dvaceti letech. V pubertě. To nechci, protože v umění to je hrozně poznat - přestává být autentické. Pravdivé.

Není vám líto, že jste dospěl?

Určitě ne, jdu tomu naproti. Rozkopal jsem svoje vnitřní základy a znovu je postavil tak, aby zůstaly jen ty opravdu pevné - láska, rodina, mít rád to, co dělám. Víc není třeba.

Obklopujete se třeba jinými lidmi než dřív?

Jsem teď raději obklopený méně lidmi. Těmi, s nimiž si mám co říct. Uvědomíte si, že přátel není potřeba tolik, ale spíš méně, a hlavně jde o to, mít čas být s nimi přítel, čas pečovat o přátelství. Baví mě spojovat lidi, kteří si mají co říci. I to mě pak dělá šťastným. Ale stále nesmíte zapomínat na sebe.

Leonard Bernstein napsal Mši na přání Jacqueline Kennedyové u příležitosti otevření Kennedyho centra ve Washingtonu v roce 1971.Vojtěch Dyk je nyní koproducentem a představitelem mladého kněze v novém nastudování bratří Cabanů.

Foto: Tino Kratochvíl

Z čeho asi šťastný nejste, je pozornost, kterou vás a vaši partnerku zahrnuje bulvár.

Já to vlastně nevnímám, když někdo chce být parazitem a dělat práci, která nemá vůbec žádnou hodnotu, tak mu to nemůžu brát. Je to jeho volba. Můžu se snažit tím, co dělám, inspirovat lidi, aby si místo lživého časopisu koupili pravdivou knihu.

Ale je fakt, že jsou to prostě novodobí estébáci, sledují, fotí, odposlouchávají. To jsou praktiky StB, zase se nám tahle móda vrací. Dokonce i v politice. A je pravda, že když fotí moje děti, tak se peru.

Naši kluci nemůžou za to, co si jejich rodiče vybrali za povolání. Je to ale bohužel v nás. Málo se staráme o své zahrádky. Vždycky nás víc zajímá, co se děje na té sousedovic. Směšné.

Otočme raději list, jak se vaše dozrání projevuje v hudbě?

To se teprve uvidí. Pořád směřuju k založení vlastní kapely. Určitě bude něco s B-Side Bandem, s nímž poslední léta zpívám. Určitě budu spolupracovat s Ondřejem Pivcem (v New Yorku žijící světově uznávaný jazzový varhaník, klávesista a skladatel - pozn. red.).

Chtěl bych si udělat recitál klasické hudby, na jaře budeme hrát s ostravskou Janáčkovou filharmonií, ve Vídni jsem mluvil o společném projektu i s basbarytonistou Adamem Plachetkou. Mám plány nejmíň na dalších pět let.

Všechno si to vymýšlím sám, takže to musím i zprodukovat a sehnat peníze. Nepřijdu sice k hotovému, ale zase je cesta k tomu naplněnější. Jen mám s věkem stále větší pocit zodpovědnosti za všechno, na čem se podílím. Neumím být jen „výkonným umělcem“, který přijde na zkoušku a udělá, co má.

Narážíte na své angažmá v Národním divadle?

Na Národní náhodou vzpomínám hezky. Přišel jsem tam hned po DAMU. Role, které jsem tam hrál, mě bavily a šel jsem do toho s velkou energií. Nebyl jsem na angažmá závislý finančně ani pracovně, protože jsem vedle toho měl kapelu Nightwork. Přestalo mi ale vyhovovat být součástí nějakého systému.

Chtěl jsem věci dělat podle svého. Totéž se pak stalo v Nightworku. Měl jsem už hodně jiné práce a nechtěl se věnovat jen skupině. Z obou systémů jsem odešel. Na oboje přitom už teď vzpomínám rád.

Takže revival Nightworku nebude?

Já nevím, teď to neřeším. Dokážu si představit, že si uděláme nějaký koncert, ale představovalo by to hrozně práce. Nestačilo by přehrát staré písničky. Možná bych byl ale rád, kdybychom to někdy udělali, protože moje děti si ty písničky zpívají a nikdy je neslyšely naživo.

Zjistil jsem, že spoustu práce teď dělám jen kvůli nim. Například jsem nadaboval Grinche (animovaná americká komedie o mrzoutském zeleném skřítkovi - pozn. red.), i když jsem toho měl v té době hrozně moc. A teď se těším, jak na to všichni vyrazíme do kina.

S rodiči, literárním historikem a haškologem Radko Pytlíkem (90) a nakladatelkou Věrou Dykovou (66), pocházející z rodu básníka Viktora Dyka.

Foto: Profimedia.cz

Projevují se u nich múzické sklony?

To si pište, jedna múza u nás střídá druhou. Jeden tančí, druhý hraje na piano, třetí je na tom výborně zase ve sportu.

Stačíte jim s fyzičkou?

Zatím je ještě všechny přeperu. (smích) Hodně mi teď s fyzičkou pomohl Holmes (muzikál Ondřeje Brzobohatého Legenda jménem Holmes - pozn. red.), při zkoušení jsem shodil asi pět kilo. Po každém představení mám pocit, že jsem odehrál tři fotbalové zápasy.

Jaké budou vaše letošní Vánoce?

Doufám, že hlavně klidné. Poslední půlrok jsem toho měl opravdu hodně. Zkrátka takový ty obyčejný věci. Koledy. Jablka. František. Takový ty základy Vánoc.

V čem pro vás spočívají?

Aby rodina byla v lásce pospolu, nezavalena materiálnem, ne?

Logisticky to u vás při frekvenci prarodičů a druhých tatínků nebude o vánočních svátcích snadné.

Naštěstí nemáme problém se všichni sejít najednou dohromady. Naposledy jsme takhle byli o Velikonocích. Bylo nás asi patnáct - od pětiletého Lojzy přes mého 90letého otce po Tánina bývalého manžela, jeho bratra a jejich ženy a děti a rodiče.

Seděli jsme všichni u jednoho velkého stolu se spoustou dobrého jídla a hráli jsme hru na filmy. Lojza třeba hrál Mickeyho Mouse, můj táta nějaký němý film z roku 1931. Tohle bych chtěl zažít víckrát.

Oba pocházíte z jiného rodinného zázemí. Bylo vaše pojetí Vánoc nějak odlišné od paní Táni?

Když jsme je spolu trávili poprvé, opravdu se ukázalo, že jsme je dosud každý prožívali jinak. U nás se slavily naprosto tradičně - kapr, stromeček, všichni doma u stolu. Táně byly tradice a místo konání trochu jedno, hlavně že jsme byli spolu. Na to jsem ochotně přistoupil.

Chodíte na půlnoční?

Kvůli dětem ne, pro ně by bylo už moc pozdě. Je tam taky hrozně lidí. Mě baví chodit do kostelů, když tam nikdo není, a mohu se tam v klidu „usebírat“ a meditovat. Bohužel jsou teď kostely většinou zavřené.

Nechápu, že nějaký vysoký církevní činitel nebouchne do stolu a nenařídí, aby se kostely lidem zase otevřely. Na druhé straně mi je jasné, že se tam kradou sochy a obrázky, že se ztratila úcta k symbolům víry, nebo spíš církve.

V muzikálu Legenda jménem Holmes ztělesňuje jak slavného londýnského detektiva, tak spisovatele Arthura Conana Doyla. V roli bytné, paní Hudsonové, vystupuje Ivana Chýlková.

Foto: HDK - David Kraus

Pamatuji si jedno podzimní ráno, kdy jsem rozvezl děti do škol a školek, byl to takový ten hodně náročný start dne, a já najednou stál před kostelem sv. Ludmily na náměstí Míru. Bylo otevřeno, nikdo tam nebyl a já se tam rozezpíval. Obrovsky mě to nabilo. Od toho přece kostely jsou.

Táňa mi tuhle poslala video ze křtu dcerky jedné naší kamarádky. Sedělo se pak u dlouhého stolu a kněz promlouval o celé rodině, věděl o nich všechno od jejich narození, mluvil tak krásně a moudře, že to rozechvívalo srdce. Tak by to mělo být, to dává víře smysl. A víra je dobrá.

Křtiny už máte také za sebou, co svatba?

Pro mě to je papír, důležité je, abychom spolu byli šťastní a věřili si.

Netoužíte pokleknout před svou vyvolenou a zeptat se, zda si vás vezme?

To už jsem několikrát udělal!

A jaká byla odpověď?

Víte, že si to vlastně nepamatuju? Asi něco v tom smyslu, že uvidíme. Taky k tomu nikdy nedošlo. Jsem sice romantik, ale zároveň v tom nespatřuju nic, co by ovlivnilo náš vztah. Jestli to má být, bude to.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků