Hlavní obsah
S druhým manželem, filmovým producentem Jiřím Kounickým, a synem Matyášem Foto: archiv Vlastiny Svátkové Kounické

Vlastina Svátková: Moje kniha má pomoci ženám, které o sobě pochybují

„Nejzásadnější novinky za poslední tři roky? Vdala jsem se a mám třetího syna,“ usmívá se šestatřicetiletá herečka Vlastina Svátková, která se objevila třeba v bondovce Casino Royale nebo ve filmu Gangster Ka. Věnuje se i psaní, právě vydává svoji třetí knihu Prostor pro duši. Jde v ní až na dřeň svých strachů, starostí, pochyb, ale i nadějí a lásek. „Láska neznamená, že to vždy bude jednoduché,“ tvrdí v ní například.

S druhým manželem, filmovým producentem Jiřím Kounickým, a synem Matyášem Foto: archiv Vlastiny Svátkové Kounické
Vlastina Svátková: Moje kniha má pomoci ženám, které o sobě pochybují

Chtěla bych, aby život prostě plynul a já nemusela každý den řešit nějakou novou překážku. Chtěla bych umět být v klidu, když se ke mně někdo chová bezcitně, chtěla bych být natolik v pohodě, že mě už nikdy nikdo nebude moct ničím zranit, protože budu vědět, co za tím doopravdy je.

Tohle například píšete ve své knize. Nakolik se vám to daří?

V momentě, kdy jsem si uvědomila, že mohu svůj život nahlížet i takto, vystupuju mnohem efektivněji. Dříve jsem jednala často podvědomě a nerozuměla sama sobě ani ostatním.

Vědomé jednání je podle mě klíčem ke všemu. Uvědomovat si, co se děje. Proč jednám tak, jak jednám, proč můj partner říká to, co říká, a proč se kvůli tomu cítím mizerně.

Je to výhoda, že je i váš druhý manžel Jiří Kounický u filmu?

Ano, je, můžeme se vystřídat u dětí. S nadsázkou ale říká, že by nejraději z oboru odešel a vyráběl limonády. Je produkční a to se náramně hodí. Vše umí zařídit a nic pro něj není problém. Takového partnera potřebuju, protože jsem dost nepraktická. Umím mnoho věcí vymyslet, ale kancelářské a účetní práce nejsou moje parketa.

Ve své knize odkrývá herečka své obavy, strachy i nejistoty.

Foto: archiv Vlastiny Svátkové Kounické

Kde se berou takoví muži? Tedy kde jste se seznámili?

Na dotočné seriálu, kde jsem hrála. On na něm nepracoval, pozval ho jeho kamarád, který dělal asistenta režie. Asi jsem se mu líbila a on mě chtěl svému kamarádovi Jirkovi ukázat, aby mu posvětil, že jsem fajn a že to se mnou může zkusit. Jenže jakmile nás seznámil, začali jsme se bavit my dva spolu. Kamarád naštěstí Jirkovi zůstal. A já taky. (směje se)

Přeskočila tehdy jiskra?

Ne, nepřeskočila. Nebyla jsem na vztah připravená a ani si nikoho nehledala. A on taky ne. Bavili jsme se spolu jako dva nic neočekávající lidé, a možná právě proto jsme si sedli, že jsme na sebe nehráli žádné svádějící hry a tanečky. On se mi nedvořil a já nic neočekávala. A tak jsme si opravdu hezky popovídali. Svěřila jsem se mu, v jakém se nacházím rozpoložení, a pak jsme se rozešli.

Za pár dní mi napsal, jestli si nechci zahrát badminton. Kdysi ho hrál závodně a já jednou jako malá u babičky na dvorku. Ideální kombinace. Naivně jsem si myslela, že by to mohlo být pozvání na rande, že takhle originálně mě ještě nikdo nepozval. Tak jsem šla, koupila si speciální tenisky do haly a dorazila.

Jenže pak on dorazil mě, tedy spíš uhnal tak, že jsem týden necítila pravé zápěstí. Žádné rande, prostě reálný badminton. A pak se mi už neozval. Kupuju si tenisky, málem se roztrhám, a on mi ani nenapíše, jestli jsem v pohodě? Další idiot, myslela jsem si…

V malé roli se objevila i v seriálu První republika.

Foto: archiv ČT

Jak po takovém entrée došlo ke svatbě?

Poslala jsem mu mail, že tohle se nedělá. Odepsal, že tomu nerozumí, že si chtěl jen zahrát, nic víc. Za tři týdny se ozval, že by se mnou chtěl jít na večeři. A jestli mám ještě zájem. Od té doby jsme spolu. Už to budou tři roky.

Máte doma smečku tří minichlapíků a jednoho velkého. Jaké to je pro křehkou ženu?

Nemám srovnání, když má žena v jedné domácnosti kolem sebe ženy. Mně přijde normální, že všude běhají kluci. Mají takové ty typické klučičí projevy, že se bijou, třískají hračkami, neradi prohrávají a kontrolují, koho mám radši.

Pořád bojují, to je u nich normální. Neočekávám, že by byl doma klid. Když je ticho, něco se děje. To zpozorním. Buď jedeme na šití s rukou nebo teď naposledy jsme šli do botanické zahrady na klidnou procházku a Kryštof si rozsekl hlavu, když si sedl na zábradlí. Prostřední syn je specifický, protože zakopne i na rovině.

Vlastina Svátková Kounická

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Naučila jste se kvůli nim třeba značky aut?

Ne, protože brzy pochopili, že jsem především žena a že mě do určitých věcí nemá cenu tahat. Když potřebují něco takového probrat, jdou za Jirkou. On jim dokonale rozumí a umí si s nimi skvěle povídat o klučičím světě, o akčních hrdinech a počítačových hrách. Já počítačové hry nemusím, žere to čas a vždycky se děti pak chovají tak nějak divně nervózně.

Vraťme se k vaší knížce. Jak byste ji charakterizovala?

Je postavená na mých vlastních zkušenostech. Má pomoci ženám a dívkám, které o sobě pochybují, cítí se divné, nedostatečné, neváží si samy sebe, nemají dobré vztahy v rodině nebo s muži.

Touhle knížkou s názvem Prostor pro duši jim chci pomoct. Ukázat jim jednu sice těžkou, ale krásnou cestu k přijetí života takového, jaký je, a dokonce se naučit mít ho ráda a radovat se v něm.

Jenže vy vypadáte momentálně velmi šťastně. To se vám to pak mluví.

Každý máme něco, co bychom chtěli změnit a vylepšit. A často je to chyba. O tom je ta knížka. Že jde o to, přijmout se takový, jaký jsem, nestydět se za sebe a nehonit se zbytečně za dokonalostí, které se stejně nedá dosáhnout. Je to jen cesta k depresi.

Má tři syny, Adama (11), Kryštofa (7) a Matyáše (1,5).

Foto: archiv Vlastiny Svátkové Kounické

Čeho si ještě všímáte?

Hranic a potřeby jejich vytvoření. Až nedávno jsem pochopila, že vytvořit si je znamená, že se mám ráda. Že si sama sebe vážím. Doteď jsem neuměla říkat ne. Bylo to pro mě nepříjemné, svíral se mi žaludek, že někoho odmítám.

Nebo říct, že se mi něco nelíbí? Těžko! Vždy jsem myslela víc na to, jak se cítí druhý člověk, než jak se cítím já. Až později jsem si začala klást otázku, nakolik jsem ale pravdivá sama k sobě? Tohle téma jsem si musela zpracovat a teď vím, že když se to povede, jde se životem mnohem radostněji a jednodušeji. To se týká mnoha žen.

Mám tam i kapitolu týkající se sebehodnoty. Popisuji příběh s jedním svým bývalým přítelem. Je smutně komické, kam až jsme my ženy někdy schopné zajít. V tom, aby nás někdo měl rád. Sdílení mých zkušeností je hodně otevřené a autentické. Fascinují mě případy lidí, kteří se propadli na dno a zase se dokázali dostat zpět do života silnější než kdykoliv předtím.

Kde berete čas na psaní?

Ta kniha nebyla hotová za měsíc. Trvalo to dlouho, než vznikla. Sbírala jsem materiál a pak ho ladila. Na rozdíl od předchozích knížek jsem si tuhle vydala sama. Intenzivní práce byla zejména s tím, aby vznikla.

Musela jsem si hledat tiskárny, porovnat jejich ceny, řešit grafiku, korektorku, založit si e-shop. Což jsem nedomyslela, a teď jej musím přestavět, aby se mi párovaly faktury. Zatím vypisujeme každou zvlášť, což mi bere nejvíc času, někdy i do čtyř do rána. Každou knížku dlouze připravuji k odbavení. Inu, zkušenost.

Můj muž říká, že by to udělal jinak, že by si nejprve vše zjistil, připravil, promyslel a zjednodušil, zatímco já jdu do všeho po hlavě a nepřemýšlím, jaké to bude mít následky.

Radila jste se s ním?

Ne. Když jsem to dělala na začátku vztahu, tvrdil, že mám mít svou vizi, vědět sama, co chci. Tak jsem to přijala jako fakt a i teď jsem si vše vymyslela sama. Abych mohla být hrdá, že jsem to zvládla. I když tím svým, o něco komplikovanějším způsobem.

Proč jste zvolila titul Prostor pro duši?

Vznikl náhodně z fotky, kde plavu mezi dnem a hladinou. Evokuje, že chvilku jsme na dně, chvíli nahoře nad hladinou, šťastní a spokojení. A také že má smysl najít rovnováhu někde uprostřed.

Po boku Hynka Čermáka si zahrála ve dvoudílném filmu Gangster Ka.

Foto: Bioscop

Herectví jste odsunula stranou?

Ne, jen jsem přestala tlačit na pilu a přestala brát všechno, bez zamýšlení se, jestli mě to bude bavit a naplňovat. Přestala jsem brát role jen kvůli tomu, abych byla vidět a psalo se o mně. A tím se mi šíleně ulevilo.

Teď mě čeká hlavní role v celovečerním filmu. Je to skutečný příběh jedné ženy, a i když je děsivý, může se stát kterékoliv z nás.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků