Hlavní obsah
Václav Kuneš Foto: Petr Horník, Právo

Václav Kuneš: Přijde mi fantastické, že národ žije tancem

Tanečník a mezinárodně uznávaný choreograf současného tance Václav Kuneš (43) ani na minutu nezalitoval, že kývl na nabídku usednout v porotě populární taneční soutěže StarDance. „Sedím a dívám se na tanec, jemuž se věnuji celý život. Sobotní večery se tak zabývám svým koníčkem. Ideální!“ pochvaluje si.

Václav Kuneš Foto: Petr Horník, Právo
Václav Kuneš: Přijde mi fantastické, že národ žije tancem

Překvapila vás nabídka na porotcování?

Velmi, ale uvítal jsem ji. Prožíval jsem zrovna období, kdy jsem potřeboval změnit na chvíli prostředí. V minulé sezoně jsem měl šest premiér, které se sice všechny povedly, ale už jsem byl na hranici vyhoření.

Nebál jste se, že se kolegové budou na vaši účast v porotě zábavné soutěže koukat skrz prsty?

Nejsledovanější program sobotního večera na veřejnoprávní televizi, který se věnuje tanci - na to se přece nikdo z oboru nemůže dívat spatra! Je mi jedno, jestli to je tanec společenský, klasický nebo sportovní. Přijde mi fantastické, že národ tyhle týdny žije tancem.

Divák může po několik měsíců sledovat, jak krásná to je disciplína a jaká to je zároveň dřina. Místo toho, aby se díval na nějaký seriál, posuzuje, čí taneční výkon se mu líbí, a čí ne.

V porotě, kde vedle něho zasedli Tatiana Drexler, Radek Balaš a Zdeněk Chlopčík, je k soutěžícím spíše laskavý.

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

Co vy a společenský tanec?

Tančím rád na různých večírcích a nerad tancuju sám. Baví mě partnerský tanec a je mi jedno, zda to je valčík, nebo samba. Chodil jsem na plesy a od tanečních partnerek jsem se naučil, co bylo třeba. A šlo mi to.

V hodnoceních kladete větší důraz na partnerskou souhru než na to, zda někdo dodržuje nášlapy.

Snažím se nevycházet z čistě profesionálního hlediska, ale spíš vidět výkony z pohledu diváků. Stejně jako oni vidím v sobotu večer jednotlivá vystoupení v přímém přenosu poprvé. Snažím se definovat, co mě na nich baví a co mi nesedí.

Dotkla se mě, nebo ne? Klouzaly někomu nohy kvůli botám, nebo kvůli špatnému postavení těla? Neplandala jedna ruka zapomenutá ve vzduchu?

Berete také v potaz pravidla jednotlivých tanců?

Musím mít o nich samozřejmě přehled. Jsem si ale vědom, že tam vedle mě sedí odborníci na slovo vzatí Tatiana Drexler a Zdeněk Chlopčík, a nemám ambici se pouštět do hodnocení toho, zda někdo našlapoval na špičku, nebo na patu.

Vypadá to, že jste v porotě za „hodného“.

Z mnohaleté práce s lidmi vím, že despotický přístup nepřináší pozitivní výsledky. Soutěžící především velmi obdivuji, že se do toho pustili, a jak tvrdě na sobě pracují.

To, že páru víc sedí standard, nebo latina, se pozná po prvních dvou kolech. Nechávám se překvapit, jak se pár lepší, nebo si řeknu, že jsem už v tomhle kole od něj čekal víc. Pak se snažím poukázat na to, na co by se měli příště soustředit.

Tipujete, kdo by mohl vyhrát?

Ano, ale neřeknu kdo. Soutěž je neskutečně vyrovnaná a přízeň diváků nevyzpytatelná. Tím to je tak napínavé. Líbí se mi, jak se o tom lidé baví, je to pomalu jako fandění při olympiádě. A stejně jako u fotbalu nebo hokeje jsou všichni nejlepší trenéři, všichni tomu rozumějí. Když se koukám na fotbal, taky přesně vím, jak by měli hrát.

Jako choreograf při přípravě představení The Watcher v Divadle La Fabrika. Tanečníci ze čtyř zemí v něm za doprovodu kapely Please The Trees dokazují, že „nejdokonalejší technologie na světě je naše vlastní tělo“.

Foto: Petr Horník, Právo

Nezaskočil vás přímý televizní přenos?

Jeviště je svým způsobem také přímý přenos. Mám zkušenost třeba z pařížské opery pro 1800 lidí nebo z vystoupení na náměstí v italském Miláně pro 15 000. Tohle je jiné.

V čem?

Když před diváky tancuju, vyjadřuju se svým tělem, jak to dělám pětadvacet let. Mluvení přece jen není moje disciplína. Učím se to.

Tuším od koho.

Ano, moje partnerka (moderátorka TV Nova Kristina Kloubková - pozn. red.) mě dost péruje. Jak vidíte, nosím si s sebou od ní cvičební texty na rozmluvení. Kristinka se to taky musela učit, má stejnou taneční konzervatoř jako já. Obdivuju ji, jak dobře to zvládla.

Co vám vytýká?

Musím si postěžovat, že je na mě přenos od přenosu přísnější. Kritizuje dýchání, posazení hlasu. „V klidu, zřetelně,“ opakuje.

Najdete ve StarDance inspiraci pro svou práci?

Různé odkazy na společenský tanec jsem už ve svých choreografiích několikrát měl. Využívám je tam, kde potřebuji eleganci, plynulost, pohybovou synchronizaci, partnerské spojení. Je možné, že se mi třeba za rok něco ze StarDance vynoří v mysli.

Kudy vedla vaše cesta k tanci?

Děda a babička hráli v České Lípě ochotnické divadlo. Děda hrál obvykle krále, babička chůvu. Všichni tři jejich synové, tedy můj táta a jeho dva bráchové, se zabývali společenským tancem.

V neděli odpoledne jsme se vždycky dívali v televizi na taneční soutěže. Od první třídy jsem měl v družině vychovatelku Marcelku, která, abychom se tam nenudili, založila taneční kroužek. Následovala lidová škola umění, kde mi doporučili přijímačky na osmiletou konzervatoř. Od deseti let jsem tam studoval tanec. V osmnácti jsem uspěl v konkurzu do Nederlands Dans Theater (NDT) v Haagu, který vedl Jiří Kylián (světoznámý choreograf, v letech 1975 až 1999 umělecký ředitel NDT - pozn. red.).

S tanečnicemi z 420PEOPLE se představil v přímém přenosu i divákům StarDance.

Foto: ČT - Mikuláš Křepelka

Moc jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu, NDT jsem znal z pár videokazet. Bylo to čtyři roky po revoluci, poprvé jsem letěl letadlem, poprvé jsem byl sám v cizině, poprvé jsem se musel sám o sebe starat, vařit si.

Hned první rok jsme objeli celý svět, 120 představení ročně. Po jedenácti letech jsem začal Jiřímu Kyliánovi asistovat.

Proč jste se před osmi lety vrátil do Česka?

S kolegyní Natašou Novotnou jsme v roce 2007 založili taneční soubor 420PEOPLE (telefonní předčíslí pro ČR), já byl v Haagu, Nataša už v Praze.

Začínali jsme s pár představeními v roce, pak se nám začalo dařit a přibývalo jich a mně se už nechtělo pokaždé se vracet do Holandska. Potřeboval jsem taky mít přehled o taneční scéně v Praze. Bylo mi jasné, že pokud se chceme posunout dál, musím se sem přestěhovat.

Proto se rozpadlo vaše manželství s japonskou kolegyní?

Ne, do Prahy odešla celá rodina. Oba jsme měli hodně práce i mimo Holandsko a shodli jsme se, že je jedno, budeme-li do světa jezdit z Haagu nebo z Prahy. Dcerka Aine tady chodila do školky, začala krásně mluvit česky. Pak se ale naše manželství rozpadlo a Aine, které je teď jedenáct a půl, už nemluví česky, ale japonsky a anglicky.

Jak jste s ní v kontaktu?

Díky technologiím to aspoň nějak jde. Píšeme si anglicky. Na základě našich textových zpráv vzniklo představení Královna víl, které teď uvádíme v Praze. Uvažuji v něm o tom, jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů.

Do Japonska za ní létám dvakrát až čtyřikrát do roka. Dokážu si to naplánovat, i když teď na podzim jsem kvůli StarDance nemohl jet. Spojuji to i s prací. Za poslední dva roky jsem tam dělal dva taneční projekty na českou klasickou hudbu s padesátičlenným orchestrem - Smetanovu Vltavu a Dvořákovu Novosvětskou.

Jeví dcera po rodičích taneční vlohy?

Je velmi muzikální, krásně zpívá. Balet taky dělá, ale tvrdí, že spíš se bude věnovat jako máma a táta současnému tanci. Zároveň chce být zvěrolékařkou. Ví, že se proto musí dobře učit, a tak nosí ze školy pěkné známky.

Nedávno mi řekla, že se dozvěděla, že tady máme moc dobrou veterinární školu. Hned jsem ji začal hledat: veterinární fakulta je v Brně a dá se tam studovat v angličtině.

Už rok tvoří zamilovaný pár s moderátorkou (a spolužačkou z taneční konzervatoře) Kristinou Kloubkovou.

Foto: Profimedia.cz

Jste stále aktivním tanečníkem?

Vystupuju, když vím, že divák nebude nijak ochuzen. Už si vybírám. Tancuju v Královně víl a v Máji, který děláme jako 420PEOPLE s Davidem Prachařem na Nové scéně Národního divadla. Pouštím se jen do toho, co fyzicky zvládnu a v čem zúročím svůj věk. Stárnutí není nic, čeho bychom se měli bát.

Ani ve vašem oboru?

Ano. Určitě nevyběhnu na jeviště v bílých elasťákách a nebudu si hrát na to, že tančím prince. To, že znám dobře svoje tělo, mi umožňuje ho jednoduše rozcvičit a připravit přesně na to, co potřebuju. Bez zbytečností a oklik. Dokážu pak odehrát představení tak, že se druhý den ráno normálně zvednu z postele.

V nějakých pětadvaceti do toho někdy vlítnete tak, že se další den nemůžete hýbat.

Uměl byste ještě všechny ty baletní piruety a zvedačky?

Uměl, ale nevím, jestli by se na to dalo koukat. (smích) Klasický balet miluju, i když jsem ho vlastně nikdy profesionálně nedělal. Od školy se věnuji jen současnému tanci.

Proč?

Už na škole mi bylo jasné, že jakkoli mám klasický balet rád, nevládnu dispozicemi, které jsou k němu nezbytné. Naučil jsem se to, mohl jsem jít do Národního, ale trápil bych se. Poznal jsem, že moje přednosti jsou jinde, a myslím, že jsem je využil. Přál bych mladým tanečníkům, aby si své přednosti uvědomili co nejdřív.

Kdy jste vy přišel na to, kudy vede vaše cesta?

Na konzervatoři jsme se v rámci výuky dívali na videokazety s významnými choreografiemi a najednou se tam objevila Stamping Ground (slavná Kyliánova choreografie na hudbu Carlose Cháveze z roku 1983 - pozn. red.). Úplně mě to ohromilo. „Jsem už na téhle škole sedm let a tohle ještě neumím,“ říkal jsem si, „takhle bych se chtěl umět hýbat.“

Vrátí se vaše partnerka Kristina k tanci?

Chodí teď na naše workshopy, je vidět, že to má v krvi. Takže kdo ví.

Jak jste se dali dohromady?

Známe se z konzervatoře, ale pak jsme se 25 let neviděli. Náhodou jsme na sebe před rokem v jednom baru natrefili a ona se mě přišla zeptat, zda jsem „ten ze školy“. Já jsem o tom, co dělá, nic nevěděl a jen tak jsem ji pozval na Královnu víl. Za pár dnů jsem ji doprovázel na předávání Českého slavíka. Tam mi poprvé došlo, že je známá moderátorka a jaký mediální zájem je s tím spjatý.

Kristinka má šestiletou dceru, časově náročné povolání, já jsem na tom podobně, takže čas, který můžeme trávit spolu, je pro nás vzácný.

Jako tanečník vystupuje v Královně víl (vlevo). „Inscenaci bychom chtěli věnovat našim dětem, rodičům a partnerům, kterým začneme říkat, že je máme rádi, až ve chvíli, když už jsou od nás příliš daleko,“ říká.

Foto: Pavel Ovsík

Jak bude vypadat váš život po StarDance?

Uděláme si s Kristinkou malé Vánoce, protože na svátky včetně Nového roku budu v Japonsku. Moc tam Vánoce neslaví, jedu hlavně za dcerou.

Využijete popularity, kterou vám role porotce přinesla?

Chtěl bych přispět k tomu, aby český divák věděl o tanci víc než jen Labutí jezero, Harapes, Kylián, StarDance. Aby věděl, že se současného tance nemusí bát, že to není nějaké nesrozumitelné konceptuální umění. Věřím v pohyb, jeho energii a udělám všechno pro to, aby pronikl k co nejvíc lidem.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků