Hlavní obsah
Sanitka zrovna přivezla řemeslníka, který spadl z výšky. Pro zdravotníky motolského urgentu docela běžný případ. Foto: Jan Handrejch, Právo

Urgentní příjem - luxus, jehož někteří pacienti vědomě zneužívají

„Už jede to trauma? Ještě ne?“ ptá se vrchní sestra kolegů na recepci urgentního příjmu. Záchranka jim hlásila, že je na cestě s pacientem, který si způsobil úraz pádem z výšky. Zatím nic bližšího. Na to, že tu má být každou chvíli, je na oddělení překvapivě klid. „Všechno už je připravené - box, přístroje, personál, aby vše navazovalo,“ ujišťuje mě vrchní sestra Renata Všetečková.

Sanitka zrovna přivezla řemeslníka, který spadl z výšky. Pro zdravotníky motolského urgentu docela běžný případ. Foto: Jan Handrejch, Právo
Urgentní příjem - luxus, jehož někteří pacienti vědomě zneužívají

Případ je hlášený v 11.54. O několik minut později sanitka zastavuje před vchodem do oddělení urgentního příjmu dospělých Fakultní nemocnice v Motole v Praze. Asi pětačtyřicetiletý řemeslník má montérky i ruce bílé od vápna nebo barvy a už ze sanitky krční páteř zafixovanou límcem. Vmžiku ho obklopí zdravotníci.

„Jste v Motole na urgentním příjmu, my se o vás postaráme,“ uklidňují pacienta, který je evidentně v šoku a třese se po celém těle.

„Raz, dva, tři,“ opatrně ho šest mužů uchopí a přesune na nemocniční lůžko. Když je svlečený a přikrytý, lékař se s ním pokouší komunikovat: „Co vás bolí? Ruce? Ještě něco? Odkud jste padal?“

„Teď nastane vyšetřovací proces, každý ví, co má dělat. Zabezpečí ho, pak pojede na cétéčko a ještě se sem vrátí,“ uvádí mě do obrazu vrchní sestra.

Priorita od jedné do tří

V lůžkové části oddělení je k dispozici dvanáct míst. Kromě spadlého řemeslníka se tu nachází třeba starší muž, jehož sem přivedl vysoký tlak a zvracení. A za chvíli záchranáři přivážejí mladou ženu s diagnózou hyperventilace. Ačkoli se tváří na umření, nejde o nic vážného. Má potíže s dýcháním, což mohl způsobit stres či hysterický záchvat.

CT je přímo na oddělení. Slečnu, která v práci upadla a ztratila vědomí, tak není potřeba nikam vozit.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Další pacienti s lehčími obtížemi se střídají v ambulancích hned u vstupu. V malém zákrokovém sále chirurg zašívá cizinci hovořícímu anglicky tržnou ránu na prstech pravé ruky.

Bowling se může zdát jako bezpečný sport, pokud vám někdo nehodí kouli na nohu, ale právě při něm se mu úraz stal. Prsty mu nejspíš nešly z koule při odhozu vyndat. Je to drobnost, se kterou není potřeba, aby si poležel v lůžkové části.

Pacienty třídí kvalifikovaná sestra na recepci, zadává je do systému a podle jejich obtíží jim určuje prioritu pro ošetření. „Jednička je život ohrožující stav - lékař musí vidět ihned. Dvojku musí lékař vidět do 60 minut. A trojka může čekat neomezeně dlouho,“ vysvětluje Renata Všetečková.

Čekání s banalitami

Čísla vidí na obrazovce pouze personál, pacienti nikoli. Naštěstí, dalo by se říct. I tak si totiž mnozí stěžují, že v čekárně tráví věčnost. Co teprve kdyby viděli, že si je sestra na recepci, která je vůbec hromosvodem všech nálad pacientů, dovolila zaškatulkovat mezi trojkaře…

„Většina lidí si myslí, že je to urgentní příjem proto, že přijdou urgentně na řadu. Někdo dokonce psal stížnost ve smyslu: Co je to za urgentní příjem, když jsme tady tři hodiny čekali?“ vzpomíná primář oddělení Jiří Zika. „A přijde s červeným flekem na noze tři dny po tom, co ji něco kouslo. My ji samozřejmě ošetříme, ale vysvětlíme, že má tu nejnižší prioritu.“

Podle primáře je v cizině běžné, že méně naléhavé případy čekají osm, dvanáct hodin i déle. „A nikdo tam nekřičí. Tady čekají dvě hodiny a už píšou stížnosti.“

Doktor Marek Dvořák přistupuje vlídně ke všem pacientům. Toxikomanka se psem však o pomoc nestojí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Lidé sem navíc často chodí třeba i s obyčejnou chřipkou, což rozhodně není to, kvůli čemu tohle špičkové oddělení vzniklo. Jeho posláním je pečovat o pacienty s náhlým, tedy urgentním zhoršením zdravotního stavu. Nehledě na to, jestli je přiveze sanitka, nebo dojdou sami. Dá se přirovnat k pohotovosti, kam přijdete, když se vám večer znenadání udělá zle.

S tím rozdílem, že urgentní příjem funguje 24 hodin denně, má vlastní personál a vybavení, včetně čtyř boxů pro kritickou péči. Kvůli EKG, rentgenu, CT nebo menším chirurgickým zákrokům se už nemusí s pacientem běhat po areálu. Je to malá nemocnice v nemocnici.

„Nejčastější obtíže jsou kardiální a neurologické příčiny, bolesti břicha, intoxikace, komplet úrazy včetně dopravních nehod, pokusy o sebevraždu,“ vyjmenovává vrchní sestra. Na oddělení pracuje už od jeho otevření v roce 1999. Tehdy začínali s jednou místností a dvěma lůžky, v současné podobě s 22 lůžky bylo slavnostně otevřeno letos na jaře.

Ministerstvo zdravotnictví při té příležitosti slíbilo investovat podobně i do dalších státních nemocnic. Budování urgentních příjmů je trendem v celém světě, v Česku fungují mimo Prahu třeba v Brně, Ostravě, Olomouci nebo Hradci Králové.

Metrem pohodlně a zbytečně

Stálá služba, příjemné prostředí, zkušený personál. Urgentní příjem je svým způsobem luxus, jehož někteří pacienti vědomě zneužívají.

„Minulý týden jsme se tu dohadovali s jedním pánem. Přišel v deset večer a řekl, že ze zákona má právo, abychom mu zavolali specialistu z ortopedie. Přitom ho koleno bolelo už čtrnáct dní. A nehnul se odsud,“ popisuje situaci vrchní sestra.

„Konečně můžeme dýchat čistý vzduch,“ oceňuje vrchní sestra Renata Všetečková nové plynové masky. Při očistě některých pacientů bývají nezbytné.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Já nevím, jestli na to ze zákona má právo, ale nikdo nemá čas se s ním hádat,“ říká k tomu primář Zika. Sestra na recepci často doporučí vyčkat do rána a jít nejdřív k praktickému lékaři. To však naráží na jiný problém.

„Polovina lidí řekne, že praktika nemá, protože v Praze jen pracuje a bydlí jinde v republice. Nebo řeknou, že ho vůbec nemají, což přitom podle zákona nesmějí,“ říká Renata Všetečková. Podle primáře Ziky se tak z urgentního příjmu stává jedna velká ordinace praktického lékaře.

Nárůst počtu pacientů ještě navýšilo otevření stanice metra hned u nemocnice letos v dubnu. Loni ošetřili 16 tisíc pacientů, letošní průměr se drží kolem dvou tisíc měsíčně. Většina nových pacientů je z Prahy 6, přes kterou nové metro jede, ačkoli nemocnice spadá pod pátou městskou část. Na nějakou rajonizaci se však podle zdravotníků bohužel už dávno nehraje.

Očista pacientů i personálu

Na urgentním příjmu nesmějí odmítnout nikoho, přestože to stojí čas, peníze a mnozí pacienti jen zabírají místo vážným případům a zdržují personál. Tím spíš, že podle odhadu Renaty Všetečkové až 30 procent klientely tvoří opilci, narkomani a bezdomovci.

„Když řekne, že má bolest na hrudi, a my víme, že kecá, stejně musíme udělat komplet všechna vyšetření,“ vysvětluje a vede mě do místnosti, jedné z těch nově vybudovaných, pro očistu pacientů. Buďme konkrétní: pro očistu bezdomovců.

Tenhle bezdomovec je v nemocnici jako doma. Tentokrát si dýchnul, jindy odmítne, sebere se a odejde. A za pár dní ho tu mají zase.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Možná si to dovedete představit - bývají zavšivení, zasvrabení, pokálení, pozvracení, mají na sobě staré hadry. My je svlékneme, naložíme do sprchy, kompletně oholíme, aby nám nezanesli vši do nemocnice.“ Kdo jim s takovými lidmi pomáhá? „Nikdo,“ podiví se té otázce. „Sanitář a sestra si oblečou skafandry a jdou na to. Stávalo se nám běžně, že se u toho pozvraceli.“

To už je naštěstí minulost. Plynové masky s filtry na organické pachy, které se jí podařilo sehnat, si nemůže vynachválit. Do té doby to byl očistec i pro personál.

Jen zlomené ruce

Kolem třinácté hodiny přivážejí záchranáři do boxu číslo pět asi osmnáctiletou dívku. Pracuje v bistru, udělalo se jí nevolno, ztratila vědomí a upadla. Nikdy dřív se jí to nestalo. Přiznala, že včera večer vypila hodně alkoholu a že je nevyspalá. Doktor Marek Dvořák si k ní sedá a snaží se věci přijít na kloub.

Kontrast mezi stresovanými pacienty a lékaři, kteří v klidu řeší každý případ, je zjevný. Zatímco dívka prožívá možná jedny z nejhorších chvilek v životě, protože neví, co s ní je, primář Zika nahlédne do boxu a svému mladšímu kolegovi oznámí: „Tak já jdu na oběd.“

„Dobrou chuť,“ odpoví doktor Dvořák a pokračuje ve vyšetřování: „Už se vám to někdy stalo? Těhotná nejste? Nějaké léky berete?“

Pak dívku odešle na CT mozku. „Ztratila vědomí, do toho měla křečový stav. Tak se může projevovat první záchvat epilepsie,“ popisuje mi.

Na světě jsou i první snímky řemeslníka, který spadl z žebříku. „Víme, že nekrvácí do hlavy, do břicha, nemá nic hrozně polámaného. Bude mít asi zlomené ruce. A taky bouli na hlavě,“ říká doktor Dvořák, který svoje služby na urgentu střídá s prací u záchranky. A moc si to pochvaluje.

„Je to takové hezky komplexní. Na záchrance vidím pacienty v jejich prostředí doma s rodinou a takovou tou hysterií kolem, zatímco v nemocnici jsem u následné péče. Na výjezdech jsem sám, je to trochu adrenalin, zatímco tady si můžu kohokoli zavolat, jakoukoli odbornost, kdybych si nevěděl rady.“

Na obrazovce svítí seznam pacientů ošetřovaných i čekajících, jejich diagnóza a priorita ošetření (barevný sloupec). Jména pacientů jsme rozmazali.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Zmíní i to, že pacientů v ohrožení života je na urgentním příjmu méně, než by si laik mohl myslet.

„Typický pacient je starý nemocný člověk, kterému se zrovna zhoršilo jedno z jeho chronických onemocnění. Případy, kdy bezprostředně zachraňujeme život, jsou tak jeden dva denně,“ upozorní mě, jako by to bylo málo. Mně to připadá dost.

Stálá klientela

Sotva se sestřičkami proberu stálé hosty, tedy bezdomovce a alkoholiky, jeden z nich se jako na zavolanou nechává přivážet na vozíku. Je opilý a zapáchá na několik metrů. Úraz hlavy svítí na obrazovce v seznamu pacientů jeho dnešní výmluva.

„To je furt dokola, foukněte si.” „Nebudu foukat,“ hádá se asi čtyřicetiletý muž se sanitářem Davidem Valešem, který ho s kolegy dostal na lůžko. S tímhle člověkem už má svoje zkušenosti. Záchranku mu obvykle volají kumpáni, když někde zkolabuje. Sám přitom tvrdí, že do nemocnice nikdy nechce.

„Minule ho kluci záchranáři hledali tři hodiny po lese, pak ho přitáhli sem, on za pět minut přeskočil ohrádku a šel pryč,“ říká sanitář a po krátkém boji se mu ho podaří přimět, aby nadýchal do přístroje: 3,52 promile. Rekord mimochodem drží dvacetiletá slečna, která nadýchala 7,2 promile a přitom byla docela v pohodě a ještě zvládala bavit personál.

Doktor Václav Mála se uvolil a jde pacienta vyšetřit. Následuje absurdní dialog:

„Dobrý den, co se vám stalo?“

„Dostal jsem bejsbolkou.“

„A kdy?“

„Dva dny zpátky. Moje přítelkyně, nevím, kde je.“

„To vám udělala vaše přítelkyně?“

„Ne.“

„Tak jak to souvisí s přítelkyní?“ pokračuje lékař se svatou trpělivostí ve výslechu.

„S přítelkyní to souvisí tak, že se rozešla s chlapem, dostala od něj taky a vypadá úplně stejně.“

„A ten chlap vás udeřil?“

„Ve spánku.“

„Ve spánku? A jak víte, že vás udeřil?“

„My jsme se probudili a skákali jsme ze zdi.“

Kdo odebere psa?

Krátce po bezdomovci hlásí sestra na recepci, že záchranka přivezla toxikomanku, která chtěla skočit z balkónu. V náručí má psa a nechce ho za žádnou cenu pustit.

„A to chtěla skočit i s ním?“ prohlásí někdo z personálu a vrchní sestra jde volat policii, aby jim se zvířetem pomohla.

Oddělení urgentního příjmu dospělých má centrální recepci a celkem 22 lůžek včetně ambulantní části. Šéfuje tu primář Jiří Zika.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jsem svědkem grotesky o tom, jak opilá toxikomanka, v náručí svírající jezevčíka, zaměstná čtyři republikové a městské policisty, tři pracovníky nemocniční ostrahy, několik sanitářů, zdravotních sester, jednoho lékaře a pracovníka odchytové služby z útulku v Troji. Ten jediný se nakonec ukáže jako způsobilý psa odebrat. Když žena pochopí, že o psa dočasně přijde, prohlásí, že zavolá příbuzným, aby si pro něj přijeli.

„Kde bydlíte?“ ptá se vrchní sestra. „Co je vám do toho, dámo?“ odsekne toxikomanka a pak dlouho předstírá hledání mobilu.

Odebrání psa nakonec zvládá bez scén. Zatímco zvíře končí v útulku, ona putuje do stejného boxu, který před chvílí opustil bezdomovec. Z něho se na konci vyšetření stal čipera, chodil po místnosti a někam telefonoval. Při odchodu za doprovodu ostrahy se ještě zastavil u doktora Mály.

„Pane doktore, já mám teďka holku. Kde se dělají testy?“

„Na Bulovce,“ odkáže ho lékař na nemocnici, kde testují na HIV, a dodá: „Děláte nám tady z toho estrádu.“

Doktor Dvořák později najde v záznamech, že toxikomanka už tady byla loni v září. Uvedla, že má žloutenku, byla agresivní a skončila na záchytce. To samé ji čeká teď, protože v jejím stavu ji žádný psychiatr nemůže zpovídat, jestli a proč chtěla skočit.

Je zoufalé, kolik špičkových zdravotníků dokážou taková individua zbytečně zaměstnat a proč vůbec mají směřovat nejdřív do nemocnice.

Nuda jak pro koho

Mezi dva groteskní případy se vklínil i jeden vážný. Čtyřicetiletý muž si elektrickou bruskou téměř amputoval čtyři prsty na pravé ruce a rozřízl si levou nohu nad kolenem. K nemocnici ho přivezlo auto, celou dobu je při vědomí. Obskakuje ho snad deset lidí.

„Dáme vám něco proti bolesti. Radši se na to nekoukejte, ať se vám neudělá úplně blbě,“ radí pacientovi doktor Dvořák, zatímco sanitáři sundávají zkrvavené oblečení a sestry přinášejí obvazy. Jedna z nich má starost i o mě: „Kdyby vám bylo nějak špatně…“ Ujistím ji, že to není nic, co bych už neviděl v amerických lékařských seriálech. Jen ta krev je skutečná.

Na oddělení už je slušný šrumec, snažím se hlavně nepřekážet. Za slečnou, která upadla v práci, se přišel podívat neurolog. Do řemeslníka, který spadl z žebříku, se trochu zhurta pustí přizvaný traumatolog.

„Nechte toho, já vám jenom chytnu prsty a vy u toho hekáte,“ pokárá ho, nejspíš v předtuše toho, že to bude ještě horší. Vzápětí mu začne „kroutit“ rukou, až ze sebe pacient vydává táhlé uhuhuhuhu! Dílo se podařilo a lékař zvesela prohlásí: „Tak jste to přežil, už to jenom zasádrujem a bude to dobrý.“

Zatímco u některých případů je trocha krve i křiku, jiné jsou nenápadné, zato možná ještě vážnější. K večeru přivážejí ženu, ročník 1954, s příznaky možné mrtvice.

„Jednáme s ní, jako by ji měla,“ říká Marek Dvořák a diagnóza se po nezbytných vyšetřeních vzápětí potvrdí. „Drobná cévní mozková příhoda v oblasti mozkového kmene. Teď čekáme na to, až se pro ni uvolní místo na neurologické ,jipce‘,“ informuje mě.

Že by tahle pacientka patřila k těm jednomu až dvěma, jimž tu podle odhadu doktora Dvořáka denně zachrání život? Možná. A třeba přijdou ještě dramatičtější případy v noci, kdy už bude po dnešní dvanáctihodinové směně doma. „Byla to klidná služba,“ konstatuje.

Pro mě byla dramatická dost, přesto slyším jednoho sanitáře nahlas si postěžovat: „Pane bože, to je dneska nuda!“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků