Hlavní obsah
Tereza Bebarová Foto: Petr Hloušek, Právo

Tereza Bebarová: Chci se naučit být víc ženou

„Čas mi běží jinak, někdo má vrchol ve dvaceti, já to směřuju na stovku,“ směje se čtyřiačtyřicetiletá herečka, která se před rokem stala podruhé maminkou. Dřív pro ni bylo prioritou divadlo, teď to jsou dcery. Občas si od nich odskočí, jako třeba k moderování soutěže Peče celá země. „Byly to orgie,“ přiznává.

Tereza Bebarová Foto: Petr Hloušek, Právo
Tereza Bebarová: Chci se naučit být víc ženou

Čí kuchyně se vám jako první vybaví v souvislosti s pečením?

Babiččina. Moje maminka pekla, peče, a péct bude, ale s babičkou mám pečení spojené nejvíc. Pekla ve své troubě, se kterou to neuměl nikdo jiný než ona. V domě nebyla voda, musela si ji složitě nosit ve kbelících. Měla sice bojové podmínky, ale její štrúdly či překládané koláčky jsou v mých vzpomínkách ty nejlepší.

Občas mě přijela hlídat a vodila mě do školky. Byla to zajímavá žena. Žila na jižní Moravě a velmi aktivně: pořád někam jezdila vlakem a do devadesáti i na kole. Dožila se téměř 103 let. Měla jsem ji moc ráda.

A co vaše kuchyně a pečení?

Mám ráda vůni, když se peče, ale sama tomu moc nedám. Z mnoha důvodů. Jistě i proto, že jsem líná. Ale kdybych pekla, tak bych to jedla. A kdybych to jedla, nebyla bych štíhlá. A protože chci být štíhlá, nejím pečivo vůbec.

Opravdu vůbec?

Mouku jsem z jídelníčku vypustila. Umím být na sebe i přísná, a tak pečivo nejím už nějaký pátek. Odbourala jsem chleba i rohlíky, dám si jen opravdu výjimečně. Ovšem když se točila Peče celá země, nešlo neochutnat. To byly opravdu orgie. Ochutnávali všichni, i já. Ale vím, že delší ochutnávky by měly neblahé důsledky včetně dopadu na zdraví.

Pořadem Peče celá země provází s Václavem Koptou.

Foto: ČT – Mikuláš Křepelka

Měla jsem období, kdy jsem se naučila péct a bavilo mě to. Bylo mi však líto vyhazovat zbytky, ty pak člověk raději sám sní, a to nebylo dobré. A nepekla jsem excelentně, nemám potřebnou praxi, a i když jsem se snažila, moje vánočka byla trochu pokřivená.

Co tedy mlsáte?

Občas si zajdu k nějakému vyhlášenému cukráři a dám si dobrý moučník. Anebo ulamuju tmavou čokoládu. Vánoční cukroví máme jen symbolicky. Ochutnám od maminky vanilkové rohlíčky, zkonstatuju, že jsou moc dobré, a to je vše.

Mám ráda kypré, kynuté věci, bábovky, větrníky, chleba, odpalované těsto. Ale musím si na to dávat pozor. Nejsme v rodině všichni velikosti XS. A kamera fakt přidává, říká se, že pět kilo. Když mě lidé vidí poprvé, diví se, že jsem štíhlá, že to v televizi tak nevypadá.

Starší dcera Klaudie proti tomuto přístupu neprotestuje?

Ani ne, je zvyklá. Sladkosti má na příděl, koláčky jí kupuju takové, kde je hodně máku a málo těsta. Dostává i sušené ovoce. V sedmi letech zatím neměla jediný kaz. Myslím, že když si dítě nezvykne na rafinovaný cukr, který k ničemu moc dobrý není, jde to i alternativně.

Jak jste přišla na jméno Klaudie?

Můj partner a otec mých dětí, se kterým žiju už dvacet sedm let, ale nejsme sezdáni, se jmenuje Kotmel. Hledali jsme jméno, které by se k tomu příjmení hodilo.

S partnerem Ivanem Kotmelem krátce po narození druhé dcery Sofie.

Foto: archiv TV Nova

Líbila se nám dvě K, což je taková česká obdoba monogramu Claudie Cardinalové. Tak jsme zvolili Klaudii. A když už jsme začali s filmovými jmény, druhou dceru jsme pojmenovali Sofie, podle Sophie Lorenové. Třetí dcera by asi musela být Gina.

Matky, které mají děti v pozdějším věku, jsou prý často přehnaně opatrné. Je to váš případ?

Ano, jsem opatrná a také úzkostlivá. Nevím, jestli je to věkem, jsem spíš taková povaha. I proto jsem měla děti tak pozdě. Pořád jsem dumala nad tím, zda bych mateřství zvládla. Strašně jsem se podceňovala. Jsem vnitřní nervec, i když tak nepůsobím. Děti mě učí nebýt tolik úzkostná, je to nová výzva. Opatrnosti už bylo dosti.

Ve čtyřiceti pro vás najednou byly na prvním místě děti. Byla to velká změna?

V mladším věku se nad tím asi tolik nepřemýšlí. Pozdější mateřství je víc věcí racionálního rozhodnutí, a tak si ho velmi užívám. Možná jsem občas hloubavá přespříliš, někdy je dobré dělat věci pudově. To jde snáz ve dvaceti než ve čtyřiceti. Do těch dvaceti se ale pocitově vracím, asi zapracovaly hormony.

S dětmi přišlo omlazení. Je to fajn, nemusím na plastiky. Nemohu si stěžovat, jsem ráda, že jsem děti měla, kdy jsem je měla. Je to individuální záležitost a já jsem typ, co stárne pomalu. Věřím, že mám geny po babičce. Čas mi běží jinak, někdo má vrchol ve dvaceti, já to směřuju na tu stovku.

Když vstupujete do rodičovství, sama nevíte, jaký budete rodič. Je to obrovské dobrodružství.

Jste o hodně jiná maminka, než byla ta vaše?

Dnes je snadné získat o mateřství informace, máme knížky a internet. Přečetla jsem si spoustu věcí, nasála do sebe mnoho informací, které moje rodiče možná minuly, a tím pádem mohu děti vychovávat malinko jinak než oni. Samozřejmě je i jiná doba, ale zjistila jsem, že jen podle knížek vychovávat nejde. Nakonec je nejdůležitější zdravý selský rozum.

Ve filmu Strašidla Zdeňka Trošky se sešla s Jiřím Dvořákem.

Foto: archiv TV Prima

Dcery se vám narodily, když jste s vaším mužem žila již mnoho let. Překvapil vás něčím jako otec?

Když vstupujete do rodičovství, sama nevíte, jaký budete rodič. Je to obrovské dobrodružství. Já si o něm myslela vždy, že bude dobrý otec, ač to zní jako fráze. Určitě mě překvapil jen pozitivně. Rodičovství mě vyškolilo i v tom, že si moc vážím každého partnerství a manželství, co vydrží, a je schopno děti vychovat a pak vyvést do světa. Začala jsem si více vážit svých předků.

Víte o nich něco?

Můj otec se intenzivně věnuje mapování našich rodů, přepisuje dědečkovy deníky a dělá v rodokmenu pořádek. Snažím se v tom zorientovat a začíná mě to velice zajímat. Ráda bych o nich věděla co nejvíc, ale ani moji rodiče už mnoho věcí nevědí, protože jim to nikdo neřekl.

Jak se odchází od jedenáctiměsíční holčičky na plac?

Dnes přijela maminka, což je velká pomoc. Protože všechno tak rychle utíká, nechceme o okamžiky s oběma dětmi přijít, takže nemáme paní na hlídání. Občas hlídá partner, občas babička, protože vypadnout z domu je někdy velmi zdravé. Většinou jsem ale s dětmi já.

Byla jste i ve fázi, kdy jste chtěla s divadlem seknout. Jak to dopadlo?

Kompromisem. Divadlu jsem jednu dobu dávala mnoho, možná až moc. Teď jsem v jiné životní fázi, prioritou je rodina a divadlo musí počkat.

Muži i ženy mají často pocit, že musí vyhrát. Někdy je dobré říct: zmýlila jsem se. Nebo máš pravdu, bylo to špatně.

Váš muž je vaše první láska. Jak zvládáte chvíle nepohody?

Museli jsme se naučit komunikovat. Vždy se nám vyplatí nejít spát v rozepři. Nikdy, a tak to máme i se starší dcerou. Vše se musí do večera vyřešit, rozseknout, omluvit se, vysvětlit, obejmout se... Párkrát se nám stalo, že jsme si rozkol v sobě nosili delší dobu, a bylo to nanic. Naučili jsem se o všem mluvit, rozebrat to do šroubku. Děláme si až psychoanalýzy.

„Jako matka se stávám více ženou a zjišťuju, že se mohu na spoustu věcí vykašlat. Že je nemusím řešit, protože od toho mám muže.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Nestává se, že bychom před sebou něco tajili, spíš se někdy nemůžeme dobrat pojmenování problému. Nebývá to ten, kvůli kterému se pohádáme, ale je schovaný za pátým rohem. A ten najdeme komunikací. Pravdomluvností, tím, že se otevřeně pobavíme a někdy i ustoupíme z pozic. Muži i ženy mají často pocit, že musí vyhrát. Někdy je dobré říct: zmýlila jsem se. Nebo máš pravdu, bylo to špatně.

Je to pro vás těžké?

Je. Ale když se to stane, druhá strana pookřeje, že v něčem může mít pravdu. Přijde úleva. A není to o tom vzdát to a prohlásit: ‚Máš pravdu, miláčku, ale připustit, zvažovat, jestli na postoji druhého nemůže být kus pravdy. Sklonit hlavu bývá těžké. A taky se učím být ženou...

Počkejte, vy? Krásná, dlouhovlasá, jemná?

Ano. Dneska se glorifikuje superžena, která zvládne všechno. Muže nakonec ani nepotřebuje. Viděla jsem video, kde se ženy mužům omlouvají. Za to, jak se chovaly, když jim braly mužskou roli. Mně se to líbilo. Je tam snaha vrátit se do bodu, kdy je muž mužem a žena ženou. Muži jsou jednoduché bytosti, vysvětloval mi partner. My však jejich potřebám nerozumíme. A oni je nemají vysoké. Jsou různí, ale všichni chtějí cítit, že je potřebujeme, chtějí úctu a taky sex.

Možná působím jako éterická a jemná, ale já si někdy připadám spíš jako sarkastická a cynická. Stát se tou jemnou se snažím. Jako matka se stávám více ženou a zjišťuju, že se mohu na spoustu věcí vykašlat.

Že je nemusím řešit, protože od toho mám muže. Někdy je dobré se ho zeptat, co by vlastně chtěl, protože vzájemná očekávání, která zůstávají nevyřčená, zabraňují, abychom se navzájem dělali skutečně šťastnými.

Co dělá šťastnou vás?

(Dlouze se zamyslí). Nic zvenku. Není to věc, ani zážitek, za kterým bych někam jela. Je to stav ducha, mysli. Šťastná jsem, když nic nepotřebuju, cítím se dobře ve svém těle, nepřemýšlím dopředu a jsem tady a teď. Když se rozestoupí mraky a vysvitne k tomu sluníčko, je to bonus.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků